Clintonův
pozoruhodný
zákon
Komentář
Karel
Steigerwald
Prezidentu
Clintonovi
prošel
v
Senátu
zákon,
který
by
měl
vzrušit
naše
profesionální
humanisty
a
povzbudit
přísné
vymycovače
zločinu.
Nejzajímavější
položky
nového
zákona:
třicet
miliard
dolarů
pro
represi
a
prevenci,
nově
zavedený
trest
smrti
za
šedesát
typů
zločinů
a
především
fakt,
že
bude-li
pachatel
dvou
násilných
zločinů
potřetí
usvědčen,
musí
být
odsouzen
už
jen
na
doživotí.
Zdá
se,
že
Senát
dal
před
delikátně
ošetřenými
lidskými
a
humanistickými
právy
zločinců
přednost
zdecimování
jejich
řad.
Armáda
kriminálních
živlů
ma
být
tímto
zákonem
zatlačena
za
únosnější
hranici,
aniž
by
se
dál
diskutovalo
o
tom,
zdali
represe
zločin
odstraňuje
či
nikoliv.
Před
složitými
sociálními
a
psychologickými
rozklady
a
výchovnými
programy,
které
by
odstranily
zločinost,
preferuje
Senát
odstranění
zločinců,
třebaže
takové
odborné
debaty
budou
jistě
pokračovat.
Neobvyklý
je
zejména
zákon,
naším
jazykem
nazvaný
dvakrát
a
dost,
který
dává
násilníku
šanci
na
humanistické
posouzení
zlomů
v
jeho
lupičské
duši
pouze
dvakrát.
Při
třetím
činu
jej
izoluje
od
lidí
navždy.
I
rozhodnutí
odstranit
některé
pachatele
z
lidské
společnosti
jejich
usmrcením
vnáší
do
nekonečných
debat
o
smyslu
či
nesmyslu
trestu
smrti
nový
razantní
a
nezvykle
praktický
pohled,
zvláště
když
si
připomeneme,
že
Spojené
státy
jsou
koneckonců
nejdůležitější
kolébkou
a
ochráncem
svobody
člověka
i
moderní
demokracie.
Na
zločin
je
možno
pohlížet
jako
na
slabou
chvíli
člověka
a
jistě
jsou
i
zločiny,
které
bychom
nazvali
raději
neštěstím
pachatele,
jemuž
kdosi
či
něco
nalomilo
duši
tak,
že
nás
jímá
spíše
svíravá
úzkost
než
touha
po
trestu.
Senát
se
rozhodl
pro
jiný
pohled:
riziko
lidského
selhání
pachatele
nese
pachatel
sám
a
je
v
zájmu
oběti,
aby
vedle
ní
pokud
možno
dál
neexistoval
a
nevystavoval
ji
následkům
nových
možných
selhání.
Naše
domácí
úvahy
bývají
naopak
založeny
na
výroku:
abych
mohl
soudit,
musím
rozumět,
ale
jak
mohu
soudit,
když
už
rozumím?
Je
to
úvaha,
která
humanistu
zaujme,
ale
málokdo
se
zeptá,
nakolik
zaujme
také
oběť
či
pozůstalé.
Senát
ji
v
tomto
zákonu
odmítá
a
staví
se
tak
zřetelně
na
stranu
oběti
i
člověka
dosud
nepřepadeného
či
nezabitého.
Bude
zajímavé
sledovat,
jestli
tento
zákon
nějak
naše
zákonodárce
inspiruje
a
změní
naše
módní
nazírání,
které
často
preferuje
spíš
duši
pachatele
než
oběťi
a
v
důsledku
neblahých
zkušeností
s
minulými
časy
zákonných
i
nezákonných
represí
setrvačně
pečuje
víc
o
ty,
které
má
zákon
postihnout,
než
o
ty,
které
chce
chránit.
Problémy
kriminality,
ať
už
oprávněně
či
neoprávněně,
vzrušují
naši
veřejnost
do
té
míry,
že
se
zvýšená
aktivita
politických
stran
dá
očekávat.
Důležité
je,
dočkáme-li
se
bombastických
gest,
lákajících
voliče,
či
srozumitelných
a
účinných
praktických
kroků.
Clintonův
zákon,
který
vnáší
do
problematiky
nové
pohledy,
je
jistě
inspirující
příležitostí.