Egon
Krenz,
muž,
který
byl
včera
zvolen
do
funkce
nového
čelního
představitele
Východního
Německa,
čelí
stejnému
úkolu,
jenž
připadl
na
jeho
sousední
socialistické
kolegy:
reformovat
zemi
v
krizi.
Avšak
na
rozdíl
od
nových
vládních
představitelů
východního
bloku
čelí
Egon
Krenz
bezprostřední
hrozbě
týkající
se
samotné
existence
jeho
národa:
sjednocení
Německa.
52letý
Krenz
je
známý
jako
nesmlouvavý
člověk
s
tradičními
hodnotami,
který
patrně
i
nadále
povede
zemi
způsobem,
jenž
zemi
proslavil
Berlínskou
zdí.
I
kdyby
převlékl
kabát
a
stal
se
dalším
Miltonem
Friedmanem,
přesto
by
se
stále
musel
potýkat
s
velkým
rizikem,
že
zemi
ztratí.
Krenz
bude
s
největší
pravděpodobností
mladší
verzí
Ericha
Honeckera,
svého
nekompromisního
předchůdce
a
diktátora.
Krenz
má
podobnou
profesní
dráhu
jako
Erich
Honecker:
Oba
strávili
roky
dozorem
nad
organizací
Freie
Deutsche
Jugend,
skupinou
mladých
lidí,
která
je
hlavním
nástrojem
komunistického
režimu
při
důrazné
přeměně
mladých
Němců
v
socialistické
občany.
V
poslední
době
měl
Krenz
na
starost
bezpečnost
Východního
Německa
a
zároveň
je
nejmladším
členem
vládnoucího
politbyra.
Je
pravděpodobné,
že
tváří
v
tvář
dalšímu
Honeckerovi
uprchne
tolik
zoufalých
východních
Němců,
že
tyto
dva
německé
národy
budou
opětovně
spojeny
de
facto
na
západoněmeckém
podkladě.
Pokud
se
však
artritické
politbyro
Východního
Německa
rozhýbe
dostatečně
na
to,
aby
Krenzovi
umožnilo
vážně
usilovat
o
reformu,
bude
Krenz
stát
před
zásadní
výzvou.
Vzdát
se
socialismu
znamená
vzdát
se
důvodu
existence
východoněmeckého
státu
a
společně
s
tím
i
oprávněnosti
jeho
přísných
kontrol
i
jeho
Berlínské
zdi.
V
takovém
scénáři
je
těžké
si
představit,
že
by
se
chabá
napodobenina
spolkové
republiky
mohla
vyhnout
vtažení
do
určitého
svazku
-
ekonomického,
spolkového
či
ještě
silnějšího
-
se
Západním
Německem.
Krenz
možná
bude
potřebovat
nějaký
čas
na
posílení
své
říše,
což
by
výrazně
podpořilo
scénář
sjednocení
číslo
jedna.
Západoněmečtí
karikaturisté
se
již
vysmívají
hromadnému
odchodu
tím,
že
za
Honeckera
podali
inzerát:
"Poptávám:
jeden
národ".
Západoněmecká
velvyslanectví
v
Praze,
Budapešti
a
Varšavě
před
svými
branami
stále
nacházejí
utečence.
Východní
Německo
by
samozřejmě
v
souladu
se
svou
tradicí
mohlo
upevnit
hranice
ještě
více.
Dvěma
z
posledních
gest
Honeckerova
režimu
bylo
uzavření
hranic
s
Československem
a
umístění
halogenových
světel
na
některých
místech
podél
hranice.
Avšak
v
důsledku
celosvětového
postoje
-
zdá
se,
že
i
ze
strany
Moskvy
-
proti
Východnímu
Německu
by
se
tato
země
musela
proměnit
v
Albánii,
aby
proti
emigrantům
zakročila
ještě
přísněji.
Objevilo
se
několik
zpráv
o
tom,
že
Krenz
hodlá
svoji
pověst
"vylepšit",
především
se
jedná
o
zvěsti,
že
právě
on
na
začátku
tohoto
měsíce
udržel
při
oslavách
neveselého
40.
výročí
východoněmeckou
státní
policii
dál
od
zad
protestujících.
Avšak
i
když
se
z
Hydea
promění
v
Jekylla,
bude
stát
před
vážnou
ideologickou
krizí
a
scénářem
sjednocení
číslo
dvě.
Východní
Německo
sice
tento
problém
sdílí
s
dalšími
státy
rozdělenými
na
dvě
poloviny,
například
se
Severní
Koreou,
ale
ve
východním
bloku
mu
musí
čelit
samo.
Když
se
Polsko
rozhodne
pro
reformu,
může
se
přinejmenším
opřít
o
svoji
minulost:
Ať
již
byla
meziválečná
republika
Josepha
Pilsudskiho
jakkoli
nedokonalá
a
krátkodobá,
byla
to
nesocialistická
demokracie.
Čeští
reformátoři
si
ve
své
zemi
mohou
ze
stejné
doby
připomenout
Wilsonovy
ideály.
Dokonce
i
Sovětský
svaz
může
znovu
objevit
Petra
Velikého,
pokud
se
tak
rozhodne.
Jenže
Východní
Německo
je
pouze
"zemí
skutečně
existujícího
socialismu".
Kromě
toho
musí
soupeřit
se
Západním
Německem
ohledně
nároku
na
německou
identitu.
Do
nynějška
byla
hlavní
zbraní
"dělnického
a
rolnického
státu"
socialistická
ideologie.
Východní
Německo
se
již
nemůže
spokojit
s
pozicí
ekonomické
hvězdy
v
lize
poražených,
když
se
teď
mluví
o
druhém
ekonomickém
zázraku
v
Západním
Německu.
Bez
vojenské
a
stranické
podpory
z
Moskvy
hrozí
Východnímu
Německu
riziko
dezintegrace.
Pokud
se
promění
v
kapitalistickou
zemi
a
posílí
obchody
se
Západním
Německem,
chtě
nechtě
se
promění
v
ekonomický
přívažek
spolkové
republiky.
Funguje
zde
jistá
krutá
logika:
Je
obzvláště
vhodné
-
a
tragické
-,
aby
země,
která
zplodila
Karla
Marxe,
prokázala
selhání
socialismu
v
experimentu,
který
využívá
ke
kontrole
svůj
vlastní
národ.
Mohou
se
objevit
síly,
které
tento
scénář
pozdrží.
Ideologové
se
vzdávají
poslední
a
Němci
národem
ideologů
opravdu
jsou.
Protestující,
kteří
na
začátku
měsíce
vítali
Michaila
Gorbačova
na
východoberlínském
letišti,
nekřičeli
"Za
Amerikou"
-
skandovali
"Gorby,
pomoz
nám".
Tento
proces
mohou
zpomalit
také
ideologové
na
druhé
straně
hranice.
Vládnoucí
konzervativní
koalice
Helmuta
Kohla
podivuhodně
přesně
odpovídá
ústavě
Západního
Německa,
protože
jen
v
tomto
roce
udělila
automatické
občanství
více
než
500 000
lidem
německého
původu.
Jenže
řada
západních
Němců
ve
vládě
i
mimo
ni
ve
společnostech
provádějících
průzkumy
tvrdí,
že
si
okamžité
sjednocení
nepřeje.
Z
politického
hlediska
je
to
nyní
moudré
-
především
vzhledem
k
nervóznímu
sousedovi,
Francii.
Bylo
by
však
ironické,
kdyby
znovusjednocení
Německa,
stejně
jako
jeho
rozdělení,
bylo
nakonec
výsledkem
jednání
mocenských
center
jinde
než
v
Bonnu
a
Berlíně.
V
prohlášení,
které
bylo
blízké
"glasnosti"
tak,
jak
ji
uplatňuje
Východní
Německo,
stranický
teoretik
Východního
Německa
Otto
Reinhold
vlastně
potvrdil
dilema
opětovného
sjednocení.
"Hlavní
problém,"
řekl
Reinhold
v
rozhovoru
pro
východoněmecký
rozhlas
sledovaný
rádiem
Svobodná
Evropa
v
Mnichově,
vychází
ze
skutečnosti,
že
"NDR
je
jiná"
než
ostatní
východoevropské
státy.
"Jaké
právo
na
existenci,"
ptal
se,
"by
měla
kapitalistická
Německá
demokratická
republika
po
boku
kapitalistické
Spolkové
republiky?"
To
je
otázka,
na
níž
nemůže
Východní
Německo
odpovědět
snadno,
ať
už
jeho
nový
představitel
udělá
cokoli.
Slečna
Shlaesová
je
redaktorkou
přehledu
příloh
listu
Wall
Street
Journal/Europe.