Televizní
debata
o
bytech
z
roku
nula
M.
Singer,
Národohospodářský
ústav
AV
ČR
a
CERGE
Praha
V
nedělní
televizní
Debatě
se
sice
většina
diskutujících
shodla,
že
úroveň
pořadu
není
vysoká,
přispěli
k
tomu
ale
i
ti,
kteří
zdůrazňovali,
že
obdobné
debaty
se
měly
vést
před
dvěma
lety.
Výroky
o
tom,
že
trh
může
existovat,
jen
když
je
nabídka
v
rovnováze
s
poptávkou,
byt
není
zboží
atp.,
kterými
nás
obšťastňovali
téměř
všichni
diskutující,
svědčí
o
celkovém
nepochopení
toho,
co
trh
je
a
jak
trh
s
byty
vzniká.
V
prvé
řadě
je
ovšem
třeba
uvést,
že
u
nás
de
facto
existují
nejméně
dva
trhy
související
s
byty:
jednak
trh
s
byty,
které
byly
postaveny
přibližně
v
posledním
roce
a
staví
se
dnes,
kde
existuje
volná
tvorba
cen
a
vlastník
má
právo
s
bytem
nakládat
dle
svého
přání
.
A
dále
trh
s
byty
s
nájemními
smlouvami
na
dobu
neurčitou
a
regulovaným
nájemným,
kde
vlastník,
který
by
mohl
s
bytem
volně
nakládat,
neexistuje,
protože
vlastnická
práva
jsou
rozdělena
mezi
nájemníka
a
majitele
složitým
systémem
regulí
odpovídajících
právní
doktríně
minulého
režimu.
První
trh
s
byty
funguje,
cena
bytu,
byť
závratná
dána
je
nabídkou
a
poptávkou.
To,
že
je
nabídka
tak
nízká,
způsobují
především
tyto
faktory:
výše
úrokové
míry
odrážející
zhodnocení
kapitálu
v
ostatních
odvětvích
naší
ekonomiky,
dlouhodobost
investic
do
stavby
nájemních
domů
a
právní
nejistota
v
oblasti.
Je
neuvěřitelné,
jak
málo
zde
bylo
do
dneška
vykonáno.
Přitom
právě
u
dlouhodobějších
investic,
jako
je
stavba
bytových
domů,
právní
nejistota
výrazně
zvyšuje
úroky
z
úvěrů,
čímž
snižuje
nabídku.
Legislativní
činnost
je
tedy
nejlevnější
cestou,
jak
nabídku
stimulovat,
cestou,
která
navíc
minimálně
zatěžuje
státní
rozpočet.
Další
možností,
jak
snížit
cenu
bytů
na
volném
trhu,
je
posílit
nabídku
o
byty
z
trhu
regulovaného.
Tento
trh
s
byty
je
naprosto
zdeformovaný.
Regulace
cen
a
rozdělení
vlastnických
práv
mezi
majitelem
bytu
a
nájemníkem
vede
k
tomu,
že
se
obchoduje
zvlášť
s
byty
s
nájemníky,
kterých
je
momentálně
dostatek
a
po
kterých
je
poptávka
nízká,
a
zvlášť
s
právy
volně
s
bytem
nakládat,
která
zatím
prakticky
celá
patří
nájemníkům.
Pro
trh
s
právy
nakládání
s
byty
spadajícími
pod
státní
regulaci
platí,
že
poptávka
je
obrovská,
nabídka
nízká
a
právní
regulace
téměř
nulová.
Trh
s
těmito
právy
existuje
v
té
nejhorší
pololegální
a
nelegální
podobě.
Nájemníci
byty
vyměňují,
používají
pro
výdělečnou
činnost,
nelegálně
pronajímají.
Stále
se
vyplatí
držet
prázdné
byty
za
cenu
směšného
nájemného
pro
pětileté
vnuky.
Stávající
status
quo
ovšem
způsobuje,
že
majitelé
domy
nechávají
chátrat,
domy
při
první
příležitosti
zavírají
z
havarijních
důvodů
a
byty
přestavují
na
nejvýnosnější
typ
bytu
na
neregulovaném
trhu
luxusního
bydlení.
Zde
vláda
dluží
jakýkoli
náznak
snahy
po
legislativním
řešení
situace,
jakoukoliv
snahu
dát
vlastníkům
alespoň
určitá
práva,
která
jsou
s
vlastnictvím
spojena.
Chystaná
vyhláška
ministerstev
financí,
která
umožní
zvyšování
nájemného
nad
míru
inflace,
snad
část
bytů
z
regulovaného
trhu
do
trhu
bez
státní
regulace
dostane.
Jakmile
někteří
majitelé
určí
nájemné
pod
vládou
určeným
stropem,
lze
hovořit
o
tržní
ceně,
dané
vyrovnáním
nabídky
s
poptávkou.
V
takovém
okamžiku
problém
dědičného
nároku
na
nájem,
který
pravice
s
levicí
tak
intenzivně
diskutovala,
ztratí
význam.
Při
volně
stanoveném
nájemném
je
totiž
majiteli
naprosto
jedno,
bydlí-li
mu
v
domě
vnuk
předchozího
nájemníka
nebo
kdokoliv
jiný.
Jenže
uvažované
koeficienty
zvyšování
nájemného
snad
s
výjimkou
nejluxusnějších
sídlištních
bytů,
kde
je
dnes
nájemné
nejvyšší,
povedou
k
dosažení
tohoto
stavu
nejdříve
za
patnáct
let.
Domy
sice
nepadají
tak
snadno,
ale
vezmeme-li
v
úvahu,
že
mají
za
sebou
padesát
let
socialistické
neúdržby,
proces
chátrání
se
brzy
začne
zrychlovat.
V
každém
případě
je
ale
přehlídkou
ztraceného
času,
jak
nám
účastníci
nedělní
debaty
předvedli,
vést
debatu
o
všech
těchto
trzích
naráz.
Zmatení
pojmů
nahrálo
ovšem
především
ministru
Dybovi,
který
přišel
vládní
politiku
hájit.
Bez
problémů
díky
tomu
zamluvil
skutečně
nejpalčivější
sociální
problém
v
této
oblasti
-
problém
mladších
rodin
bez
vlastního
bytu
-
vzpomínkami
na
své
těžké
mládí.
Právě
mladé
rodiny
jsou
a
budou
těmi,
kdo
náklady
na
opravu
domů,
zchátralých
kvůli
stále
udržované
politice
přerozdělování
peněz
ve
prospěch
nájemníků
v
budoucnu
zaplatí.
Mluví-li
tedy
strana
ministra
Dyby
o
nepřenášení
dluhu
na
příští
generace,
mohla
by
se
místo
jarmarečních
gest
s
ústavním
zákonem
o
vyrovnaném
rozpočtu
aspoň
někdy
věnovat
oblasti,
ve
které
dluh
vůči
budoucnosti
každým
okamžikem
vzrůstá.