Arcybaševovo
tajemství
divadla
Všechny
autory
ruské
nové
vlny
spojuje
smysl
pro
černý
humor
a
paradox
Alena
Morávková
Divadlo
na
Pokrovce
je
jedním
z
moskevských
experimentálních
divadel.
Vzniklo
v
roce
1991
a
v
jeho
čele
stojí
čtyřicetiletý
režisér
SERGEJ
ARCYBAŠEV,
žák
M.
Knebelové,
J.
Ljubimova
a
A.
Efrose.
Devět
let
působil
v
Divadle
na
Tagance,
kde
spolupracoval
například
na
inscenaci
Borise
Godunova,
kterou
jsme
měli
možnost
vidět
i
v
Praze,
a
režíroval
víc
než
dvacet
inscenací
v
moskevských
i
mimomoskevských
divadlech.
Proč
jste
se
v
poslední
době
se
svými
herci
soustředil
na
Čechova,
Turgeněva
a
Gogola?
Známe
vás
především
jako
režiséra
současné
dramatiky...
Rozhodli
jsme
se
uvádět
kmenová
díla
ruského
zlatého
a
stříbrného
věku,
protože
nám
umožňují
klást
základní
otázky
o
smyslu
lidské
existence
a
o
tajemstvích
života.
Touha
po
štěstí
a
kráse
není
vzdálená
ani
současníkům.
Tak
se
vytváří
pouto
mezi
diváky
a
postavami
dramatu,
napsaného
před
sto
lety.
Vůbec
mám
pocit,
že
přelom
minulého
století
se
v
mnoha
směrech
podobá
naší
době...
Jste
spřízněn
s
významnou
osobností
ruské
moderny
Michailem
Arcybaševem,
vyznavačem
Nietzscheho
filozofie
a
autorem
románu
Sanin,
který
v
roce
1907,
kdy
vyšel,
vzbudil
pohoršení,
protože
otevřel
tabuizovaná
témata?
Jakási
spřízněnost
tady
je.
Mimochodem
v
současné
době
uvádíme
jeho
Žárlivost...
Arcybašev
byl
u
nás
umlčován,
protože
po
Říjnové
revoluci
emigroval
a
zemřel
ve
Varšavě.
V
inscenaci
Tří
sester
jste
využili
zkušeností
ruské
herecké
školy
a
dokonce
jste
zapojili
do
scénického
dění
i
diváky,
kteří
se
stali
hosty
na
oslavě
Irininých
narozenin.
To
je
v
současném
ruském
divadle
novum...
Pokoušíme
se
nejen
vytvářet
vztahy
na
scéně,
ale
pracujeme
i
s
divákem.
Navazujeme
na
odkaz
Michaila
Čechova,
který
zdůrazňoval
funkci
podvědomí.
Já
sám
jsem
původně
herec,
a
proto
zastávám
koncepci
hereckého
divadla.
Funkci
režiséra
chápu
jako
funkci
inspirátora.
Režisér
by
měl
odkrývat
osobnost
herce.
Vyžaduje
to
samozřejmě
herecké
osobnosti,
a
těch
je
u
nás
v
současné
době
nedostatek.
Jezdil
jsem
po
celé
zemi
a
vybíral
si
herce
do
našeho
divadla.
Učíme
se
mluvit
svým
svébytným
jazykem,
ale
čeká
nás
ještě
hodně
práce.
Jak
vám
pomáhá
kritika?
Kritika
je
u
nás
ve
stejné
krizi
jako
spousta
jiných
věcí.
Ale
snažíme
se
i
v
tomto
směru
navázat
kontakt.
Například
jsme
vyzvali
několik
kritiků
k
setkání
-
zhlédli
u
nás
čtyři
inscenace
a
pak
jsme
diskutovali.
Myslím
si,
že
to
bylo
užitečné
pro
naši
další
práci.
A
jak
se
vaše
divadlo
vyrovnává
s
novými
podmínkami?
Máme
samozřejmě
materiální
obtíže
jako
všechna
naše
divadla.
Prozatím
nám
ministerstvo
poskytuje
určitou
dotaci,
ale
zřejmě
to
je
dočasný
stav.
Vytvořili
jsme
si
okruh
svých
diváků,
kteří
nám
jsou
věrní.
Ale
celkově
diváků
v
moskevských
divadlech
ubývá.
Někteří,
zejména
starší
lidé,
kteří
do
divadla
chodili
pravidelně,
se
dnes
často
bojí
vracet
se
domů
pozdě
večer.
Nebo
jiný
problém:
někteří
herci
moskevských
divadel
podlehli
volání
rublu
a
účinkují
v
někdy
až
nechutných
reklamách,
prodávají
se.
Leckterá
divadla
se
zaměřují
na
pornografii,
aby
přilákala
diváky,
ale
ukazuje
se,
že
ani
to
není
záruka
úspěchu.
Problém
prodejnosti
talentu
nás
přivedl
k
myšlence
oživit
Ostrovského
Talenty
a
ctitele...
A
další
plány?
Dávno
mě
zajímá
Bulgakov.
Shakespeare
kdysi
prohlásil,
že
celý
svět
je
divadlo
a
my
sami
jsme
herci.
Bulgakov
nic
podobného
neprohlásil,
ale
bytostně
to
cítil.
Možná
nastudujeme
Útěk,
pomýšlíme
i
na
Gribojedovovo
Hoře
z
rozumu
a
dramatizaci
Dostojevského
Běsů.
Nehodláte
inscenovat
něco
ze
současné
ruské
dramatiky?
Existuje
nějaká
nadějná
nová
vlna?
Navzdory
obtížným
podmínkám
se
objevila
nová
jména,
která
leccos
slibují.
Například
N.
Koljada
se
svou
Pohádkou
o
mrtvé
carevně
nebo
V.
Maljagin,
S.
Gromov,
N.
Kosmin,
I.
Galatinová
a
další.
Přitom
noví
autoři
to
u
nás
nemají
lehké,
protože
divadla
se
bojí
uvádět
neznámá
jména.
Všechny
tyto
autory
spojuje
smysl
pro
černý
humor
a
paradox.