Pro
vědomí
souvislostí
Recenze
HUDBA:
Vzpomínáte
si
na
Miroslava
Macháčka,
jak
naléhavě
vančurovsky
šeptal
ve
středometrážním
dokumentu
Praha,
neklidné
srdce
Evropy
režisérky
Věry
Chytilové?
Nejdůležitější
je
vědomí
souvislostí.
Vědomí
věcí
kladných
a
záporných.
A
pohled
otevírající
široký
obzor,
znělo
z
plátna
jako
krédo
snímku
i
jeho
autorky.
Mladý
americký
trumpetista
Roy
Hargrove
takové
vědomí
souvislostí
obdivuhodně
naplňuje.
Prokazuje
to
nejnovějším
albem
svého
kvinteta
s
pěti
tenorsaxofonovými
hosty,
kteří
jako
sólisté
skupinu
postupně
rozšiřují
na
sextet.
Stanley
Turrentine,
Johnny
Griffin
i
Joe
Henderson
jsou
velké
saxofonové
individuality
a
každý
z
nich
kromě
originálního
tónu
vládne
i
neopakovatelným
a
vyhraněným
způsobem
hry.
Pokud
si
je
třikrát
pozorně
poslechnete,
počtvrté
je
už
pravděpodobně
poznáte
po
hlasu.
Generačně
by
mohli
být
prarodiči
členů
kvinteta,
ale
při
improvizaci
nad
domluvenou
harmonickou
strukturou
na
věku
záležet
nemusí.
Další
dva
tenorsaxofonoví
hosté
-
hvězdy
Branford
Marsalis
a
Joshua
Redman
-
jsou
kvintetu
věkově
blíž.
Roy
Hargrove
svým
osobitým
způsobem
hry
navazuje
na
stylistiku
trumpetisty
Clifforda
Browna
(1930-1956),
ale
studoval
i
způsob
hry
Lee
Morgana
(1938-1972),
Milese
Davise
(1926-1991),
a
hlavně
o
pár
let
staršího
kolegy
Wyntona
Marsalise
(nar.
1961).
Hargrove
střídá
trubku
s
křídlovkou
a
jeho
kvintet,
v
němž
vynikají
tenor
a
sopránsaxofonista
Ron
Blake
a
klavírista
Cyrus
Chestnut,
se
saxofonovými
hosty
zní
jako
malý
bigband.
Dynamickými,
zvukově
barevnými
možnostmi,
a
především
krásnými
harmoniemi
Roy
Hargrove
Quintet
pokračuje
v
tradici
skupiny
Jazztet,
která
excelovala
na
přelomu
let
padesátých
a
šedesátých,
aby
po
čtvrtstoletí
při
svém
znovuobnovení
hrála
snad
ještě
lépe.
Jindy
zase
Hargrove
připomene
zvuk
skupiny
Jazz
Messengers
Arta
Blakeyho
nebo
Horace
Silver
Quintet.
Jeho
invenčně
bohatá
hudba
však
míří
z
minulosti
k
budoucnosti.
Měřítkem
autoritativního
amerického
měsíčníku
Down
Beat
dávám
tomuto
CD
plný
počet
pěti
hvězdiček.