Svátky
středoevropského
politického
myšlení
Španělsko
Tomáš
Vrba,
Lettre
Internationale
Souběžně
s
legendární
fiestou
v
nedaleké
Pamploně
a
s
poněkud
odlehlejším
fotbalovým
mistrovstvím
světa,
v
každém
případě
o
něco
dříve
než
místní
tradiční
jazzový
festival
se
odehrály
v
půli
července
v
San
Sebastianu
jiné
svátky,
svátky
středoevropského
politického
myšlení.
Španělská
sekce
prestižní
Asociace
evropských
novinářů
pozvala
již
po
šesté
různorodé
spektrum
středoevropských
politiků,
publicistů
a
filosofů,
aby
početným
posluchačům
letního
universitního
semináře
s
názvem
Střední
Evropa
mezi
Bruselem
a
Moskvou
přednesli
své
úvahy
o
tom,
co
se
uprostřed
kontinentu
děje
Pozornost
od
počátku
budila
polská
účast.
Vítěz
nedávných
voleb
Aleksander
Kwasniewski
a
premiérka
poražené
vlády
Hanna
Suchocká,
každý
ze
svého
úhlu,
ale
stejně
přesvědčivě
popsali,
co
se
stalo
v
Polsku.
Kwasniewski
opakovaně
zdůraznil,
že
z
cesty
zásadních
proměn
země
nelze
sejít:
pravice
a
levice
se
budou
přít
se
středem
o
tempo
změn,
ale
o
základní
vzorec
reforem
není
sporu.
Co
však
je
vážné,
je
nevelký
zájem
veřejnosti
o
věci
veřejné.
A
ještě
vážnější:
mění
se
proporce
těch,
kdo
si
reformou
polepšili,
a
těch,
kdo
se
cítí
poraženi.
Pět
milionů
Poláků
na
prahu
bídy
představuje
potenciální
hrozbu,
ne-li
časovanou
bombu,
zvláště
ve
spojení
s
hlubokým
konzervatismem
podstatné
části
Poláků,
rostoucí
xenofobií
a
třeba
se
značnou
nedůvěrou
k
privatizaci.
Vítězná
polská
levice
využila
všech
slabin
protivníka,
které
ve
své
záviděníhodně
nelítostné
analýze
volební
prohry
popsala
expremiérka
Suchocká.
Solidarita
a
z
ní
povstalá
liberální
politická
uskupení
se
mylně
domnívaly,
že
podporu
obyvatelstva
získaly
již
natrvalo.
Hesly
o
pluralismu
jsme
oslovovali
pouze
část
národa,
vlastně
pouze
elitu
někdejší
Solidarity,
a
věřili
jsme,
že
Polsko
odmítlo
levicové
strany
jednou
provždy.
Společnost
je
frustrována
a
není
to
její,
ale
naše
chyba.
Levici
dravost
a
vůle
k
moci
neschází,
ale
nebude
to
mít
vůbec
lehké.
Čeká
ji
-
podle
vyjádření
Kwasniewského
-
totéž,
co
předchozí
vládu:
hledání
spoluzodpovědnosti,
práce
a
porozumění,
která
přesáhne
parlamentní
dělení
na
vládní
koalici
a
opozici.
Jestli
neuspěje,
čeká
ji
přirozený
osud
mnoha
nových
demokraticky
zvolených
garnitur
-
v
další
volební
amplitudě
bude
nahrazena
jiným
seskupením.
Kwasniewski
má
i
jiné
starosti.
Byl
zvolen
též
hlasy
tvrdého
komunistického
voličstva,
neví
ale
dosud,
jak
se
bude
zdravé
jádro
strany
tvářit
na
jeho
liberální
politické
názory.
Příklad:
Program
Solidarity
před
pěti
lety
byl
příliš
levicový,
příliš
rovnostářský,
něco
takového
bychom
dnes
nemohli
podepsat.
Suchocká,
Kwasniewski
a
jejich
nezávislý
kritik
Adam
Michnik
potvrdili,
že
politický
život
se
neskládá
pouze
ze
stranických
půtek
a
že
i
zásadní
odpůrce
může
tam,
kde
vládne
elementární
politická
kultura,
být
přinejmenším
seriózní
partner
ve
veřejné
debatě.
Ozvěny
dělení
Případ
rozdělení
Československa
budí
v
zahraničí
i
po
dvou
letech
pozornost.
Evropa
oceňuje
nenásilnost
rozchodu,
považuje
oba
nástupnické
státy
za
součást
zóny
stability,
ale
často
zapomíná
ve
výčtu
nejbližších
kandidátů
členství
v
Evropské
unii
na
jeden
z
nich,
na
Slovensko.
Dobrodružná
politika
Mečiarovy
vlády
učinila
své
a
oficiální
i
neoficiální
zástupci
Slovenska
ve
světě
mají
dnes
co
dělat,
aby
napravili
obraz
vyvolaný
svérázným
zviditelňováním
nového
státu.
První
a
poslední
československá
velvyslankyně
ve
Vídni
Magda
Vašáryová,
nyní
ředitelka
Slovenské
společnosti
pro
zahraniční
styky,
upozornila
na
geopolitický
aspekt
rozdělení.
Slovensko
ztratilo
přímou
hranici
s
Evropskou
unií
(a
proto
je
pro
ně
rakouské
ja
v
referendu
tak
důležité),
Česká
republika
je
naopak
ve
visegrádské
skupině
jediná,
která
již
nesousedí
s
žádným
státem
bývalého
Sovětského
svazu.
Vašáryová
zcela
vážně
připomněla,
že
zodpovědná
politika
musí
být
schopna
rozlišovat
mezi
skutečnými
a
deklarovanými
zájmy,
což
je
pro
středoevropské
politiky
zvláště
aktuální
ve
vztazích
k
evropským
institucím.
Jaký
je
totiž
skutečný
zájem
Evropské
unie
ve
střední
Evropě?
Chce
ji
politicky
integrovat,
nebo
jen
získat
nové
trhy?
Ředitel
Středoevropské
univerzity
v
Budapešti
István
Rév
se
obává
nového
(či
vlastně
staronového)
dělení
Evropy:
Ani
Unie,
ani
NATO
střední
a
východní
Evropu
ve
skutečnosti
nechtějí
integrovat,
potřebují
nás
jako
kontrast,
jako
něco,
vůči
čemu
vymezují
svou
identitu,
a
ovšem
jako
nárazník
mezi
sebou
a
nevypočitatelným
Ruskem.
Přízrak
zavražděného
města
Střední
Evropa
se
samozřejmě
také
bojí
o
svou
bezpečnost.
Pouze
plné
členství
v
Evropské
unii
a
v
NATO
může
vyvrátit
naše
obavy
z
egoismu
Západu.
Rozšíření
NATO
o
státy
visegrádské
skupiny
-
to
by
byl
důkaz
vnitřní
reformy
západní
Evropy.
Nemáme
nic
proti
demokratickému
Rusku,
ale
takové
právě
nemáme.
(Kwasniewski.).
Obavy
z
ruských
teorií
nejbližšího
zahraničí
jsou
zcela
namístě.
Jak
připomněl
Adam
Michnik,
i
v
Jugoslávii
válka
začala
slovy.
Kdyby
to
byla
válka,
věc
by
se
vyřídila
bojem
ozbrojených
mužů.
V
Bosně
není
válka,
jen
masakry,
vraždění.
Vraždění
lidí
a
měst,
upozornil
nyní
v
Praze
žijící
sarajevský
urbanista
Rajmond
Rehnicer
na
to,
co
Evropa
nerada
slyší.
Co
nás
potkalo,
nebyl
nevyhnutelný
osud.
Může
se
to
-
při
troše
neštěstí
-
stát
kdekoli.
Středoevropská
kultura
ztělesňovaná
městy
se
u
nás
stala
obětí
zmanipulované
vesnice.
Sarajevo
už
není,
ale
musíme
zachránit
ostatní
města,
Prahu...
Radosti
hostitelů
Španělsko
je
dosud
pro
kdysi
socialistickou
Evropu
stále
přitažlivý
vzor.
Důsledná
politická
transformace,
rychlý
hospodářský
růst
a
úspěšná
národnostní
strategie
jsou
pro
nás
takřka
magickým
horizontem.
Těžko
si
ale
dejme
tomu
v
Čechách
představit
tak
vážný
zájem
studentů
a
odborné
veřejnosti
o
španělský
model,
jakého
jsou
již
tradičně
svědky
středoevropské
semináře
zde
v
San
Sebastianu.
Řeklo
by
se,
že
Basky
bude
lákat
náš
recept
na
sametový
rozvod.
Separatismus
však
po
přiznání
jazykové,
správní
a
částečně
i
hospodářské
autonomie
regionům
ztratil
kouzlo:
zemi
zdobí
sličné
baskické
vlajky
a
nesrozumitelné
nápisy,
ale
ojedinělé
akce
posledních
teroristických
mohykánů
a
celá
ETA
jsou
vnímány
jako
rezidua
jakéhosi
primitivního
folkloru.
Sestavu
zajímavých
středoevropských
hostů
doplňují
místní
experti,
politici,
členové
vlády
(letos
mj.
státní
tajemník
José
Luis
Dicenta,
donedávna
španělský
velvyslanec
v
Praze).
Není
pak
divu,
že
toho
o
nás
Španělé
vědí
možná
víc
než
my
o
nich
a
chtějí
vědět
víc.
Budoucí
Evropa
nemůže
mít
lepší
základ,
než
snahu
vědět
o
ostatních.
A
díky
prozíravým
hostitelům
se
o
sobě
i
přítomní
Středoevropané
navzájem
dozvěděli
leccos,
na
co
doma
nebývá
čas.