ln94207_90

Rozhlasová univerzita Svobodné Evropy

Milan Kopecký Z rukopisu Rozhlasová univerzita nikomu nevnucuje něčí názory, ale trpělivě a systematicky doplňuje prořídlou mozaiku vzdělanosti v oborech, které byly v nedávném čtyřicetiletí více či méně podrobovány cenzuře anebo ještě přesněji - komoleny polopravdami i naprostými nepravdami, charakterizoval Rozhlasovu univerzitu Pavel Pecháček v úvodu k I. dílu jejího knižního vydání (Kruh přátel českého baroka, Mnichov -Brno 1993). Doc. Antonín Kratochvil, ideový a programový tvůrce tohoto pořadu, který vznikl v roce 1985, vybral z rozsáhlého cyklu přednášek několik desítek a uspořádal je do tří svazků tak, aby zaplnil nejchudší či nejnejistější místa v našich vědomostech.

Pro svou duchovní a převážně katolickou povahu doznalo silnou dezinterpretaci zvláště české literární baroko. Ve druhém svazku Rozhlasové univerzity Svobodné Evropy (právě vychází v Brně, rozšiřuje Anna Fickerová, Česká 6) věnuje pozornost několika obecně málo známým představitelům našeho literárního baroka profesor Milan Kopecký z Brna. Přednáška Daniel Nitsch - milovník a mistr českého jazyka zazněla na Svobodné Evropě v prosinci 1993.

Dnes už se jen stěží najde zastánce názoru, že jezuité byli po Bílé hoře škůdci českého jazyka a potlačovatelé české kultury. Narazil by na množství nevyvratitelných faktů: na mluvnice češtiny napsané jezuity, na jejich respektování tradice kultivované češtiny předbělohorské pramenící v Bibli kralické a v produkci veleslavínské, na důslednou obhajobu češtiny a na její prosazování v různých městech s většinou jinojazyčného obyvatelstva i na skvělé postily a kancionály vyšlé z prostředí Tovaryšstva Ježíšova. Při studiu soustavného zájmu jezuitů lze na širší časové rozloze vystopovat několik uzlových situací, znamenajících rozhodný čin. Taková situace vykrystalizovala v roce 1700, kdy z české jezuitské provincie vyšla stížnost papeži do Říma proti utlačování českého jazyka. Je to po vlasteneckých projevech Bohuslava Balbína, Jiřího Konstance, bratří Tannerů a Matěje Václava Šteyera další obranná deklarace plná hrdého českého patriotismu, po níž následovaly jiné pozoruhodné činy. Jedním z nich bylo v roce 1709 vytištění dvojdílné postily Berla královská Jezu Krista. Její autor Daniel Nitsch v ní takto obhajuje svou mateřštinu: Laskavý čtenáři! Za dobré jsem uznal tento krátký list tobě zde k vejstraze přivrhnouti, aby z něho ponaučen jsa, nedomníval se, že v těchto kázáních mých nová nějaká čeština a zrozenému přímému našemu jazyku nepřislušející, a jak říkáváme latině affectata, aneb oulisně zfaldovaná se vynachází. Znám se k tomu, že mnohá slova a způsoby mluvení, kterých zde užívám, běžné a obyčejné rozprávky a společné obecní rozmlouvání předčijí, ale ujišťuji přitom, že tu nic nového není, aniž se pamatuji, že bych některé slovo sám ze sebe toliko vymyšlené zde byl přiložil, nýbrž jist jsem sebou, že takové buďto u Veleslavíny v Silvě jeho aneb Dikcionáři, buďto v Zlatých dveřích, jež slovou Janua linguarum, buďto v knihách českých uměle od předkův našich sepsaných, buďto a předně v biblích českých, tobě proukázati mohu. Tak jsou mluvili předkové naši, tak se nám čtou až posavad svatá evangelia, tak pozůstaveny jsou nám biblí české;

Kdo byl Daniel Nitsch? Narodil se 16. března 1651 v Praze. Už jako patnáctiletý vstoupil do Tovaryšstva Ježíšova a po důkladném studiu a vysvěcení na kněze působil na řádových školách jako učitel a na různých místech jako kazatel. Zvláště znám a oblíben byl v kraji (nebo tehdejší správní terminologií v komisařství) těšínském; přímo v Těšíně byl řádovým superiorem a prefektem gymnázia. Zemřel v Praze 22. června 1709, nedlouho předtím, než byla dotištěna jeho Berla královská v staropražské impresí Vojtěcha Jiřího Koniáše, který byl otcem Antonína Koniáše.

Z citované pasáže Nitschovy Berly vane na nás duch pokory. Pobělohorský katolický kněz se tu s úctou odvolává na předbělohorského nekatolíka Daniela Adama z Veleslavína, především na jeho česko-latinsko-řecko-německý slovník, ale také na Bránu jazyků tehdy už proslulého českobratrského exulanta Komenského. Zároveň chválí jazyk biblí blíže nábožensky neurčených, neboť si byl nezávisle na jejich konfesijním zaměření vědom jejich jazykové čistoty, počínaje biblemi prvotiskovými přes bibli Melantrichovu a Kralickou až k prvnímu dílu Bible svatováclavské. Avšak Nitsch nebyl jen obdivovatelem staré lahodné češtiny, byl i jejím aktivním zvelebovatelem, který zdobnost svého vyjadřování obhajuje slovy: Že snad tobě se zdám něco ozdobněji někdy mluviti, lituji toho, že jsem té ozdobnosti nedosáhl, jakou hodnost a důstojnost slova Božího zasloužila. To pravím, že by to řeč naši nectilo, kdyby ona proti gramatickým pravidlům s mnohými chybami po zemi se plazila a nikdá s řečnickou výmluvností se neokázala.

Jistěť by to přišlo tak, jako bychom nedostatečnosti její obviňovali a z čisté, dobré vůle se přiznávali, že v češtině slov po ruce nemáme, z kterých však jiní jazykové sobě slávu činějí.

Ve své postile využívá Nitsch každé příležitosti k chvále češtiny a k jejímu uměleckému tříbení. Už sám titul knihy je obrazný. Berla je od původu pastýřská hůl a berla královská je atributem nejvyššího pastýře - Krista a tato berla má významový ekvivalent ve slově Božím, které má být v knize interpretováno. K tomu mají posloužit umělecké jazykové prostředky. První místo mezi nimi zaujímá přirovnání jako stylistický prostředek opisného vyjadřování. Aby problematiku dostatečně objasnil, rozvinuje Nitsch celý vějíř příměrů, jimž sám říká podobenství.

Takové množství rozvinutých přirovnání navozuje u čtenáře (a navozovalo jistě i u někdejšího posluchače) představu mohutného slovního gejzíru. Nitschovy svěží příměry jsou součástí patetického stylu, který svádí badatele k hypotéze, že šlo o kázání určená především inteligenci. Není ovšem vyloučeno, že některá kázání byla proslovena na zvláštních shromážděních vzdělanců, protože při misiích bývala některá kázání diferencována podle profese publika, jisté však je, že mezi Nitschovými příměry převažují příměry pochopitelné prostému člověku, vzaté z každodenní práce ponejvíce venkovských lidí. Neníť tu potřeba ostruh ani biče, sami běžíme do maštale nepravostí jako kůň k svýmu žlabu ... nestydíme se a neostejcháme výti s vlky, ululare cum lupis, štěkati a vrčeti a kousati se psy, sypěti s hady, kočkovati se s kočkami, smrděti s kozly, pískat a hvízdat s ovčáky, křepčit se skotáky.

Nitschova rozvinutá přirovnání přerůstají v oslavné obrazy typu apoteóz. Svými oslavami přírody se Nitsch jeví jako svérázný následovník jezuitského bukolika Felixe Kadlinského; ten však vycházel ze Speeova Trutznachtigalla, kdežto Nitsch je originální, např. v této apoteóze slunce: ...

Taková bezděčně heliocentrická apoteóza vyjadřuje s velkou uměleckou účinností barokní souvztažnost všemocného Boha a bezmocného člověka a přiřazuje se k analogickým projevům teologa Matěje Tannera a básníků Fridricha Bridela i Adama Michny z Otradovic a jiných předchůdců Daniela Nitsche. Podobně jako apoteózy vznikají z Nitschových příměrů také alegorie a paraboly, z nichž některé souvisí s antikou a biblí. Dlouhou literární tradici má např. přirovnání lidského života ke komedii, těla k oslu, světské slávy k polní trávě. Nitsch také dovedl vytvářet různé typy metafory: některé jsou postaveny na podstatném jménu, jiné na přídavném nebo na slovesu. Právě metafory se slovesným jádrem jsou příznačné pro barokní tendenci k dynamičnosti. Nitschovo sepětí s barokem dosvědčují též kontrasty. Poslechněme si charakteristickou pasáž, inspirovanou citátem z díla holandského Iusta Lipsia;