Experimenty
na
zvířatech
a
staré
zaběhané
stereotypy
Radovan
Valeš,
Předseda
Ligy
na
ochranu
zvířat
Na
rozdíl
od
fyzioložky
Anny
Vašků,
která
se
v
závěru
svého
článku
(LN
9.
8.)
obává
kladné
odpovědi
na
otázku,
zda
je
v
Čechách
konec
experimentům
na
zvířatech,
musím
říci,
že
si
to
velmi
přeji
a
věřím,
že
tento
stav
jednou
nastane
nejen
v
Čechách.
Že
autorka
zcela
pomíjí
aspekty
filozofické
a
etické
mne
nepřekvapilo
tolik
jako
to,
že
zde
prezentuje
i
řadu
závažných
nepravd
a
polopravd
a
celý
tento
problém
ve
výsledku
zjednodušuje
a
zlehčuje.
Důvody
mohou
být
velmi
rozličné
-
neochota
či
neschopnost
smířit
se
s
tím,
že
pohledy
na
použití
zvířat
k
experimentům
již
i
u
nás
nejsou
tak
unifikované
jako
v
nedávné
minulosti.
Není
nutné
příliš
zdůrazňovat,
jakou
úlohu
přisoudil
minulý
režim
zvířeti
-
spotřební
materiál.
Vždyť
je
přece
tak
snadné
si
zvířata
v
požadovaném
množství
a
s
požadovanými
parametry
namnožit.
Může
tu
ovšem
hrát
roli
i
neochota
či
neschopnost
vzdát
se
dlouhodobě
zaběhlých
pracovních
stereotypů,
nebo
i
neznalost
celé
šíře
problému.
Jsem
natolik
realista,
že
si
opravdu
nepředstavuji,
že
by
bylo
možné
ukončit
všechny
experimenty
na
zvířatech
okamžitě
a
v
plné
šíři.
Lze
však
ukončit
pokusy
nesmyslné
a
zbytečně
bezpočtukrát
opakované.
Existuje
mnoho
oblastí,
kde
je
již
možné
pokusy
na
zvířatech
nahradit
alternativními
metodami,
nebo
alespoň
počet
pokusných
zvířat
podstatně
snížit.
Přesto
se
tak
dosud
děje
zcela
ojediněle.
Že
to
opravdu
možné
je,
dokazuje
právě
i
projekt
Tempus,
který
s
lítostí
zmiňuje
i
autorka
článku.
Názor,
že
vyloučení
zvířete
z
experimentů
a
jeho
náhrada
alternativními
metodami
možná
je,
podpořil
i
průběh
mezinárodního
symposia
Alternatives
to
Animal
Experimentation,
které
uspořádala
v
květnu
t.
r.
v
Hradci
Králové
Univerzita
Karlova,
a
jehož
se
účastnily
vědecké
špičky
biomedicinského
výzkumu
ze
zahraničí
i
ČR.
Autorka
uvádí
v
souvislosti
s
testováním
kosmetiky
pouze
tzv.
kožní
testy,
které
dle
ní
představují
pro
pokusného
králíka
něco
jako
banální
dočasnou
nepříjemnost
-
zarudnutí
ušního
boltce.
Kožní
testy
jsou
však
jen
jednou
součástí
souboru
zkoušek,
kdy
se
stanovuje
či
ověřuje
toxicita
a
kdy
se
přípravek
pokusnému
zvířeti
aplikuje
například
i
do
zažívacího
ústrojí,
do
očí
apod.
Toto
testování
se
týká
prakticky
všech
přípravků,
u
nichž
je
předpoklad,
že
s
nimi
bude
člověk
přicházet
do
přímého
kontaktu.
Je
to
tedy
i
celá
tzv.
chemie
pro
domácnost
-
prací
a
čistící
prostředky,
jsou
to
ale
také
i
velmi
toxické
a
agresivní
látky
ze
skupiny
agrochemikálií,
nátěrových
hmot
apod.
Pokusné
zvíře
si
v
těchto
případech
opravdu
vychutná
průběh
otravy
akutní
nebo
chronické
až
do
samého
konce.
Škoda,
že
se
autorka
opomenula
zmínit,
jaký
význam
má
pro
pokusné
zvíře
odborný
termín
ukončení
pokusu.
Zvířata
jsou
po
skončení
pokusu
všechna
utracena.
Možná,
že
na
jednom
pracovišti
jedné
vysoké
školy
se
opravdu
jedná
jen
o
několik
desítek
zabitých
pokusných
zvířat,
na
celém
světě
už
je
to
odhadem
kolem
50
milionů
ročně,
v
ČR
se
odhad
pohybuje
v
rozmezí
od
1
do
2
milionů
za
rok.
Pokud
by
etické
komise
fungovaly
v
takovém
složení
a
tak,
jak
popisuje
autorka
situaci
na
svém
pracovišti,
bylo
by
to
obdivuhodné.
Mně
je
naopak
známo,
že
na
většině
pracovišť
jsou
v
těchto
komisí
jen
lidé,
kteří
sami
pokusy
provádějí
a
jsou
profesně
a
tedy
i
existenčně
s
pokusným
pracovištěm
spjati.
Že
v
činnosti
etických
komisí
není
dostatečně
obsažena
objektivní
oponentura
a
že
komise
tedy
nemohou
zájmy
zvířat
dostatečně
hájit,
ačkoliv
právě
toto
by
mělo
být
jejich
hlavním
smyslem.
Mnohé
ve
prospěch
zvířat
lze
učinit
okamžitě,
mnohé
lze
alespoň
okamžitě
začít.
Nesmí
k
tomu
však
chybět
ta
základní
a
nutná
ochota.