Šedesátá
léta
-
výpočetní
střediska
Z
historie
výpočetní
techniky
(2)
Petr
Koubský
Počítače
se
tradičně
klasifikují
podle
generací.
V
první
generaci
(zhruba
do
roku
1956)
se
jako
stavební
prvek
používaly
elektronky,
které
byly
u
druhé
generace
nahrazeny
tranzistory.
Geniální
vynález
integrovaného
obvodu
neboli
čipu
-
miniaturní,
velmi
komplexní
elektronické
součástky
-
byl
v
konstrukci
počítače
poprvé
využit
firmou
IBM,
a
to
u
počítačové
řady
System/360,
uvedené
na
trh
v
dubnu
1964.
IBM
System/360
zahájila
třetí
generaci
a
tím
novověk
počítačové
éry.
V
60.
letech
byl
i
ten
nejmodernější
počítač
velmi
komplikovaným
zařízením,
které
potřebovalo
ke
svému
provozu
buď
samostatnou
budovu,
nebo
alespoň
několik
vyhrazených
prostor
se
speciálními
nároky
na
čistotu,
kabeláž,
klimatizaci
apod.
O
jeho
chod
se
musel
starat
tým
odborníků,
většinou
úzce
specializovaných
na
konkrétní
stroj.
Náklady
na
pořízení
se
vyčíslovaly
pěti-
až
šesticifernou
sumou
v
dolarech;
a
to
měl
dolar
podstatně
vyšší
hodnotu
než
dnes.
Přesto
poptávka
neustále
rostla,
neboť
při
správné
organizaci
práce
se
investice
do
výpočetní
techniky
již
tehdy
byla
schopna
velmi
rychle
vrátit.
Trhu
dominovala
IBM,
k
dalším
výrazným
výrobcům
patřily
společnosti
CDC,
RCA,
o
něco
později
Burroughs,
Amdahl
a
Cray
Research.
IBM
vyráběla
od
roku
1971
řadu
System/370,
od
roku
1980
pak
řadu
43;
vesměs
jde
o
modernizaci
původní
řady
360.
Vysoké
ceně
a
specifickým
provozním
nárokům
počítačů
odpovídala
organizace
práce
kolem
nich;
jejím
typickým
výrazem
je
výpočetní
středisko.
Srdcem
střediska
je
sál
počítače
-
místnost,
v
níž
se
nachází
vlastní
stroj.
Do
sálu
mají
přístup
jenom
pracovníci
spojení
s
bezprostřední
obsluhou
počítače.
Ve
středisku
pracuje
obvykle
několik
desítek
lidí,
specialistů
na
různé
aspekty
činnosti
počítače:
operátoři,
technici
počítače,
technici
periférií,
systémoví
a
aplikační
programátoři...
Vlastní
uživatelé
počítače,
kteří
na
něm
chtějí
řešit
své
konkrétní
úlohy
-
například
výpočet
mezd,
vědecké
výpočty
apod.
-
komunikují
pouze
s
obsluhou
stroje,
a
to
přesně
vymezeným
způsobem.
Samotný
počítač
většina
uživatelů
vůbec
nikdy
nespatří.
Všimněte
si,
že
jsem
zničehonic
přešel
do
mluvnického
času
přítomného.
To
má
svůj
důvod;
výpočetní
střediska
klasického
typu
dosud
existují
a
dlouho
ještě
existovat
budou.
Zatímco
v
60.
a
70.
letech
neexistovaly
počítače
mimo
výpočetní
střediska,
dnes
jsou
tato
střediska
poměrně
ojedinělá.
U
nás
jsou
často
považována
za
přežitek
socialismu,
což
je
absolutní
nesmysl.
Pro
některé
druhy
dat
a
způsoby
jejich
zpracování
jsou
střediskové
počítače
(angl.
mainframe)
-
a
celá
organizace
práce
kolem
nich
-
dosud
tím
nejvhodnějším
známým
prostředkem.
V
mnoha
jiných
případech
tomu
tak
ovšem
není.
Kromě
počítače
ve
středisku
se
trh
dožadoval
počítače
pro
jednoho
člověka
-
levnějšího
stroje,
který
by
byl
dost
malý
a
dost
jednoduchý,
aby
jej
mohl
obsluhovat
jediný
člověk
a
navíc
nespecialista.
Částečné
řešení
nabídly
koncem
60.
let
společnosti
DEC
a
Hewlett-Packard,
které
zavedly
novou
kategorii
tzv.
minipočítačů.
K
jejich
obsluze
skutečně
stačil
jediný
člověk;
jeho
kvalifikace
však
nadále
musela
být
poměrně
značná,
počítač
byl
stále
tvořen
několika
rozměrnými
plechovými
skříněmi
a
jeho
cena
byla
nejméně
desetinásobkem
ceny
kvalitního
osobního
auta.
Pro
soukromou
osobu
nemyslitelná
věc.
Podstatným
přínosem
minipočítačů
bylo
ovšem
to,
že
zavedly
do
všeobecného
používání
obrazovkový
terminál,
tedy
obrazovku
spojenou
s
klávesnicí.
Hovořím
hlavně
o
dění
v
USA,
které
byly
a
jsou
centrem
počítačového
světa.
U
nás
na
Východě
procházel
vývoj
v
podstatě
shodnými
stadii,
ovšem
s
několikaletým
a
stále
rostoucím
zpožděním.
V
60.
a
70.
letech
u
nás
vzniklo
postupně
několik
výrobních
závodů
zaměřených
na
produkci
systémů
JSEP
a
SMEP.
Šlo
o
počítačové
řady,
jejichž
výroba
jednotlivých
členů
-
a
často
i
jednotlivých
součástí
-
byla
rozdělena
mezi
země
RVHP
podle
lokálních
technologických
možností.
Konstrukčně
šlo
o
repliky
počítačů
IBM
360,
později
370
a
4341
(řada
JSEP
-
mainframe)
a
počítačů
HP
1000
(později
i
jiných
strojů
-
řada
SMEP,
minipočítače).