Federální
rezervní
systém
je
základním
orgánem
pro
podávání
návrhů
na
organizační
a
instituční
změny,
a
to
ze
dvou
důvodů.
Zaprvé,
má
ve
vládě
nezvyklou
pozici.
Je
zvláštním
způsobem
nezávislý
na
zvolených
funkcionářích
a
zároveň
má
moc
nad
jedním
z
nejmocnějších
nástrojů
vlády
-
řídí
veškeré
finance
státu.
To
je
stav,
který
lze
snadno
popsat
jako
nedemokratický.
Zadruhé,
protože
Federální
rezervní
systém
je
strážcem
měny,
a
tudíž
strážcem
stability
cenové
hladiny,
bývá
nucen
zavádět
nepopulární
opatření.
Jak
říkával
bývalý
předseda
Federálního
rezervního
systému
William
McChesney
Martin,
láhev
punče
odnesli
zrovna
ve
chvíli,
kdy
se
večírek
začínal
rozbíhat.
A
proto
je
Federální
rezervní
systém
oblíbeným
cílem
stížností
politiků.
Federálnímu
rezervnímu
systému
se
vina
za
nepříjemnosti,
jakými
jsou
vysoké
úrokové
míry
a
pomalý
ekonomický
růst,
připisuje
snadno,
a
tak
se
politici
své
zodpovědnosti
lehce
zbaví
prostým
poukazováním
na
nezávislost
Federálního
rezervního
systému.
Také
proto
se
začaly
objevovat
návrhy
na
"reformu"
Federálního
rezervního
systému,
jejichž
společným
rysem
jsou
požadavky
na
větší
otevřenost
Federálního
rezervního
systému
vůči
vládě,
Kongresu
a
veřejnosti
-
ovšem
bez
zvýšení
zodpovědnosti
politiků.
Tyto
návrhy
zahrnují
požadavky
na
změnu
délky
předsednického
období,
na
zkrácení
členského
období,
na
vyloučení
ředitelů
federálních
rezervních
bank
z
rozhodovacího
procesu,
na
přítomnost
ministra
financí
v
Radě
Federálního
rezervního
systému,
na
audit
Federálního
rezervního
systému
provedený
Nejvyšším
kontrolním
úřadem,
jakožto
vyšetřovacím
orgánem
Kongresu,
na
zahrnutí
nákladů
Federálního
rezervního
systému
do
státního
rozpočtu
a
na
okamžité
zveřejnění
protokolů
Federálního
rezervního
systému.
Kongres
se
některými
z
těchto
návrhů
znovu
zabývá.
Avšak
tyto
návrhy
nevycházejí
ze
skutečných
problémů
Federálního
rezervního
systému,
ale
pouze
z
jakési
iluze,
že
toto
jsou
skutečné
problémy
Federálního
rezervního
systému.
Nejenže
by
tyto
návrhy
problémy
nevyřešily,
ale
ještě
by
je
zhoršily.
Problém
není
v
tom,
že
by
Federální
rezervní
systém
málo
reagoval
na
veřejné
zájmy.
Ba
naopak,
reaguje
až
příliš
na
nesprávné
výklady
veřejných
zájmů.
V
Americe
je
dnes
cenová
hladina
asi
4
1/4krát
vyšší
než
před
30
lety.
To,
co
před
30
lety
stálo
100
dolarů,
dnes
průměrně
stojí
425
dolarů.
Jinými
slovy,
za
plat,
který
byl
před
30
lety
100
dolarů,
by
dnes
člověk
koupil
zboží
pouze
v
hodnotě
23,53
dolaru.
Míra
inflace
ve
dvou
případech
vzrostla
na
více
než
10
%
ročně.
V
obou
případech
způsobil
konec
této
neudržitelné
situace
hlubokou
recesi
-
dvě
největší
recese
v
poválečném
období.
Obrovská
inflace
posledních
30
let
byla
důsledkem
monetární
politiky.
Rozhodně
by
se
to
nestalo,
nebýt
podpory
monetární
politiky,
která
se
v
té
době
postarala
o
10násobné
zvýšení
množství
peněz
v
oběhu.
A
k
tomuto
navýšení
by
bez
svolení
Federálního
rezervního
systému
bývalo
nedošlo.
Monetární
politika,
které
by
se
reforma
Federálního
rezervního
systému
měla
týkat,
řeší
otázku,
jak
opakování
této
situace
zabránit.
Chybná
monetární
politika
uplynulých
30
let
měla
dva
základní
důvody:
1.
V
určité
míře
sdílel
Federální
rezervní
systém
populární,
ale
nesprávný
názor,
že
expanzivní
monetární
politika
může
vést
ke
zvýšení
zaměstnanosti
a
výkonnosti.
2.
Federální
rezervní
systém
cítil
potřebu
se
tomuto
názoru
přizpůsobit
i
v
případech,
kdy
ho
nesdílel.
Zdá
se,
že
Federální
rezervní
systém
má
i
přes
veškerá
formální
ujišťování
o
své
nezávislosti
stále
pocit,
že
svou
nezávislost
ztratí,
pokud
bude
svého
postavení
příliš
využívat.
Běžné
návrhy
na
reformu
Federálního
rezervního
systému
by
situaci
jen
zhoršily,
tedy
za
předpokladu,
že
by
měly
vůbec
nějaký
efekt.
Příkladem
může
být
v
současné
době
nejdiskutovanější
návrh
na
přítomnost
ministra
financí
v
Radě
guvernérů.
Ministr
financí
je
největším
světovým
dlužníkem.
Je
sžírán
stálou
touhu
po
nižších
úrokových
sazbách.
A
navíc
je
politickým
agentem
politického
prezidenta,
kterého
místo
dlouhodobého
zdraví
ekonomiky
zajímá
hlavně
ekonomický
růst
před
příštími
volbami.
Ministr
financí
nyní
čelí
dalšímu
podezření,
že
je
členem
klubu
sedmi
ministrů
financí,
kteří
se
příležitostně
schází,
aby
se
dohodli
na
výši
devizových
kurzů,
a
to
není
v
souladu
s
hlavním
záměrem
Federálního
rezervního
systému
stabilizovat
cenovou
hladinu.
Jak
si
pak
má
rozumný
člen
Rady
federálního
rezervního
systému
vykládat
rozhodnutí
Kongresu
včlenit
ministra
financí
do
rady?
Mohl
by
si
to
vykládat
jako
podporu
Federálního
rezervního
systému
v
jeho
snaze
klást
hlavní
důraz
na
stabilizaci
cenové
hladiny?
Nebo
by
si
to
vykládal
jako
instrukci
věnovat
se
především
těmto
jiným
zájmům,
které
reprezentuje
ministr
-
nízkým
úrokovým
sazbám,
krátkodobé
ekonomické
expanzi
a
stabilizaci
směnných
kursů
na
mezinárodně
řízené
úrovni?
Zdá
se,
že
odpověď
je
jasná.
(Je
pravda,
že
řada
předsedů
Federálního
rezervního
systému
podporovala
domněnku,
že
ministr
financí
do
Federálního
rezervního
systému
patří.
Svou
stálou
připraveností
vyřešit
ohledně
federálních
rozpočtových
záležitostí
všechno
možné
i
nemožné
podpořili
předsedové
domněnku,
že
fiskální
a
monetární
politika
jsou
přísadami
společně
vařeného
guláše,
a
proto
je
přirozené,
že
by
ho
měl
míchat
Federální
rezervní
systém
společně
s
ministerstvem
financí
a
pravděpodobně
i
s
Kongresem.
Kdyby
Federální
rezervní
systém
více
usiloval
o
nezávislost
zbytku
vlády,
dokázal
by
si
lépe
ochránit
i
nezávislost
svou.)
Problém
Federálního
rezervního
systému
nespočívá
ani
v
jeho
přílišné
nezávislosti,
ani
v
jeho
přílišné
nepolitičnosti.
Federální
rezervní
systém
nemůže
ovlivnit
to,
že
je
otevřenější
té
političtější
části
vlády.
Federální
rezervní
systém
využívá
pravomoci,
které
mu
byly
uděleny
Kongresem
a
prezidentem.
Za
užívání
pravomocí,
které
Federálnímu
rezervnímu
systému
udělili,
však
ani
Kongres,
ani
prezident
nepřijímají
žádnou
zodpovědnost.
Kritici
současného
uspořádání
mají
pravdu
v
tom,
že
není
demokratické.
Nedemokratická
je
neochota
političtějších
částí
vlády
přijmout
zodpovědnost
za
rozhodování
v
základních
otázkách
monetární
politiky,
tedy
za
rozhodnutí,
jakou
prioritu
by
stabilizace
cenové
hladiny
měla
dostat.
Přenechat
toto
rozhodnutí
"nezávislému"
úřadu
je
víc
než
nedemokratické.
Toto
chování
rovněž
neumožňuje
soustředit
se
na
dlouhodobé
plány,
protože
Federální
rezervní
systém
netuší,
co
jeho
vedoucí,
politici,
kteří
o
dlouhodobých
důsledcích
monetární
politiky
nikdy
uvažovat
nemuseli,
vlastně
mají
v
úmyslu.
Prohlásit,
že
přímou
odpovědnost
za
stabilizaci
cenové
hladiny
nese
Federální
rezervní
systém,
je
v
současné
době
to
nejlepší,
co
Kongres
může
udělat.
Stephen
Neal
(demokrat,
Severní
Karolína)
na
tomto
zasedání
Kongresu
předložil
návrh
zákona,
který
tuto
otázku
řeší.
Tento
zákon
ovšem
není
věc,
který
má
naději
na
schválení.
Kongres
by
totiž
musel
učinit
těžké
rozhodnutí,
které
by
však
mnohem
raději
přenechal
Federálnímu
rezervnímu
systému,
a
ponechal
si
tak
právo
na
pozdější
případné
stížnosti.
Lidé
řeknou,
že
národ
a
vláda
mají
i
jiné
cíle
než
jenom
stabilizaci
cenové
hladiny,
což
je
pravda.
To
ale
není
to
samé
jako
říct,
že
Federální
rezervní
systém
má
jiné
cíle.
Na
sledování
těchto
jiných
zájmů
má
vláda
jiné
úřady
a
prostředky.
Ale
na
sledování
stability
cenové
hladiny
má
pouze
Federální
rezervní
systém.
A
Federální
rezervní
systém
k
dosažení
jiných
zájmů
nemůže
přispět
jinak
než
tím,
že
stabilizuje
cenovou
hladinu.
Vysoká
zaměstnanost
a
rychlý
skutečný
růst
jsou
dva
cíle,
které
oprávněně
usilují
o
pozornost
Federálního
rezervního
systému.
Z
hospodaření
uplynulých
30
let
vyplývá
ponaučení,
že
když
Federální
rezervní
systém
udělá
kompromis
a
kromě
stabilizace
cenové
hladiny
sleduje
i
tyto
jiné
cíle,
výsledkem
není
ani
vysoká
zaměstnanost,
ani
rychlý
růst,
ale
inflace.
Stein,
bývalý
předseda
Rady
ekonomických
poradců,
působí
ve
společnosti
American
Enterprise
Institute.