Společné
oči
malých
literatur
Slovinští
spisovatelé
opustili
národní
službu
a
míří
do
Evropy
i
zámoří
Pavel
Šaradín
Literární
kritik
a
překladatel
FRANTIŠEK
BENHART
se
od
roku
1969
soustavně
zabývá
slovinskou
literaturou
a
od
začátku
sedmdesátých
let
také
ve
Slovinsku
především
publikuje.
Kromě
mnoha
časopiseckých
článků
mu
tam
vyšly
dvě
knihy
kritik
a
studií
o
literatuře.
V
roce
1985
se
stal
členem
Slovinské
akademie
věd
a
letos
obdržel
tzv.
Listinu
Otona
Župančiče
(pojmenovanou
podle
vůdčího
představitele
slovinské
literární
moderny)
za
propagaci
slovinské
literatury
v
zahraničí.
Česky
Benhartovi
do
jeho
sedmdesátin,
které
oslaví
tento
měsíc,
vyšlo
mimo
jiné
šestatřicet
knižních
překladů
ze
slovinštiny.
Slovinsko
sdílelo
od
konce
čtyřicátých
let
podobný
osud
jako
Česká
republika,
ovšem
dveře
tam
byly
západním
vlivům
přece
jen
více
otevřené.
Jak
to
vypadalo
se
slovinskou
literaturou
před
koncem
osmdesátých
let?
Šlo
o
podobnost
dosti
vzdálenou.
Služebnost
literatury
nebyla
přísně
oktrojována:
můžeme
tedy
mluvit
spíše
o
jakési
obdobě
naší
situace
v
mírnějším
provedení.
Na
druhé
straně,
postihy
některých
rebelů
byly
až
okázale
tvrdé.
Například
prozaik
Vitomil
Zupan
psal
do
šuplíku
přes
tři
desítky
let,
básník
Edvard
Kocbek
upadl
v
nemilost
hned
několikrát
a
závěr
jeho
života
v
psychiatrickém
ústavu
nemohl
být
věru
krutější.
Samozřejmě
existovaly
další,
byť
méně
křiklavé
případy.
A
co
rozdělení
literatury
do
několika
komunikačních
okruhů,
k
jakému
došlo
u
nás?
Oproti
třem
našim
literárním
proudům
-
oficiálnímu,
respektive
polooficiálnímu,
samizdatovému
a
exilovému
-
shledáme
ve
Slovinsku
pouze
první
a
třetí
případ.
Jestliže
u
nás
docházelo
časem
v
těchto
proudech
k
určitému
prolínání,
tam
jsme
svědky
jejich
naprosté
izolovanosti.
Doma
autoři
buď
psali
a
vydávali,
nebo
psali
a
nevydávali
(či
nepsali
vůbec).
Je
znám
jediný
případ
významnějšího
zakázaného
spisovatele,
jenž
svá
díla
publikoval
v
exilu.
Teprve
v
posledních
letech
vycházejí
exiloví
autoři
i
ve
Slovinsku.
Do
rukou
čtenářů
se
dostávají
básnické
i
prozaické
antologie
jejich
děl.
A
zase
je
tu
podstatný
rozdíl
od
situace
v
českých
zemích:
byla-li
díla
našich
exilových
spisovatelů
z
větší
části,
stručně
řečeno,
špičková,
antologie
slovinské
exilové
tvorby
svědčí
o
nevýrazných
literárních
hodnotách
svých
autorů.
Jistým
mezníkem
ve
vývoji
novodobého
slovinského
písemnictví
se
stal
v
roce
1989
vznik
generačního
časopisu
Literatura.
Do
jeho
redakčního
kruhu
patří
básníci
A.
Debeljak,
A.
Ihan,
U.
Zupan,
prozaik
A.
Blatnik
či
kritik
M.
Bogataj.
Tento
nástup
mladé
generace
působí
systematicky
a
programově,
a
dokonce
vyvolal
zájem
o
Slovinsko
nejen
v
Evropě,
ale
i
v
zámoří...
Revue
Literatura,
vzniklá
odštěpením
od
polofilozofických
Problemů,
má
opravdu
vynikající
úroveň.
Pokud
jde
o
vývojové
mezníky,
ty
se
dají
určit
až
s
větším
časovým
odstupem.
Každý
generační
nástup
ještě
nemusí
být
mezník.
Zájem
o
malou
zemi
v
zahraničí
bývá,
žel,
rovněž
věcí
velkých
očí.
V
dvoumilionovém
Slovinsku
vychází
poměrně
značné
množství
literárních
a
obecně
kulturních
časopisů,
bohatá
je
domácí
literární
produkce
i
překladová
literatura.
Finančně
náročným
projektem
je
také
věhlasný
literární
festival
Vilenica.
Do
jaké
míry
se
na
tom
všem
podílí
ministerstvo
kultury
či
různé
literární
fondy?
I
když
je
slovinské
ministerstvo
štědřejší
než
naše,
jen
jeho
pomoc
by
nestačila.
Nakladatelé
si
vypomáhají
zvýšenou
vynalézavostí
a
zdaleka
ne
jen
nadbíháním
pokleslému
čtenářskému
vkusu.
V
tomto
svízelném
čase
se
potvrzuje,
že
malý
slovinský
národ
dosud
neztratil
povědomí
o
národně
záchovných
vlastnostech
literatury,
a
nabízí
i
z
toho
mála,
co
dnes
má.
To
se
týká
větších
i
menších
podniků
či
institucí.
Ty
dotují
jak
vydávání
některých
knih,
tak
četné
literární
ceny
a
samozřejmě
i
tu
velkorysou
každoroční
mezinárodní
událost
-
Vilenici.
Přibližujete
slovinskou
literaturu
českému
čtenáři
a
naopak
naši
Slovincům.
Jaký
mají
zájem
o
české
autory?
V
dobách
temna
byl
zájem
veliký.
Vyšel
tu
-
a
jak
brzy
pokaždé!
-
skoro
celý
Kundera,
vycházel
Škvorecký,
Klíma
i
další
naši
neoficiální
autoři.
Hrabalovi
Slovinci
dlouho
nemohli
přijít
na
chuť.
Časopisecky
jsem
ho
představil
již
v
roce
1965,
ale
knižně
vyšel
až
za
čtvrt
století.
Úspěch
měly
vždy
české
knihy
pro
děti
a
mládež
-
což
platí
v
podstatě
i
dnes.
Bohužel
také
v
této
oblasti
jsou
značné
čekací
lhůty.
Nedávno
jsem
napsal
doslov
ke
knize
vybraných
Macourkových
pohádek,
ale
Mach
a
Šebestová
čekají
v
hotovém
překladu
dál.
Nemám
v
této
chvíli
přehled,
co
v
poslední
době
českého
vyšlo,
ale
rozhodně
toho
bylo
poskrovnu.
Obrovskou
zkušeností
pro
národ
byla
desetidenní
válka
roku
1991,
rozpad
Jugoslávie
a
vznik
samostatného
státu.
Jak
se
s
tím
Slovinci
-
a
především
spisovatelé
-
vyrovnávají?
Nadšení
vyprchalo,
nastoupily
starosti,
které
dříve
nebyly.
Literatura
stanula
před
zcela
novou
skutečností.
Spisovatelé
vůbec
poprvé
v
dějinách
pocítili
vyvázanost
z
nadosobních
a
nadliterárních
povinností
vůči
společnosti
a
národu
a
asi
je
to
zmátlo
-
toho
více,
toho
méně.
Tři
roky
je
ovšem
velice
krátká
doba
k
soudům.
Nesporné
se
zatím
zdá,
že
vzniká
nová
tematická
tendence,
která
se
dá
označit
sloganem
Slovinsko
v
Evropě,
Slovinsko
ve
světě.
Její
první
vlaštovka,
vloni
vydaný
román
Draga
Jančara
Uštěpačný
chtíč,
je
obsahově
i
jinak
vytěžen
z
několikerého
pobytu
ve
Spojených
státech
a
připravuje
se
již
několik
překladů.
Osobně
jej
však
za
nejlepší
dílo
nepovažuji.
Časem
se
asi
ukáže,
že
absolutní
vyvázanost
ani
není
možná
-
anebo
nutná?
Slovinská
literatura
je
tradičně
bohatá
na
básníky.
Jak
si
v
porovnání
s
poezií
stojí
slovinská
próza?
Všeobecně
se
soudí,
že
za
poezií
dnes
na
hony
zaostává.
Je
to
zřejmě
pravda.
Určitě
bych
tady
nemohl
uvádět
desítky
a
desítky
jmen.
Ale
zajímavé
osobnosti
zde
nepochybně
jsou.
I
mezi
mladými
autory.
Především
Feri
Lainšček:
letos
vydal
svůj
dosud
nejlepší
román,
nazvaný
Kterou
přinesla
mlha.
Tato
nevelká
kniha
o
marném
boji
dobra
se
zlem
je
z
nábožensko-filozofických
pozic
zbytečně
ideologizována,
naštěstí
však
sama
zůstává
netendenční,
a
tím
i
silná.
Nedávno
vyšla
v
nakladatelství
TORST
vaše
antologie
Sedm
slovinských
básníků.
Na
čem
pracujete
teď?
V
Lublani
jsem
nedávno
odevzdal
knihu
cestopisných
próz
o
Slovinsku.
Doufám,
že
se
ještě
dočkám
vydání.
Tady,
s
překlady,
je
to
nejasnější.
A
svízelnější.
Nějak
mi
už
nejde
to
doprošování.
A
slibování
slovinských
dotací...