Přibližování
zemědělství
k
EU
Jiří
Pšenička
Česká
republika
se
v
žádném
případě
nemůže
zhlížet
v
současné
(myšleno
nyní
uplatňované)
agrární
politice
Evropské
unie.
Vládní
činitelé,
zejména
ministr
Lux,
by
to
měli
zopakovat
o
to
více
nahlas,
o
co
více
se
na
ně
valí
kritika
a
žádosti
různých
zemědělských
odborníků.
Napodobovat
model,
od
kterého
se
Unie
postupně
odvrací,
postrádá
logiku.
Nás
nezajímá
stará
zemědělská
politika
EU
roku
1994,
ale
reformovaná
politika
roku
1998
či
2000,
kdy
bude
otázka
našeho
vstupu
aktuální.
Jestliže
se
někteří
levicoví
politici
snaží
porovnávat
úroveň
dotací
u
nás
a
v
EU,
je
to
velmi
zavádějící.
Samozřejmě,
že
na
Západě
dává
stát
zemědělcům
daleko
více
peněz
než
u
nás
(alespoň
v
absolutních
číslech),
ale
nebude
tomu
tak
navždy.
Dohoda
GATT
unii
zavazuje
dotace
v
příštích
šesti
letech
snížit
o
36
procent.
To
nebude
jednoduché
a
neobejde
se
to
bez
sociálních
otřesů.
Společenství
přitom
dalo
na
vědomí,
že
postupně
přejde
od
systému,
kdy
byla
dotována
výroba
zemědělských
produktů,
k
mechanismu,
kdy
peníze
získává
přímo
zemědělec
jako
příplatek
k
osobnímu
důchodu.
Měla
by
tak
být
racionálně
oceněna
úloha
rolníků
jako
krajinotvorců.
I
my
doufáme,
že
především
v
našem
hornatém
pohraničí
bude
stále
více
zahradníků,
lesníků
a
pastevců
než
ryzích
sedláků
a
intenzivní
agrární
výroba
se
bude
soustřeďovat
pouze
v
řepařských,
kukuřičných
a
bramborářských
oblastech.
Tato
restrukturalizace
se
každopádně
bez
státních
prostředků
neobejde.
Týká
se
to
zejména
okresů
s
vysokou
nezaměstnaností.
A
na
této
vizi
se
jistě
ČR
s
Bruselem
shodne.
Když
už
však
naše
opozice
kvalitu
agrární
politiky
neustále
poměřuje
podle
objemu
dotací
a
subvencí,
zkusme
se
vrátit
o
pět
let
zpátky.
Představme
si,
že
bychom
v
roce
1989
zemědělství
nepřestali
masivně
dotovat
a
nadále
bychom
dávali
30
miliard
korun
ročně
jako
příspěvek
na
udržení
nízké,
regulované
ceny
potravin.
Agrární
sféra
by
dále
produkovala
obrovské
množství
přebytků,
o
které
by
doma
nebyl
zájem.
Stát
by
vynakládal
gigantické
částky
na
podporu
vývozu
do
zahraničí,
samozřejmě
na
úkor
ostatních
odvětví.
Půl
milionu
zemědělců
by
mělo
o
práci
postaráno...
Za
jakou
cenu?
Čím
dál
vyšší.
Vlivem
inflace
by
systém
hltal
miliardu
za
miliardou.
Ty
by
chyběly
ve
zdravotnictví,
školství,
sociálním
zabezpečení.
Je
obtížné
si
představit,
že
by
rolníci
takové
celkem
příjemné
prostředí
dobrovolně
opouštěli
a
začali
si
hledat
jiné
zaměstnání.
Naopak.
Postupně,
tak
jak
by
postupoval
proces
restituce
a
privatizace,
by
byli
stále
více
připoutáváni
k
půdě
a
s
nimi
i
celé
rodiny.
Nevěřme
však
tomu,
že
takováto
politika
by
byla
trvale
udržitelná.
Jednoho
dne
by
stát
prohlásil,
že
již
nemá
kde
brát
a
zemědělství
se
tudíž
musí
zeštíhlet.
Z
venkova
by
se
ozval
pláč
a
skřípění
zubů.
O
mnoho
hlasitější
než
dnes.
Dosavadní
odtučňování
zemědělství
bylo
určitě
dosti
drastické,
ale
kdykoliv
v
budoucnu
by
bylo
ještě
drastičtější
a
ještě
bolestivější.
Agrární
otázka
je
tvrdým
oříškem
na
celém
světě
a
nikde
asi
není
uspokojivě
vyřešena.
Naše
dosti
nemilosrdná
zemědělská
politika
v
polistopadovém
období
měla
opodstatnění
a
přinesla
své
ovoce.
Většina
přebytečných
pracovních
sil
pod
ekonomickým
tlakem
odešla
do
jiných
resortů
(na
málo
ziskovém
zemědělství
je
dnes
u
nás
závislých
o
čtvrt
milionu
méně
lidí
než
v
roce
1989).
Podařilo
se
to
bez
větších
sociálních
a
politických
otřesů
(jedinkrát
byla
zablokována
dálnice).
Co
by
za
to
dalo
Rakousko,
kde
se
odhaduje,
že
po
vstupu
do
EU
bude
muset
opustit
svá
pole
jenom
15
tisíc
sedláků.
Zemědělská
reforma
v
Evropské
unii
probíhá
pomaleji,
než
bychom
si
přáli.
Je
to
na
jednu
stranu
pochopitelné,
protože
Unie
nemá
pro
radikální
řešení
tak
vhodné
podmínky
jako
Česká
republika
v
roce
1989.
Každopádně
za
pět
let,
kdy
již
bude
plně
platit
dohoda
GATT,
by
agrární
sféra
EU
měla
vypadat
jinak
naž
dnes.
V
zájmu
budoucího
propojení
budeme
Unii
asi
muset
učinit
částečné
ústupky.
Ikdyž
praktická
realizace
je
těžko
představitelná,
ministerstvo
zemědělství
například
mluví
o
kvotaci
výroby
mléka.
Každopádně,
veškeré
možné
změny
nebudou
pro
sedláky
již
tak
bolestivé,
jako
ty
dosavadní.