ln94203_82

Do Prahy dvě opery patří

Petr Veber, Hudební kritik Státní opera Praha již v polovině srpna zahájila verdiovským festivalem svůj neustávající boj o diváka, o pověst, o přízeň, o peníze. S napětím budeme sledovat, jak tento boj dopadne - zvláště koncem roku, kdy může být druhá z pražských operních scén zcela odstavena od dosavadních, byť stejně nepostačujících dotací. Není přitom pochyb (i přes všechny možné výhrady k některým inscenacím), že boj Státní opery o diváka a o procenta finanční soběstačnosti nedopadal zatím nejhůře. Nesporné také je, že umělecké výsledky scény by byly lepší, kdyby omezený rozpočet nepodvazoval možnosti hostování a spolupráce s vynikajícími umělci zvenčí. O čem však vůbec není pochyb, jsou dávné tradice: jednak koexistence dvou pražských operních domů a jednak samotného Nového německého divadla, v jehož budově a na jehož profil Státní opera stále programověji navazuje nejen konkrétními projekty (například uvedením děl Zemlinského či Krásy), ale i operními plesy a vstřícností k německy hovořícímu publiku.

Národní divadlo (kde se přes léto naopak usídlila opera rocková) se nemusí ani v sezoně konkurence Státní opery bát, ba naopak - tematické rozdělení dramaturgie a repertoáru je stejně prospěšné jako soutěžení v kvalitě. Snad tedy stát spolu s městem naleznou organizační a finanční východisko, jak koncem roku, kdy Státní opera přestane být příspěvkovou organizací ministerstva kultury, její situaci stabilizovat. Tak, aby nemusel přijít na řadu katastrofický scénář: dotace - byť načas - zastaveny, opera zrušena, soubor rozpuštěn a budova někdejšího německého a později Smetanova divadla v konkurzu poskytnuta soukromé společnosti pro rentabilní muzikálové show. Nebo pro kabaret.