Československé
dějiny
pohřbily
Slováky
Rozhovor
s
maďarským
historikem
László
Szarkou,
autorem
slovenských
dějin
bez
emocí
Iván
Scipiades,
Magyar
Hírlap
V
Maďarsku
vyšel
přehled
dějin
slovenského
národa
z
pera
maďarského
autora
naposledy
na
začátku
20.
století.
První
pokus
zaplnit
tuto
mezeru
učinil
historik
László
Szarka
svou
útlou
knihou
Dějiny
Slováků,
kterou
vydalo
budapešťské
nakladatelství
Bereményi.
Szarka
ve
svém
nástinu
slovenských
dějin
popisuje
nestranně
a
nezávisle
na
jakékoli
ideologii
dějiny
národa,
jehož
kultura
a
mentalita
jsou
podle
něho
ze
všech
sousedních
národů
Maďarům
nejbližší.
Od
Trianonu
nenapsal
v
Maďarsku
nikdo
slovenské
dějiny.
A
ačkoliv
v
Maďarsku
mnohé
pobuřuje
určitý
způsob
slovenského
chápání
společných
maďarsko-slovenských
dějin,
velká
většina
Maďarů
sotva
cítí
potřebu
doučování
dějepisu,
aby
historii
svých
bývalých
krajanů
opravdu
poznali.
Co
vás
vedlo
k
tomu,
že
jste
se
tohoto
úkolu
ujal,
a
co
na
své
knize
považujete
za
nejvýznamnější?
Ještě
dříve
než
Maďaři
pohřbily
Slováky
československé
dějiny.
Ačkoliv
jsou
Slováci
našimi
tisíciletými
sousedy.
Typické
bylo,
že
jsme
o
obyvatelích
Československa
hovořili
vždycky
jako
o
Češích,
což
pregnantně
odráží
podstatu
československého
státu.
Taková
kniha
už
strašně
chyběla.
Do
psaní
jsem
se
pustil
i
proto,
že
slovenské
dějiny
nelze
vysvětlit
bez
kontextu
historie
maďarského
státu.
Rámec
pro
velice
pomalé
slovenské
etnické
sebeuvědomování,
jazykovou
a
později
hospodářskou
integraci
tvořilo
historické
Maďarsko.
Bez
něho
by
se
integrace
etnických
skupin
tvořených
předky
dnešních
Slováků
uskutečňovala
ve
zcela
jiném
směru.
Proto
tvrdím,
že
bez
maďarského
státu
by
byl
nevznikl
ani
stát
slovenský.
To
Slováci
před
rokem
1989
popírali.
Vyhlásili
dokonce
i
na
vědeckých
pracovištích
program
dehungarizace
slovenských
dějin.
To
vše
mělo
za
následek
různé
hony
na
čarodějnice,
které
přežily
i
rok
1989,
jako
například
slovakizaci
názvů
obcí
a
příjmení.
Já
ukazuji,
že
maďarské
a
slovenské
dějiny
mají
mnoho
společného,
což
neznamená,
že
jsou
totožné.
Snažil
jsem
se
psát
nezávisle
na
pocitech
a
ideologiích.
Prošel
jsem
i
prameny,
o
nichž
nebývalo
zvykem
mluvit.
Například
slovenské
opoziční
dokumenty
adresované
ministerskému
předsedovi
Istvánu
Tiszovi,
z
nichž
vychází
najevo,
že
Slováci
měli
jasno
v
tom,
že
vytvoří
s
Maďary
jedno
státní
společenství.
Jako
byste
se
ve
své
knize
snažil
být
ke
Slovákům
velmi
ohleduplný
a
zdvořilý.
Připomínáte
Slováky
i
v
souvislosti
s
ranými
obdobími,
kdy
se
slovenský
jazyk,
slovenské
etnikum,
natož
slovenský
národ
ještě
ani
nevytvořily
-
to
z
knihy
jednoznačně
vychází
najevo.
Od
začátku
objasňuji,
že
staroslovanský
konglomerát,
který
se
usadil
v
Panonské
nížině,
byl
před
příchodem
Maďarů
územně
souvislý.
Severoslovanské
území,
které
příchod
Maďarů
oddělil
od
jižního,
bylo
od
příchodu
Maďarů
samostatné,
jazykově
každopádně.
Slovo
slovenský
používám
z
jazykového
hlediska,
protože
pro
předchůdce
dnešní
slovenštiny
je
zcela
zbytečné
hledat
slova
jako
stará
slovenština
nebo
podobná
označení.
Začátek
procesu
jazykového
osamostatnění
je
na
území
dnešního
Slovenska
prokazatelný
již
velice
záhy.
Hospodářské
osamostatnění
bylo
mnohem
pomalejší,
právě
tak
jako
politické.
Jak
reagovali
na
Slovensku
na
knihu,
z
níž
přes
veškerý
takt
jasně
vychází
najevo,
že
všechno,
co
dnes
Slováci
s
oblibou
tvrdí
o
tisícileté
maďarské
porobě
nebo
o
moravsko-slovenské
kontinuitě,
podle
které
Slováci
pocházejí
z
Velkomoravské
říše,
je
mýtus?
Knihu
dosud
recenzovali
dva
slovenští
kolegové,
jeden
z
nich
je
Richard
Maršina,
nestor
slovenské
historiografie,
který
nemá
žádné
námitky
proti
koncepci,
spíše
pocit
jisté
neúplnosti
(ale
o
úplnost
jsem
se
ani
nemohl
příliš
pokoušet).
Za
trochu
neúměrně
dlouhou
považoval
kapitolu
o
19.
století
(je
to
moje
specializace).
Jsou
to
oprávněné
námitky,
ale
v
případě
nástinu
je
taková
neúplnost
snad
přijatelná.
Druhá
reakce
přišla
z
publicistických
kruhů.
Mnohem
kritičtější
bylo
přijetí
knihy
v
Maďarsku.
Mnozí
mi
vytýkají,
že
uvádím
do
pohybu
již
ustálený
obraz
dějin.
Jiní
nevědí,
co
si
počít
s
dávnou
slovanskou
kontinuitou,
která
přece
v
opravdovém
maďarském
historickém
povědomí
nemá
co
pohledávat
(jako
by
to
ani
nebyla
součást
zdejších
dějin).
Pocházejí
tyto
maďarské
námitky
z
odborných
kruhů?
Ano,
odborníci
na
středověk
měli
námitky
například
v
souvislosti
s
velkomoravsko-slovenskou
kontinuitou.
Maďarští
publicisté
v
Maďarsku
i
na
Slovensku
zdůrazňovali
zase
spíše
to,
že
k
otázce
přistupuji
novým
způsobem
a
prost
jakýchkoli
emocí.
Proč
jsou
názvy
obcí
uváděny
v
knize
jen
maďarsky?
To
je
oprávněná
otázka.
Připojil
jsem
ke
knize
seznam
místních
názvů
(ve
kterém
budou
mimochodem
ve
druhém
vydání
provedeny
opravy).
Vlastní
text
by
příliš
zatížilo,
kdyby
se
v
něm
stále
opakovaly
slovenské
varianty.
V
takové
malé
knize
by
to
závažně
narušilo
plynulost
výkladu.
Jaký
je
zájem
o
Dějiny
Slováků?
Dva
tisíce
výtisků
prvního
vydání
je
rozebráno.
Připravujeme
druhé
vydání.
Jeho
velká
část
je
určena
maďarským
gymnáziím
na
Slovensku,
některá
již
naznačila,
že
by
s
radostí
přivítala,
kdybych
u
nich
měl
mimo
rámec
osnov
hodinu
dějepisu.
Bylo
by
to
skutečně
minimum,
aby
gymnazisté
dostali
do
ruky
záživné,
souvislé,
z
maďarského
pohledu
psané,
ale
ne
nepřátelské
slovenské
dějiny.
Zájem
projevili
i
maďarští
Slováci.
Ani
oni
nemají
původní,
přehlednou
knihu
o
svých
dějinách.