Má
trh
v
ekologii
místo?
Jiří
Jonáš,
Autor
je
zástupcem
ČR
v
Mezinárodním
měnovém
fondu
Jedním
z
často
diskutovaných
témat
v
souvislosti
s
probíhající
ekonomickou
reformou
jsou
možnosti
a
omezení
trhu
při
řešení
ekologických
problémů,
nahromaděných
ve
vydatné
míře
za
komunistického
režimu.
Především
ze
strany
ekologických
hnutí,
ale
nejen
od
nich,
často
slýchávám,
že
trh
nemá
při
řešení
ekologických
problémů
místo,
a
někdy
dokonce
i
to,
že
jsou
principy
tržní
ekonomiky
ekologicky
škodlivé.
Problém,
před
kterým
stojíme,
je
zřejmý.
Ekologické
škody
(současný
stav)
a
ekologicky
škodlivé
činnosti
(které
tento
stav
dále
zhoršují
či
které
zpomalují
jeho
zlepšení)
jsou
rozsáhlé
a
jejich
odstranění
či
utlumení
finančně
nákladné.
Ekologie
není
přitom
jedinou
oblastí,
činící
si
nároky
na
finanční
zdroje
státu.
Otázkou
je
jednak
to,
kolik
zdrojů
má
být
na
odstraňování
ekologických
škod
a
na
útlum
ekologicky
škodlivých
činností
věnováno,
a
dále
to,
jak
zajistit,
že
budou
tyto
zdroje
využity
tím
nejefektivnějším
způsobem.
Rozhodnutí
-
kolik
zdrojů
na
oblast
ekologie
vynaložit
-
je
rozhodnutí
politické.
Zatímco
ekonomie
nemá
mnoho
co
říci,
diskutujeme-li
o
výši
prostředků,
jež
mají
být
na
ekologii
vynaloženy,
může
naopak
poskytnout
užitečnou
pomoc
při
formulování
mechanismu,
který
zvýší
efektivnost
jejich
využití.
Myšlenka
je
velice
jednoduchá:
využít
mechanismus
trhu.
Myšlenka
využití
tržních
sil
při
omezování
činností
způsobujících
nežádoucí
vedlejší
efekty
je
poměrně
stará;
přišel
s
ní
již
v
60.
letech
nositel
Nobelovy
ceny
za
ekonomii
Ronald
Coase.
Jde
o
to,
vytvořit
trh
s
právy
na
znečišťování.
Ti
výrobci,
kteří
si
nejvíce
cení
práva
vypouštět
určité
emise,
budou
za
jeho
získání
ochotni
nejvíce
zaplatit.
Tato
myšlenka
není
pouze
teoretickým
výplodem,
ale
byla
s
překvapivě
pozitivními
výsledky
vyzkoušena
v
praxi.
V
roce
1990
byl
americkým
Kongresem
schválen
zákon
o
čistotě
ovzduší,
který
záměrně
využil
tržní
systém
snížení
emisí
oxidu
siřičitého
vypuštěného
podniky
poskytujícími
veřejné
služby
-
především
elektrárnami.
Kongres
uložil
těmto
podnikům
omezit
do
konce
roku
2000
tyto
emise
na
polovinu.
Zároveň
tento
zákon
vytvořil
trh
s
právy
na
znečištění;
obchodovanou
jednotkou
je
právo
emise
jedné
tuny
oxidu
siřičitého
ročně.
Pokud
některý
podnik
sníží
emise
oxidu
více,
než
kolik
je
požadováno
v
zákoně,
může
prodat
svá
nevyužitá
práva
emise
jiným
podnikům,
které
tak
mohou
snížit
emise
v
menším
rozsahu.
Celkový
rozsah
snížení
emisí
zůstane
přitom
zachován.
The
Washington
Post
přinesl
minulý
týden
některé
zajímavé
údaje
o
dosavadním
fungování
tohoto
zákona
-
tyto
údaje
jsou
velmi
povzbuzující.
The
Washington
Post
přinesl
minulý
týden
některé
zajímavé
údaje
o
dosavadním
fungování
tohoto
zákona
-
tyto
údaje
jsou
velmi
povzbuzující.
Především
stojí
za
povšimnutí,
že
výrazně
poklesly
náklady
na
snížení
emisí;
před
tím,
než
zákon
vstoupil
v
platnost,
odhadovali
znečišťovatelé
náklady
snížení
emise
o
jednu
tunu
na
1500
amerických
dolarů.
Vládní
odhady
byly
mnohem
optimističtější,
pouhých
600
dolarů.
Trh
však
ukázal
svou
sílu
a
odkryl
rezervy
při
snižování
nákladů
redukce:
tržní
cena
povolení
na
jednu
tunu
emisí
je
nyní
pouhých
150
dolarů!
Vedle
toho,
že
bude
dosaženo
cíle
snížení
emisí
podstatně
levněji,
je
zajímavé
i
to,
že
Úřad
pro
ochranu
životního
prostředí
nyní
odhaduje,
že
v
roce
2000
bude
překročeno
plánované
snížení
emisí
(16
milionů
tun)
o
celých
6
milionů.
Podle
pozorovatelů
bylo
tohoto
pozitivního
výsledku
dosaženo
dvěma
mechanismy:
za
prvé
největší
znečišťovatelé
mají
zájem
na
větší
redukci
emisí,
než
požaduje
zákon,
protože
je
to
pro
ně
obvykle
levnější
než
pro
menší
znečišťovatele;
a
za
druhé
zákon
podporuje
konkurenci
mezi
ostatními
metodami
kontroly
znečištění
-
přispěl
například
ke
značnému
poklesu
ceny
uhlí
s
nízkým
obsahem
síry.
Tento
mechanismus
lze
použít
pouze
pro
kontrolu
současného
znečišťování,
nikoliv
pro
odstranění
minulých
ekologických
škod.
Ale
ani
to
není
málo.
Dočkáme
se
brzy
na
pražské
burze
obchodování
s
právy
na
emisi
oxidu
siřičitého,
jako
je
tomu
dnes
na
burze
v
Chicagu?