Zvláštní
a
nezvláštní
mravnost
Komentář
Karel
Steigerwald
Masivní
privatizace
a
prudké
změny
právních
poměrů
porodí
občas
i
kuriózní
případ.
Před
časem
pochybilo
tehdy
ještě
Federální
shromáždění
a
zákonem
vrátilo
řádu
voršilek
kus
Národního
divadla.
Zákon
je
zákon,
z
právního
zřetele
je
případ
v
pořádku.
Soud,
kde
se
stát
pokoušel
docílit
nápravy,
dal
přednost
zákonu
před
státem
a
budovu,
s
níž
už
dávno
podnikají,
sestrám
ponechal.
Někdo
se
domnívá,
že
budova
řádu
náleží,
jiným
zůstal
hořký
pocit
neslušného
obohacení
a
Národnímu
divadlu
provozní
problémy.
Stát
uvažuje
o
mimosoudních
cestách
nápravy.
Počkáme
si,
co
jej
napadne.
Případ
má
zajímavou
okolnost:
ukazuje,
že
vlastník
majetku
se
vždy
chová
jako
vlastník
a
podle
logiky
trhu
a
majetku
hájí
svůj
výhodnější
hospodářský
zájem,
ať
už
je
to
vlastník
svatý,
pečující
o
duše,
či
nesvatý,
pečující
o
svou
kapsu.
Napsal
jsem
před
časem
nepatrnou
poznámku
o
tom,
že
Bůh
své
voršilky
vidí
a
neměří
jejich
obchodování
platným,
byť
spleteným
zákonem,
nýbrž
mírou
svou.
Nečekal
jsem,
že
vlastník
části
Národního
divadla
vezme
na
mou
poznámku
zřetel.
Čekal
jsem,
že
vezme
zřetel
na
své
zájmy.
To
učinil.
Připomněl
nám,
že
v
politických
diskusích
o
restitucích
církevního
majetku
je
třeba
umístit
argument
o
duchovní
důležitosti
církevních
institucí
tam,
kam
patří:
na
místo
nejposlednější.
Jde
o
majetky
a
v
takové
chvíli
platí
především
argumenty
hospodářské,
právní,
tržní,
podnikatelské,
mezi
nimiž
se
duchovní
rozměr
vyjímá
značně
nepřehledně.
Duchovní
rozměr
ostatně
církve
mají
ze
své
podstaty,
nikdo
jim
jej
nemůže
ani
vzít,
ani
dát.
Mají-li
také
majetek,
jsou
navíc
podnikatelé
a
jen
snílek
může
očekávat,
že
se
ve
vztahu
k
majetku
budou
chovat
jinak
než
každý
podnikatel.
Péče
o
duchovní
činnost
není
ničím,
co
by
v
restitučních
úvahách
mělo
církve
jako
vlastníky
upřednostňovat
a
činit
z
nich
nějaké
podnikatele
zvláštního
rázu,
kteří
jsou
v
podnikání
nadáni
kvalitnější
mravností,
než
vymezují
zákony.
Církvím
minulý
režim
ubližoval.
Některé
tak
hluboce
poranil,
že
dnes
s
obtížemi
hledají
svou
podobu.
Nic
výjimečného,
stalo
se
to
celé
společnosti.
Jiné
si
zaslouží
obdiv
za
pevný
postoj
a
mravní
vzdor.
S
tímto
obdivem
jsou
i
dnes
vnímány.
Svou
podobu
hledat
nemusí,
mají
se
o
co
opřít.
Kdo
jejich
hospodářské
chování
a
majetkové
vztahy
posoudí
jako
takové,
nedopustí
se
žádné
nové
diskriminace.
Pouze
nazve
hospodářské
vztahy
jejich
pravými
jmény.