Děti,
rodina
a
stres
Vladislav
Vít
Před
prázdninami
vyšla
v
nakladatelství
Galén
kniha
Děti,
rodina
a
stres
s
podtitulem
Vybrané
kapitoly
z
prevence
psychické
zátěže
u
dětí.
Její
autoři
prof.
PhDr.
Zdeněk
Matějček
a
Doc.
MUDr.
Zdeněk
Dytrych
před
pětadvaceti
lety
založili
Oddělení
pro
výzkum
rodiny,
které
dodnes
vedou.
Z.
Matějček
se
věnuje
dětem
a
Z.
Dytrych
dospělé
části
rodiny.
Zdeněk
Dytrych:
Na
ministerstvu
zdravotnictví
v
útvaru
hlavního
hygienika
se
objevila
potřeba
shrnout
některé
problémy,
které
se
v
rodině
velice
často
opakují.
Profesor
Matějček
a
já
jsme
byli
požádáni,
abychom
se
o
takové
shrnutí
pokusili
s
tím,
že
čtenáři
mají
dostat
konkrétní
rady.
Tak
je
i
knížka
koncipována.
V
každé
kapitole
se
mluví
o
určitém
problému,
uvádíme
jak
je
rozsáhlý,
kolik
dětí
je
jím
postiženo
a
co
dělat.
Je
tam
v
podstatě
konkrétní
návod.
Vaše
kniha
obsahuje
ve
třiadvaceti
kapitolách
různé
problémy,
od
těžkých
poškození
dítěte
až
po
lehčí
disfunkci
či
vlivu
rozvodu
na
dítě.
Tím
ovšem
jednu
konkrétní
rodinu
může
zajímat
maximálně
pět,
přinejhorším
deset
kapitol.
Zdeněk
Matějček:
Původně
tato
knížka
byla
určena
pro
zdravotnické
pracovníky,
a
to
především
pro
lékaře,
kteří
jsou
ve
styku
s
rodinou.
Na
druhé
straně
se
ukázalo,
že
toto
téma
je
stejně
důležité
pro
pedagogy
a
vychovatele.
Ti
se
přece
setkávají
i
s
postiženými
nebo
týranými
dětmi.
A
když
už
byla
knížka
hotova,
tak
se
zjistilo,
že
je
praktická
i
pro
rodiče.
Samozřejmě
ne
každá
kapitola
ne
pro
každého
rodiče.
Zdeněk
Dytrych:
Kdyby
se
přímo
dotýkalo
některé
rodiny
deset
kapitol,
tak
by
to
byla
opravdu
nešťastná
rodina.
Ale
stačí
jedna
a
většinou
jich
bude
i
víc.
Vezměte
si,
kolik
je
rozvodů
-
třicet
tisíc
ročně
v
republice,
to
znamená,
téměř
třicet
tisíc
dětí
je
rozvodem
nějakým
způsobem
postiženo.
V
této
knize
je
poučení,
jak
snášejí
děti
rozvod
a
jak
na
něj
reagují,
a
návod,
jak
se
mají
rodiče
chovat,
aby
se
utrpení
dětí
snížilo.
Nebo
například
existuje
lehká
mozková
disfunkce,
kterou
trpí
podle
našeho
rozsáhlého
výzkumu
pět
procent
dětí.
Toto
postižení
se
velice
špatně
rozpoznává.
Dítě
je
nemotorné,
neklidné
a
není
schopné
se
soustředit,
ale
přitom
je
většinou
chytré.
Rodiče
ho
považují
za
lajdáka
a
bývá
trestáno
třeba
za
špatný
výkon
ve
škole,
tím
se
zhoršuje
vztah
k
učení
atd.
A
tohle
rodiče
musí
vědět.
Samozřejmě
i
pedagogové
a
v
této
knížce
je
návod
co
s
tím.
Zdeněk
Matějček:
Předkládáme
i
problémy,
na
které
se
zapomíná.
Tak
například
úmrtí
dítěte
nebo
narození
postiženého
dítěte.
Tady
nejde
jenom
o
rodiče,
ale
i
o
okolí,
které
musí
vědět,
jak
se
má
chovat.
Nebo
úmrtí
v
rodině
a
jeho
vliv
na
dítě
a
může
to
být
třeba
babička.
Dá
se
říci,
že
kapitoly
z
vaší
knížky,
které
se
určité
rodiny
netýkají,
přispějí
k
porozumění
těm
druhým?
Zdeněk
Matějček:
Ano,
to
je
přesné.
Vždyť
například
chlapec
s
lehkou
mozkovou
disfunkcí
není
jen
v
rodině
či
ve
škole.
Taková
rodina
má
své
přátele,
sousedy
atd.
My
ovšem
touto
knížkou
nemůžeme
dát
přesný
recept,
ale
to,
co
zdůrazňujeme,
je
porozumění
čili
rozumět
tomu
a
pak
se
prostředek
k
nápravě
najde.
A
když
porozumím
předem,
tak
i
mohu
předcházet.
Materiálům,
které
dnes
máte
k
dispozici,
předcházel
dlouholetý
výzkum.
Zdeněk
Dytrych:
Od
roku
1969,
kdy
jsme
založili
v
bývalém
Výzkumném
ústavu
psychiatrickém
Oddělení
pro
výzkum
rodiny,
se
hlavně
zabýváme
touto
problematikou.
Měli
jsme
samozřejmě
řadu
spolupracovníků
a
za
pětadvacet
let
jsme
v
týmu
udělali
téměř
nekonečnou
řadu
prací.
Tak
například
rozsáhlý
výzkum
rozvodovosti.
Sledovali
jsme
šest
let
po
rozvodu,
co
se
děje
s
bývalými
manžely
a
s
jejich
dětmi.
Jaké
je
jejich
další
začlenění
do
života,
jak
je
rozvod
poznamenal,
či
nepoznamenal.
Zdeněk
Matějček:
Studovali
jsme
děti,
které
vyrůstaly
v
situacích
za
méně
příznivých
společenských
a
citových
podmínek,
které
mohou
být
nejrůznějšího
druhu.
Kdy
hned
na
začátku
do
osudu
dítěte
vstoupilo
něco
nedobrého.
Jsou
to
děti,
které
získaly
určité
obtíže
z
vnějšího
světa.
Na
druhé
straně
se
zabýváme
dětmi,
které
si
nesou
v
sobě
od
počátku
určitou
nápadnost
nebo
obtíž.
Zdeněk
Dytrych:
K
tomu
je
třeba
dodat,
že
za
poslední
léta
v
Čechách
roste
počet
dětí
s
vrozenou
vývojovou
vadou.
My
jsme
tento
nárůst
sledovali
a
je
to
až
do
deseti
procent.
vybrali
jsme
si
jako
modelovou
situaci
rozštěp
rtu
a
patra.
Zkoumali
jsme,
co
se
děje
s
matkou.
Ta
zažije
šok
a
táhne
se
to
s
ní
celý
život
a
s
dítětem
taky.
Jsou
případy,
kdy
se
matka
zavírala
doma
a
přerušila
styky
s
celým
okolím
i
s
přáteli.
To
dítě
je
totiž
tzv.
nechlubitelné.
Rodina
se
stáhne
do
sebe
a
vzniká
zvláštní
atmosféra,
která
samozřejmě
vytváří
stres.
Má
to
různé
fáze
a
ty
my
sledujeme,
podobně
jako
lékaři
ve
Spojených
státech
a
jinde.
Zdeněk
Matějček:
Náš
výzkum
bych
shrnul
do
dvou
kategorií.
Děti,
které
si
nesou
do
života
problém,
který
není
nápadný,
který
je
uložený
v
jeho
centrálním
nervovém
systému,
jak
už
vrozeně,
tak
vlivem
vnějším.
A
děti,
které
mají
nápadnou
vadu
a
můžete
je
sledovat
takříkajíc
jako
na
dlani.
Zdeněk
Dytrych:
Některé
výzkumy,
ty
největší,
trvají
pětadvacet
let
a
vyžadují
obrovské
úsilí.
Zdeněk
Matějček:
Jeden
projekt,
který
ještě
běží,
je
sledovat
od
určitého
věku
děti,
které
jsou
dnes
dospělé
a
mají
děti,
ale
vyrostly
za
poněkud
zvláštních
podmínek.
Jedna
skupina
jsou
jedinci,
kteří
nikdy
nepoznali
rodinu
a
vyrůstali
v
dětských
domovech.
V
další
skupině
jsou
ti,
kteří
z
dětských
domovů
přešli
do
náhradní
péče,
ale
typu
SOS
vesničky,
a
v
třetí
ti,
kteří
se
dostali
do
individuální
pěstounské
péče.
Dále
je
skupina,
která
vyrůstala
v
rodině
vlastní
za
méně
příznivých
podmínek
(např.
nechtěné
děti)
a
nakonec
je
skupina
kontrolní,
která
reprezentuje
tzv.
normál.
Jsou
nějaké
hlavní
cíle?
Zdeněk
Dytrych:
Jsou
to
dvě
věci.
Jedna
je
tzv.
patologie
třetí
generace.
Například:
jestliže
matka
nechtěla
dítě
a
dítě
se
jí
narodilo
proti
její
vůli,
vyvíjelo
se
nepříznivě
a
je
vysoká
pravděpodobnost,
a
my
chceme
vědět
jaká,
že
i
toto
dítě
se
v
budoucnu
bude
chovat
ke
svému
dítěti
podobně.
Koneckonců
tento
vysoce
zajímavý
jev
byl
pozorován
v
experimentech
u
opic,
které
prováděl
před
několika
desítkami
let
vynikající
americký
etolog
Harlow.
Opice,
kterým
se
nedostalo
mateřské
lásky,
poněvadž
po
narození
jejich
matka
byla
nahrazena
kovovou
atrapou,
ve
své
dospělosti
pak
zavrhovaly
svoje
mláďata.
Zdeněk
Matějček:
Jak
dokazuje
výzkum
z
dětských
domovů,
když
jsou
tyto
děti
dospělé,
tak
nejsou
schopny
lásku
přijímat
ani
dávat.
Zdeněk
Dytrych:
Čili
do
koho
nebyla
láska
vložena,
tak
ji
nedovede
ani
dávat.
Zdeněk
Matějček:
Tento
člověk
není
schopen
citové
investice
a
je
s
ním
život
těžší;
ne
že
by
to
bylo
prokletí
a
že
by
byli
všichni
takoví,
ale
je
to
tendence.
Prokáže
se,
když
sledujete
větší
skupiny.
Zdeněk
Dytrych:
Chceme
znát
možnosti,
jak
tomu
zabránit;
a
to
souvisí
i
s
druhou
částí,
kdy
hledáme
faktory
tzv.
protektivní,
které
vedou
k
tomu
dobrému
ve
vývoji.
Zdeněk
Matějček:
Přesto
jsou
děti,
které
v
takovýchto
podmínkách
vyrostou
v
dobré,
bezproblémové
dospělé.
Proč?
Nejde
jen
o
to
hledat
negativa,
ale
i
pozitiva.
Co
to
způsobilo?
Například
to
může
být
škola,
sport,
hudba
atd.
Většinou
něco,
co
jim
umožnilo
vyniknout.
Zdeněk
Dytrych:
Tyto
děti,
které
prožily
některé
období
naplněné
stresem,
mají
společný
znak
a
to
je
ztráta
sebedůvěry.
Mají
ji
rozkolísanou.
Nevěří
v
sebe,
nevěří
v
ostatní
a
jejich
život
se
klikatí,
má
různé
složitosti
a
ty
se
na
sebe
hromadí.
My
tomu
říkáme
efekt
sněhové
koule.
Na
negativní
věci
se
nabalují
další
a
další
a
už
ani
nevíme,
co
bylo
na
začátku.
Mohl
to
být
třeba
nedostatek
lásky
rodičů,
především
matky.
Zdeněk
Matějček:
Když
takové
dítě
někde
vynikne,
tak
se
vlastně
efekt
sněhové
koule
obrátí.
Začne
se
rozvinovat.
Setkáváte
se
s
dětmi,
které
mají
ve
škole
problémy
se
svou
přebujelou
fantazií?
Zdeněk
Matějček:
Není
to
časté,
ale
chodí
k
nám
rodiče
takovýchto
dětí
a
žádají
vyšetření.
Přicházejí
děti,
kde
je
přebujelá
fantazie
jen
mírně
naznačená,
ty,
kde
je
výrazná,
až
po
ty,
které
nemohou
z
tohoto
důvodu
chodit
do
školy.
Musí
se
učit
doma.
Zrovna
nyní
mám
jeden
případ,
kde
se
pokoušíme
zkusit
to
ve
čtvrté
třídě.
Aby
aspoň
nějakou
hodinu
ve
škole
byl.
Zdeněk
Dytrych:
Není
to
přesně,
na
co
se
ptáte,
ale
problém
s
fantazií
není
jen,
že
ji
má
dítě
vrozenou,
ale
jde
o
únik
z
reality,
která
je
pro
dítě
málo
přijatelná.
Vysnívá
si
jiný
svět.
A
to
je
většinou
zase
problém
rodiny.