Realismus
Blízkého
východu
Daniel
Kumermann
O
dvě
hodiny
se
zpozdil
včerejší
podpis
dohody
mezi
Izraelem
a
OOP.
Na
zdejší
poměry
vlastně
nicotnost.
Obzvláště,
když
příčinou
byl
jen
drobný
naschvál
vůči
pákistánskému
diplomatovi.
Přijel
v
rámci
příprav
návštěvy
své
premiérky
do
Gazy
a
Izraelci
ho
nechali
devět
hodin
čekat
na
hranici.
Pákistán
Izrael
oficiálně
neuznává.
Izrael
tedy
rozhodl
dočasně
neuznat
pákistánského
diplomata.
V
blízkovýchodním
kontextu
pouhá
rozvernost
a
není
těžké
představit
si,
že
se
jak
palestinský
zástupce
Nabíl
Šás,
tak
izraelský
Danny
Rothschild
celé
věci
rádi
zasmáli.
Odlehčení
přijde
vhod
i
tehdy,
kdy
navenek
vše
probíhá
jako
po
másle.
Dohoda
o
předběžném
zmocnění
předala
do
palestinských
rukou
pět
resortů
civilní
správy.
Podstatnější
než
co
je
v
tomto
případě
kde.
Správa
se
totiž
týká
celého
území
západního
břehu
Jordánu.
I
když
z
hlediska
opravdové
státnosti
jde
jen
o
minimum,
přece
se
tu
již
rýsují
první
struktury
palestinského
státu.
Jednání
o
tomto
státu
přísluší
až
do
pozdějších
etap
izraelsko-palestinských
jednání.
Ještě
nedávno
by
se
určitě
našel
alespoň
jeden
izraelský
politik,
který
by
upozornil,
že
se
tu
přebíhá
čas,
že
o
žádném
palestinském
státu
není
řeč
a
že
vlastně
nikdo
neví,
zda
něco
podobného
vůbec
kdy
spatří
světlo
světa.
Nic
takového
se
tentokrát
nestalo,
ani
při
nedělní
schůzi
izraelského
kabinetu,
který
dohodu
jednomyslně
schválil,
ani
po
ní.
Dokazuje
to,
že
představa,
že
současný
proces
stejně
jednou
vyústí
v
palestinský
stát,
se
tak
zažila,
že
již
nestojí
za
to
formality
vytahovat
(Však
ony
se
ještě
budou
hodit,
až
se
něco
zadrhne).
Poněkud
jiný
důkaz
zklidnění
vztahů
přišel
v
minulém
týdnu
i
z
palestinské
strany.
Odpůrci
mírového
procesu
v
posledních
dnech
opravdu
nápadně
ožili.
Naštěstí
pro
všechny
tentokrát
zvolili
metody
přísně
legální:
změnu
oněch
článků
palestinské
Charty,
v
nichž
se
mluví
o
zničení
Izraele.
Zbraň
známá,
ten,
kdo
ji
třímá,
již
méně.
V
případě
radikálů
z
Damašku
Ahmeda
Džibríla
a
Nájifa
Havatmy
se
nelze
divit,
že
se
ozvali,
když
je
ministr
zahraničí
Peres
vybraně
urazil.
Prohlásil
totiž,
že
budou-li
chtít,
Izrael
jim
povolí
zúčastnit
se
zasedání
Palestinské
národní
rady
(PNR)
v
Gaze.
Co
jiného
mohli
říci,
než
že
až
budou
chtít
přijet,
nikoho
se
ptát
nebudou,
a
že
nedovolí,
aby
PNR
Chartu
měnila.
Horší
bylo,
že
cosi
podobného
zaznělo
prý
i
na
zasedání
hlavní
složky
OOP
Fatahu,
jemuž
předsedal
Jásir
Arafat.
Nejmenované
palestinské
zdroje
se
nechaly
slyšet,
že
se
Fatah
shodl,
že
nejdřív
musí
Izrael
uznat
palestinský
stát
a
pak
se
může
měnit
Charta.
Písemný
slib
této
změny
byl
ovšem
svého
času
podmínkou
pro
to,
aby
Izrael
vůbec
začal
s
OOP
jednat.
Po
delších
tahanicích
zůstal
černý
Petr
v
ruce
Faisala
Husajního,
který
mnohem
mírněji
řekl,
že
by
Izrael
měl
propustit
všechny
palestinské
vězně,
aby
mohl
PNR
přesvědčit,
že
se
má
Charta
změnit.
Důležité
je,
že
po
celou
dobu
se
Arafat
do
sporu
nezapojil
-
se
stejně
mlčenlivým
realismem,
s
jakým
izraelští
politici
přehlížejí
zmínky
o
palestinském
státu.
Je-li
to
známka
toho,
že
se
z
něj
opravdu
stal
politik,
je
možné,
že
žádnou
Chartu
nebude
třeba
měnit.
Nebude
jí
již
zapotřebí:
život
již
bude
jinde
-
na
západním
břehu
a
v
Gaze.