Skutečně
americký
ministr
zahraničí
navrhuje,
že
by
strana
Rudých
Khmérů
měla
pomoci
vládnout
Kambodže?
Zřejmě
ano.
V
Kambodže
není
rozhodování
snadné,
avšak
nedokážeme
si
představit,
že
by
měla
prospěch
z
toho,
kdyby
se
Spojené
státy
staly
katalyzátorem
tolik
známého
procesu,
který
by
v
Kambodže
mohl
vyústit
v
další
sérii
tragédií.
Teď,
když
Vietnam,
jak
se
zdá,
stáhl
svá
okupační
vojska,
ministerstvo
zahraničí
znovu
zvažuje
uznání
"prozatímní"
koaliční
vlády
v
hlavním
městě
Kambodže
Phnompenhu.
Koalice
by
sdružovala
současný
Hun
Senův
režim
podporovaný
Vietnamem,
dvě
nekomunistické
odbojové
skupiny
vedené
Son
Sannem
a
princem
Sihanoukem
a
stranu
Rudých
Khmérů.
Cílem
by
bylo
ukončit
partyzánskou
válku
o
ovládnutí
Kambodže
tak,
že
by
Rudí
Khmérové
získali
malý
podíl
na
moci.
Ministerstvo
zahraničí
se
domnívá,
že
jakákoli
účast
Rudých
Khmérů
by
musela
být
"minimální".
Obvyklý
problém
doprovázející
začleňování
komunistů
do
"prozatímních"
vládních
koalicí
spočívá
v
tom,
že
jejich
ideologie
a
metody
jsou
cílené
na
vytlačení
všech
ostatních
členů.
Připomeňme
si,
že
nikaragujští
Sandinisté
přišli
do
Managuy
jako
koaliční
vládní
partneři
umírněné
skupiny
vystupující
proti
dynastii
Somozů.
Do
dvou
let
byli
členové
umírněné
strany
buď
ve
vyhnanství,
nebo
ve
vězení,
z
Nikaraguy
se
stala
komunistická
země,
Sandinisté
budovali
jednu
z
největších
armád
v
Latinské
Americe
a
ohrožovali
své
sousedy.
V
Laosu
se
ukázalo,
že
když
se
západní
síly
podvolily
tlaku,
aby
vznikla
taková
koalice,
vlastně
tak
otevřely
dveře
komunistické
nadvládě.
Dokonce
i
vláda
Mao
Tse-tunga
v
Číně
zahájila
svou
činnost
v
roce
1949
jako
partnerství
komunistů
s
řadou
malých,
nekomunistických
stran.
Situaci
v
Kambodži
komplikuje
skutečnost,
že
již
současný
režim
je
komunistický,
stejně
tak
jejich
vietnamští
dohlížitelé
v
Hanoi
a
stejně
tak
Rudí
Khmérové,
kteří
jsou
nejsilnější
ze
tří
partyzánských
skupin.
Není
jasné,
která
komunistická
skupina
by
v
koaliční
vládě
převážila,
ale
je
téměř
jisté,
že
nekomunisté
se
vytratí.
Zůstali
by
pak
jen
Hun
Sen
a
Rudí
Khmérové.
Hun
Senův
režim
poslal
tisíce
povinně
odvedených
dělníků
na
smrt
způsobenou
malárií
a
podvýživou,
když
museli
nedaleko
hranic
s
Thajskem
stavět
kambodžskou
obdobu
Berlínské
zdi.
Dosud
nepřekonaný
rekord
v
kambodžské
tyranii
však
drží
Rudí
Khmérové.
Tito
utopisté
zapříčinili
smrt
-
hladověním,
nemocemi
a
popravami
-
více
než
jednoho
milionu
Kambodžanů.
Hrůzy
v
Kambodži
byly
tak
strašné,
že
vietnamská
okupace
v
roce
1978
byla
jakousi
zvrácenou
formou
úlevy.
Svět
by
patrně
rád
věřil,
že
Rudí
Khmérové
přece
nemohou
být
tak
zvrhlí,
stejně
jako
se
na
konci
sedmdesátých
let
zdráhal
uvěřit
zprávám
o
probíhající
genocidě.
Neexistují
však
žádné
přesvědčivé
důkazy
o
tom,
že
by
se
Rudí
Khmérové
změnili.
Některé
naše
zdroje
v
Thajsku
uvádějí,
že
proslulý
starý
vůdce
Rudých
Khmérů
Pol
Pot
byl
letos
v
létě
ukrýván
v
táborech
Rudých
Khmérů
nedaleko
Thajsko-kambodžských
hranic.
Je
tudíž
těžké
přijmout
skutečnost,
že
pan
Baker
je
ochoten
akceptovat
podmínky,
které
by
pomohly
Rudým
Khmérům
znovu
se
usadit
v
Phnompenhu.
Na
druhou
stranu
je
pravda,
že
princ
Sihanouk
myšlenku
takové
koalice
podporuje,
alepsoň
tento
týden.
Ale
princ
Sihanouk
za
všechny
ty
roky
podporoval
již
celou
řadu
myšlenek
a
dělal
raději
dobře
sobě
než
Kambodže.
Spojené
státy
se
rovněž
nemusí
obávat
toho,
že
urazí
Čínu,
která
stranu
Rudých
Khmérů
stále
podporuje.
Ministerstvo
zahraničí
by
konečně
mělo
uznat,
že
Čína
nehraje
podle
pravidel.
Pokud
by
Spojené
státy
poskytly
sebemenší
podporu
nejvyhlášenějším
vrahům
na
indočínské
bezútěšné
scéně,
mohly
by
proti
sobě
popudit
spojence
jinde
na
světě.
Komunističtí
povstalci
v
zemích,
jako
jsou
Filipíny
nebo
Peru,
by
pak
naprosto
racionální
úvahou
mohli
dospět
k
následujícímu
závěru:
zuřivě
bojuj
a
Spojené
státy
ti
ve
jménu
pragmatismu
možná
nakonec
pomohou
dobrat
se
k
vítězství.
Americká
diplomacie
takové
kroky
učinila
již
dříve
a
pravděpodobně
je
zopakuje.
Vláda
a
kongres
si
nedávno
pohrávaly
s
myšlenkou,
že
by
vyslaly
vojenskou
pomoc
kambodžským
nekomunistům.
Nyní
však
možnost
"diplomatického
posunu"
(stažení
vietnamských
vojsk,
Bakerova
iniciativa)
tento
plán
zmrazila,
ovšem
za
podmínky,
že
pokud
by
začalo
jít
do
tuhého,
Spojené
státy
by
opozici
znovu
vyzbrojily.
Nač
taková
nesmělost?
Přinejmenším
jsou
tyto
možnosti
pečlivě
poměřovány
s
nadějemi
na
zabránění
Rudým
Khmérům
a
kambodžským
komunistům,
aby
s
definitivní
platností
zakročili
proti
svým
protivníkům.
Až
takový
okamžik
nastane,
bylo
by
obzvlášť
nepříjemné
uvědomit
si,
že
Spojené
státy
poslaly
vojenskou
pomoc
a
připravily
dotyčné
jedince
o
možnost
řešit
jejich
osud
alespoň
se
špetkou
cti.