Občanská
demokratická
strana
bojuje
s
Keynesem
Petr
Luňák,
Fakulta
sociálních
věd
Univerzity
Karlovy
GRAF
Kdosi
moudrý
kdysi
řekl,
že
každá
země
si
vede
v
ekonomice
tím
lépe,
čím
méně
profesionálních
ekonomů
se
podílí
na
její
vládě.
Politizující
ekonomové
mají
totiž
tendenci
vypořádat
se
v
praxi
se
svými
teoretickými
odpůrci
a
přenášet
své
učebnicové
poučky
do
reálného
života.
Návrh
Občanské
demokratické
strany
na
dodatek
o
navěky
vyrovnaném
státním
rozpočtu
je
více
než
hozenou
rukavicí
marnotratným
levicovým
stranám
v
České
republice.
Je
totiž
do
důsledku
dovedeným
výrazem
současného
vítězství
novoklasické
ekonomické
teorie
nad
keynesianismem.
Razance,
s
jakou
se
Klausovi
stoupenci
dožadují
kodifikace
současné
ekonomické
ortodoxie
v
ústavě,
připomíná
sebejistotu
keynesiánských
ekonomů,
kteří
na
konci
šedesátých
let
tvrdili,
že
ekonomické
recese
jsou
minulostí,
neboť
vlády,
vyzbrojené
intervencionistickou
ekonomickou
teorií,
mají
dostatek
prostředků,
jak
jim
předcházet.
John
Maynard
Keynes
vydal
svou
Obecnou
teorii
zaměstnanosti,
úroků
a
peněz
v
roce
1936.
Velká
hospodářská
krize
otřásla
jednoduchým
světem
klasických
liberálních
ekonomů,
v
němž
zboží
vždy
najde
svého
kupce
a
kdo
chce
pracovat,
vždy
najde
práci.
Dlouhá
krize
a
ještě
delší
deprese
naznačovala,
že
ekonomický
výkon
země
a
zaměstnanost
mohou
stagnovat
pod
svou
přirozenou
úrovní
po
značně
dlouhou
dobu.
Proto,
argumentoval
Keynes,
by
měla
vláda
vstoupit
do
ekonomiky
a
schodkovým
rozpočtem
oživit
poptávku,
která
by
přivedla
národní
hospodářství
na
jeho
přirozenou
úroveň.
Keynes
sám
nikdy
nevyzýval
k
chronickému
permanentnímu
schodku
státního
rozpočtu.
Permanentně
deficitní
státní
finance
byly
pro
něj
právě
tak
nepřijatelné
jako
pro
klasické
ekonomy.
Státní
rozpočet
měl
být
dle
Keynese
vyrovnán
nikoli
ročně,
nýbrž
po
hospodářských
cyklech.
V
období,
kdy
se
ekonomika
nachází
v
hospodářské
recesi,
měla
by
vláda
přistoupit
k
její
stimulaci
a
dovolit
si
zvládnutelný
schodek
státního
rozpočtu.
V
dobách
hospodářské
konjunktury
by
vláda
měla
myslet
na
zadní
kolečka
a
usilovat
o
přebytkový
státní
rozpočet.
Ekonomika
měla
být
dolaďována,
nikoli
přelaďována
do
vyšší
oktávy.
Avšak
politikové
jsou
stejně
jako
ekonomové
jen
lidé
a
Keynesova
doporučení
poslouchali
jen
na
půl
ucha.
Místo
dolaďování
v
Keynesově
duchu
se
rozhodli
skončit
s
ekonomickými
cykly
úplně.
Výsledek
na
sebe
nenechal
dlouho
čekat.
Pseudokeynesiánská
stimulace
poptávky
vládními
výdaji
a
krácením
daní
se
spolu
s
první
ropnou
krizí
a
volným
pádem
dolaru
podepsala
na
makroekonomické
labilitě
70.
let,
charakteristické
inflací
a
devalvací
národních
měn.
Nezaměstnanost
nejen
neklesla,
ale
dokonce
vzrostla.
V
osmdesátých
letech
se
ke
slovu
dostali
opět
ekonomové
klasické
školy.
Především
v
západní
Evropě
(s
výjimkou
jižních
zemí)
nastalo
období
daňové
zdrženlivosti
a
stabilních
směnných
kurzů.
Ve
Spojených
státech
naopak
pokračovalo
pseudokeynesiánské
utrácení,
tentokrát
doprovázené
konzervativní
rétorikou.
Paradoxně
to
byli
až
Clintonovi
demokraté,
kteří
vyhráli
volby
slibem
vyrovnat
rozpočet,
který
v
posledním
roce
Bushovy
administrativy
dosáhl
výše
6%
HDP
Spojených
států.
Současná
iniciativa
Občanské
demokratické
strany
je
reakcí
na
poválečné
pseudokeynesiánské
pokusy.
Pochopitelná
a
chvályhodná
snaha
o
fiskální
zodpovědnost
je
však
doktrinárně
postavena
jako
antipod
jakéhokoli
zásahu
do
ekonomiky.
Svět
je
však
složitější,
než
aby
se
dal
vtlačit
do
jedné
ekonomické
teorie.
Má-
li
už
jedna
ekonomická
ortodoxie
nahradit
druhou,
ať
se
tak
děje
prostřednictvím
politické
soutěže,
a
nikoli
formou
zákona
ne
nepodobného
dogmatu
o
neomylnosti
papeže
či
vedoucí
úloze
komunistické
strany.