Ekologickému
chování
má
stát
pomáhat
Se
zájmem
sleduji,
jak
se
pan
premiér
snaží
vyrovnat
s
ekologickými
problémy
pomocí
teze,
že
když
došlo
k
politickému
a
hospodářskému
uvolnění,
stačí
to
ke
zlepšení
životního
prostředí
(LN
29.
8.
1994).
Že
to
není
pravda,
ukazuje
příklad
USA,
kde
do
60.
let
docházelo
k
ekologickým
katastrofám,
a
až
v
70.
letech
se
projevila
ona
odpovědnost
v
rozhodování
milionů
jednotlivců
a
situace
se
začala
na
jejich
nátlak
zvolna
zlepšovat.
Je
to
ukázka
toho,
že
tržní
hospodářství
působí
na
životní
prostředí
nejprve
destruktivně,
a
teprve
pak
se
lidé
mohou
poučit
z
důsledků
a
začít
něco
dělat.
Není
pravda,
že
tržní
systém
svou
hospodárností
automaticky
šetří
přírodu.
Téměř
vždy
je
levnější
vzít
surovinu
z
přírody,
než
ji
získat
recyklací,
vypustit
odpad
do
přírody,
než
ho
nějak
dál
zpracovat.
Je
jistě
výhodné
vyvážet
elektřinu,
dřevo
nebo
vápenec
do
zahraničí.
K
tomu,
aby
tržní
systém
mohl
vstoupit
i
do
této
oblasti,
je
potřeba
internalizovat
tzv.
ekonomické
externality:
třeba
u
vytěženého
dřeva
i
rekreační
hodnotu
lesa;
čistý
vzduch,
který
les
vytvářel;
vodu,
kterou
zadržoval;
biologické
druhy,
které
v
něm
žily.
Nebo
u
vyvezené
elektřiny
následky
škodlivin,
vypuštěných
při
její
výrobě,
na
zdraví
lidí.
Žádný
podnikatel
tohle
neudělá,
dokonce
i
když
má
s
ekologií
dobré
úmysly.
Vždyť
by
se
znevýhodnil
proti
konkurenci.
Ani
k
takovému
rozhodování
nemá
kvalifikaci.
Čeká
prostě
na
příslušnou
legislativu.
Není
pravda,
že
ekologičtí
odborníci
popírají
vliv
rozhodování
jednotlivců
na
životní
prostředí.
Pouze
chtějí,
aby
stát
tyto
jedince
skutečně
zastupoval
a
aby
jeho
legislativa
a
další
opatření
odrážela
jejich
zájmy.
Nedovedu
si
představit,
jak
jinak
by
ekologické
zájmy
a
rozhodnutí
jednotlivců
přenášel
do
chování
trhu.
Stát
tedy
nemá
úlohu
doplňkovou,
ale
zprostředkovatelskou.
Např.
já
jako
matka
alergických
dětí
mohu
jednat
bezprostředně
tržně
jedině
tak,
že
budu
kupovat
drahé
homeopatické
léky
a
navštěvovat
zázračné
lékaře.
Ale
pokud
chci
myslet
dál
a
jednat
tržně
tak,
že
si
budu
vybírat
výrobky
šetřící
energii
a
přírodní
zdroje,
že
budu
jezdit
na
kole,
a
ne
v
autě,
že
budu
co
nejméně
zatěžovat
životní
prostředí,
pak
bych
prosila
stát,
aby
mi
to
umožnil:
příslušnou
legislativou,
označováním
ekologicky
čistých
výrobků,
cyklistickými
stezkami
místo
přebujelé
sítě
dálnic,
recyklací
odpadů
místo
spaloven
atd.
A
pokud
to
stát
nedělá,
vyvodím
z
toho
důsledky
jako
volička.
Není
pravda,
že
minulé
období
přesvědčivě
ukázalo,
že
aktivity
státu,
vědců
či
iniciativ
jsou
v
této
oblasti
neúčinné.
Za
totality
se
stát
o
nic
takového
nesnažil
a
vědci
ani
iniciativy
neměli
možnost
do
toho
zasahovat.
A
naopak
úloha
státu,
vědců
a
iniciativ
v
současných
západních
zemích
je
v
těchto
otázkách
zcela
zásadní.
Představují
totiž
nástroje,
kterými
se
demokratická
vůle
většiny
přenáší
do
reálného
hospodářství
dané
země.
Z
dopisu
Evy
Hauserové,
Praha