Štěstí
ministra
Kočárníka
Josef
Kotrba,
Zástupce
ředitele
Národohospodářského
ústavu
AV
ČR
a
CERGE
Praha
Český
ministr
financí
má
oproti
svým
zahraničním
kolegům
řadu
podstatných
výhod.
Díky
podpoře
premiéra
a
nejsilnější
vládní
strany
je
schopen
snadno
čelit
požadavkům
resortních
ministrů
na
zvyšování
výdajů,
příliš
úspěšná
nejsou
ani
regionální
či
profesní
lobby.
Není
proto
divu,
že
se
mu
dlouhodobě
daří
udržovat
vyrovnaný
státní
rozpočet.
Nedosti
na
tom:
díky
překvapující
vstřícnosti
stran
vládní
koalice
se
mu
zatím
vždy
podařilo
vybavit
konstrukci
státního
rozpočtu
několika
miliardami
vaty,
tedy
výdajů,
které
nejsou
doopravdy
nezbytné.
Díky
těmto
skrytým
rezervám
udržuje
po
deset
až
jedenáct
měsíců
v
roce
rozpočet
v
desetimiliardových
přebytcích,
které
potom
do
oněch
vatových
položek
rozpouští
koncem
prosince.
Vyrovnanost
českého
rozpočtu
tak
po
většinu
roku
skrývá
přebytek,
tedy
peníze,
které
stát
zbytečně
vytahal
z
kapes
daňových
poplatníků.
Patrně
největší
štěstí
však
učinil
ministr
financí
s
vůdcem
opozice
Milošem
Zemanem.
Předseda
ČSSD
se
již
mnohokráte
proslavil
svéráznými
ekonomickými
názory
či
předpověďmi.
Za
vzpomínku
stojí
např.
jeho
pravidelné
prognózy
z
let
1990
až
1992,
v
nichž
předvídal
vznik
masové
nezaměstnanosti
vždy
přespříští
roční
období
(jarní
prognóza
pro
podzim
atp.),
nebo
jeho
hodnocení
kuponové
privatizace
jako
podvodu
na
občanech
jen
krátce
předtím
,
než
se
do
druhé
vlny
zaregistrovalo
rekordní
množství
občanů.
Bez
komentáře
proto
nemohl
ponechat
ani
současnou
debatu
o
státním
rozpočtu:
podivínský
nápad
premiérův
s
ústavním
zákonem
o
vyrovnaném
rozpočtu
pochopitelně
kritiku
stimuluje
sám
o
sobě.
I
tentokráte
však
zachoval
originalitu.
Zatímco
se
ostatní
kritici,
při
vědomí
současného
desetimiliardového
přebytku
(bez
očištění
o
dluh
z
clearingového
účtu
se
v
polovině
srpna
jednalo
o
více
než
16
miliard),
soustředili
na
to,
že
rozpočet
má
být
co
do
výdajů
střídmý
a
co
do
příjmů
napjatý,
tedy
takový,
aby
příjmy
právě
postačovaly
k
pokrytí
výdajů,
a
nedával
ministru
financí
možnost
tvorby
vaty,
zaútočil
Miloš
Zeman
z
opačného
konce.
Prohlásil,
že
již
dnes
je
rozpočet
v
deficitu
ve
výši
33
miliard,
takže
o
vyrovnanosti
nelze
v
žádném
případě
hovořit.
Těžko
si
dovedu
představit
metodu,
jakou
k
tomuto
číslu
došel.
Oproti
oficiálním,
statistikou
České
národní
banky
potvrzeným
výsledkům
je
to
rozdíl
téměř
45
miliard
Kč!
Opoziční
vůdce
zřejmě
jednoduše
přičetl
k
výdajům
sumy,
které
stát
neutratil,
ale
podle
názoru
Miloše
Zemana
utratit
měl.
Takový
způsob
účetnictví
lze
ovšem
v
reálném
životě
uplatnit
jen
stěží.
Prohlášení
o
33
miliardách
rozpočtového
deficitu
se
podobá
tvrzení,
že
pan
XY,
který
nekoupil
vilu
na
Hanspaulce
a
nemá
dluhy,
je
zadlužen
až
po
uši.
Vždyť,
jak
praví
Zemanovo
účetnictví,
kdyby
ji
byl
koupil,
jistě
by
se
zadlužil.
Ani
Miloš
Zeman
však
nemá
monopol
na
nonsensy.
Jednoho,
zato
však
exemlárního,
se
během
víkendu
dopustil
i
premiér
Václav
Klaus.
Na
obhajobu
svého
nezvyklého,
nepraktického
a
zajisté
ekonomicky
stěží
odůvodnitelného
návrhu
ústavního
zákona
o
vyrovnaném
rozpočtu
řekl,
že
byl-li
si
jeho
správností
jist
již
dopředu
na
sto
procent,
díky
hodnocení
Miloše
Zemana
si
je
jist
tímtéž
již
na
celých
101
procent.
Naneštěstí
pro
něj,
a
koneckonců
i
pro
jeho
(jinak
štěstím
oplývajícího)
ministra
financí,
ani
ten
nejpochybenější
špatný
argument
proti
nenahradí
jediný
správný
argument
pro.
A
ten
jim
chybět
bude,
i
kdyby
Miloš
Zeman
zvýšil
svůj
odhad
rozpočtového
deficitu
třeba
o
dalších
300
miliard.