Od
vlády
čekáme
autonomní
ekologickou
politiku
Václav
Mezřický,
Vedoucí
katedry
práva
životního
prostředí
na
Právnické
fakultě
UK
V
souvislosti
s
vládním
odmítnutím
státní
politiky
životního
prostředí
zaujal
premiér
Václav
Klaus
opět
zásadní
stanovisko
(v
LN
19.
8.)
k
této
problematice.
Označil
tzv.
levicovou
ekologii
za
odtrženou
od
ostatních
dimenzí
života
a
za
pocit,
že
...
je
možné
poroučet
větru,
dešti
a
geniálním
rozhodováním
několika
jedinců
na
tom
či
onom
ministerstvu
vše
vyřešit.
Naproti
tomu
v
Klausově
pojetí
je
úsilí
státu
v
této
oblasti
okrajovým
doplňkem
spontánního
procesu
rozhodování
milionů
občanů.
Ponechme
stranou
absurditu
o
poroučení
větru,
dešti,
která
jen
dokazuje,
že
V.
Klaus
dosud
nerozlišuje
mezi
ekologií
a
učením
akademika
Lysenka.
Nejde
také
o
diskusi
s
ním,
ale
o
vysvětlení,
které
ekologové
dluží
veřejnosti.
Předně,
dbát
o
šetrné
využívání
přírodních
zdrojů
a
ochranu
přírodního
bohatství
ukládá
státu
Ústava
v
článku
7.
Neoliberální
doktrína
může
této
povinnosti
podložit
různý
výklad,
nemůže
ji
však
potlačit.
Ponechme
stranou,
zda
podobnou
povinnost
má
stát
k
životnímu
prostředí.
Podle
Listiny
základních
práv
a
svobod
však
výkonem
vlastnického
ani
jakéhokoli
jiného
práva
nesmí
nikdo
ohrožovat
či
poškozovat
životní
prostředí
nad
míru
stanovenou
zákonem.
Uplatňování
zákonů
patří
k
základním
účelům
existence
státu.
Ten
v
této
souvislosti
vykonává
policejní
funkci,
podobně
jako
při
uplatňování
předpisů
trestního
práva.
Chrání
přitom
práva
občanů,
kteří
ani
nemusí
vědět,
že
jsou
vystaveni
nebezpečí
ze
znečištěného
životního
prostředí.
Chrání
rovněž
jejich
majetek
před
nenapravitelnými
škodami.
Ekologické
problémy
mají
dvojí
tvář:
znečištění
životního
prostředí
a
ztráta
sebeobnovovacích
vlastností
zdrojů
-
lesních
a
jiných
přírodních
ekosystémů.
Pro
většinu
občanů
jde
v
obou
případech
a
problémy
neprůhledné.
-
Znečištění
ovzduší
se
dá
objektivně
zjistit
jen
přístrojovým
měřením,
kontaminace
půdy
jen
laboratorním
rozborem
apod.
Data
o
těchto
problémech
je
možné
i
nutné
shromažďovat
v
celostátním
měřítku,
aby
bylo
možné
stanovit
stupeň
ohrožení
životního
prostředí
podle
druhů
a
místa
znečištění
i
ohrožení.
Platí
přitom,
že
životní
prostředí
představuje
nedělitelný
celek.
O
opatřeních,
která
mají
zabránit
dalšímu
zhoršování
situace
nebo
která
ji
mohou
zlepšit,
musí
rozhodovat
odborníci.
Taková
opatření
sahají
od
stanovení
limitů
znečištění
přes
kontrolu
hospodaření
v
lesích
až
po
posuzování
důsledků
činností
pro
životní
prostředí.
Všechna
tato
opatření
se
však
provádějí
jen
na
základě
zákona,
který
přijímá
parlament.
Mohli
bychom
uvést
analogii
-
např.
rozhodování
České
národní
banky
o
výši
diskontní
sazby.
Také
v
tomto
případě
jde
o
autonomní
aktivitu
finanční
instituce,
nota
bene
na
vládě
nezávislé,
zmocněné
k
tomu
zákonem.
Přitom
důsledky
takového
opatření
mohou
negativně
působit
na
miliony
občanů.
Podobně
vláda
využívá
mzdové
regulace,
vyžaduje-li
to
nárůst
inflace.
Ve
skutečnosti
je
rozhodování
o
životním
prostředí
a
hospodaření
se
zdroji
na
ekologických
odbornících
mnohem
méně
závislé.
I
kdyby
se
ekologové
čistě
z
důvodů
ochrany
životního
prostředí
vyslovili
proti
povolení
rozebrat
Říp
na
kamenivo
na
export,
ministerstvo
hospodářství
takové
povolení
může
vydat.
Odmítat
autonomní
ekologickou
politiku
je
další
chybný
soud
premiéra.
Důsledně
vzato
neměl
tehdejší
parlament
schválit
ani
strategii.
Analogie
spočívá
v
tom,
že
problémy
životního
prostředí
jsou
v
postkomunistických
státech
trestuhodně
zanedbané
a
řešit
je
lze
jen
koncepční
a
systematickou
činností.
Státy
s
podstatně
lepším
životním
prostředím,
např.
Nizozemsko,
ukládají
zpracování
takových
koncepcí
dokonce
zákonem.
A
jak
je
to
s
požadovaným
spontánním
rozhodováním
občanů?
Podle
loňského
podzimního
průzkumu
Sociologického
ústavu
AV
ČR
pokládá
65
%
dotazovaných
za
nebezpečný
růst
teploty
na
Zemi
vyvolaný
skleníkovým
efektem,
82
%
občanů
považuje
za
mimořádně
nebo
velmi
nebezpečné
pro
životní
prostředí
znečištění
českých
řek,
jezer
a
potoků.
Ještě
pozoruhodnější
je
přesvědčení
78
%
občanů,
že
vláda
by
měla
vydat
zákony,
které
by
přinutily
obyčejné
lidi
i
podniky
chránit
životní
prostředí,
kdyby
tím
mělo
být
omezeno
právo
na
vlastní
rozhodování.
Tento
názor
veřejnosti
je
signálem.
Lidé
očekávají,
že
vláda
nepovede
polemiky,
ale
bude
jednat
v
souladu
s
jejich
vůlí.
Václav
Klaus
soudí
jinak.
Postrádá
ve
vztahu
k
životnímu
prostředí
instinkt,
který
mají
občané.