wsj1695.cz

Úterní debakl kandidáta do Kongresu za Republikánskou stranu ve volebním obvodu Mississippi, který nepodpořil demokratického prezidentského kandidáta od dob Adlaie Stevensona, je další připomínkou toho, že přinejmenším na federální úrovni je během uplynulého půlstoletí na vzestupu politické "hlasování bez ohledu na stranickou příslušnost kandidátů". Jiného stranického kandidáta do Bílého domu než do Sněmovny reprezentantů zvolilo pouze v jednom roce prezidentských voleb před rokem 1948 více než 20 % volebních obvodů pro volby do Kongresu v zemi. Nyní se tato procenta běžně rovnají třetině a dvakrát byla nad 40 %. Jak víme, voliči mají tendenci upřednostňovat republikány spíše v souboji o prezidentský post než v boji o Kongres. V každých prezidentských volbách v uplynulém půlstoletí s výjimkou Goldwaterovy prezidentské kandidatury získala Republikánská strana při lidové volbě prezidenta větší procento hlasů hlavní strany než měla křesel v Kongresu nebo při lidovém hlasování do Kongresu. Před rokem 1932 bylo schéma téměř opačné. Co je příčinou výsledků posledních desetiletí? Rozštěpení osobnosti, které Američané projevují ve volebních místnostech, lze alespoň částečně vysvětlit jednoduchou ekonomickou teorií. Teorie se opírá o tři předpoklady: 1) Voliči mohou při výběru svých politických zástupců "koupit" jednu ze dvou značek - republikánskou značku, která věří v minimalistický stát a ve ctnosti soukromých trhů více než v nectnosti v podobě veřejných žalob, a demokratickou značku, která věří ve velkou vládu a ve státní intervence, jež zhojí výstřelky provázející sledování soukromých zájmů. 2) Zástupci Kongresu mají při hlasování v úřadě dvě základní odpovědnosti - řešit celostátní problémy (programové kroky jako například jmenovité hlasování o zákonech, které obyvatelstvu všeobecně zavádí výdaje anebo udělují příspěvky) a věnovat se místním problémům (služba voličům a regionální lobbing). 3) Republikánští zástupci v Kongresu jsou z důvodu své víry v minimalistický stát méně ochotni zapojit se do zajišťování lokálních výhod než demokratičtí členové Kongresu. Pokud by tyto předpoklady platí, budou voliči v boji o Kongres postaveni před to, čemu se v ekonomické teorii říká vězňovo dilema, a budou motivováni se alespoň okrajově přiklonit k demokratům. Pokud dosadí do úřadu republikána, tak nejen že získají méně co se týče lokálních výhod, ale jimi zvolený zákonodárce bude také relativně neschopný zabránit ostatním zákonodárcům "plnit očekávání" svých vlastních voličů. Když přijde na celostátní politiku, je každý zákonodárce nakonec jen jedním z 535. V boji o Bílý dům je volič nepatrně více motivován k tomu, aby se přiklonil k republikánům. Ačkoli republikánský prezident může omezit lokální výhody pro volební obvod nebo stát určitých voličů, takový prezident také pravděpodobně bude efektivněji bránit ostatním volebním obvodům či státům a jejich zákonodárcům v obstarávání lokálních výhod. Pozice jednotlivého voliče se následkem toho zlepší prostřednictvím nižších daní. I když je tato teorie nesmírně jednoduchá, zdá se, že vysvětluje mnoho věcí. Za prvé to, proč vzrostlo hlasování bez ohledu na stranickou příslušnost kandidátů a nabylo toho zvláštního vzoru, který má v posledním půlstoletí: Před zvolením Franklina Roosevelta za prezidenta a s příchodem politiky Nového údělu vláda zastávala ve společnosti mnohem menší roli a problém vězňova dilematu, který ve volbách do Kongresu číhá na voliče, byl mnohem méně vážný. Za druhé vysvětluje to, proč voliči Kongresem opovrhují, ale své zástupce v Kongresu mají obecně rádi: Voliči jakéhokoli zákonodárce oceňují zvláštní výhody, které pro ně tento zákonodárce vydobude, ale nikoli celkové výdaje spojené s podobnou činností jakéhokoli jiného zákonodárce pro jeho vlastní volební obvod. Za třetí tato teorie naznačuje, proč zákonodárci, kteří v porovnání se získáváním lokálních výhod věnují příliš mnoho pozornosti tvorbě celostátní politiky, mají nižší jistotu setrvání v úřadu. Například členové Sněmovny v prvním volebním období, kdysi nejvíce zranitelní držitelé úřadu, se stali vůči porážce téměř imunními. Jedinou výjimkou tohoto současného trendu byla porážka 13 z 52 republikánských nováčků, které do úřadu přivedla Reaganova revoluce v roce 1980, a kteří se snažili o znovuzvolení v roce 1982. Protože tito nováčci kladli mnohem větší důraz na svoji roli straníků - šířících reaganovskou revoluci - ve vytváření celostátní politiky, byli více náchylní k porážce. Za čtvrté tato teorie ukazuje, proč Republikánská strana může mít potíže při získávání přijatelných kandidátů na místa v Kongresu. Potenciální kandidáty odradí od kandidatury spíše výhled na porážku od demokratického soupeře než plat v Kongresu. Vzhledem k tomu, že si potencionální republikánští kandidáti a jejich finanční podporovatelé uvědomují, že kongresová hra na vězňovo dilema pracuje proti nim, bude to republikánskou stranu brzdit v pokusech o sestavení konkurenceschopného předběžného seznamu kandidátů do Kongresu. Za páté lze touto teorií alespoň částečně zdůvodnit, proč bylo hlasování bez ohledu na stranickou příslušnost kandidátů obzvláště výrazné na jihu. Vzhledem k tomu, že demokratičtí zákonodárci z jihu měli v Kongresu od roku 1932 nepoměrný podíl na moci a dokázali tento vliv proměnit v relativně více lokálních výhod pro své voliče, měli pak voliči na jihu velmi silný motiv udržet tyto demokraty v úřadu. A nakonec teorie ukazuje na to, proč si republikáni vedli obecně lépe v boji o Senát než v kampaních do Sněmovny. Vzhledem k tomu, že v dolní komoře Kongresu záleží více na zajišťování lokálních výhod a méně na celostátní politice, jedná se přesně o vzor, který by člověk očekával, pokud by republikáni byli méně ochotni se zapojit do zajišťování lokálních výhod než jejich demokratické protějšky. Existuje pro tuto teorii nějaký empirický důkaz? Klíčový předpoklad, že demokratičtí zákonodárci jsou ochotnější zapojit se do obstarávání lokálních výhod než jejich republikánští kolegové, potvrzují tři důkazy. Za prvé, ekonomové James Bennett a Thomas DiLorenzo zjistili, že republikánští senátoři vracejí přibližně o 10 % více přiděleného rozpočtu na svůj tým zaměstnanců než demokraté. Vzhledem k tomu, že prvořadým úkolem zaměstnanců je zajišťování lokálních výhod, znamená to, že politická filozofie vede republikány v Kongresu k tomu, aby věnovali menší pozornost úzkým zájmům svých voličů. Za druhé, pokud platí klíčový předpoklad, pak by demokraté měli mít nižší poměr účasti na jmenovitém hlasování než republikáni, protože tato hlasování odrážejí vytváření celostátní politiky, a protože účast v takovém hlasování je mrháním časem, který by zákonodárce jinak mohl strávit zajišťováním lokálních výhod. Přesně toto z dat vyplývá, zvláště v případě Sněmovny. Poměr účasti demokratů ve Sněmovně od roku 1959 nepřesáhl poměr účasti republikánů. Nakonec, jak ukazuje tabulka, demokraté přidělují větší část svých zaměstnanců do obvodních úřadů - kde je obstarávání lokálních výhod důležitější a činnosti spojené s vytvářením celostátní politiky jsou ve srovnání s úřady ve Washingtonu méně důležité. Zkoumání změn v rozhodnutích o rozdělování pracovních funkcí v Senátu mezi roky 1986 a 1987 (kdy vládu nad tímto orgánem převzala druhá strana) nadto ukazuje, že rozdíly v rozdělování pracovních funkcí, zachycené v tabulce, se nedají vysvětlit nepoměrnou kontrolou, kterou demokraté díky svému statutu většinové strany uplatňovali vůči ostatním zdrojům, jako například zaměstnancům výborů. Další důkaz ze Senátu: Budou-li ostatní faktory, například výhody výkonu funkce a regionální faktory, neměnné, ukáže se, že rozdíl mezi lidovým hlasováním pro republikánské kandidáty na prezidenta a do Senátu je ve státech, které pořádají senátní volby, přímo úměrný tomu, jak velké je daňové zatížení federální vlády pro jednotlivé státy (progresivní daňová sazba zasahuje státy s vyššími příjmy více). Řečeno jednoduše, když je vězňovo dilema silnější, nahlížejí voliči na republikánské kandidáty na prezidenta laskavěji než na republikánské kandidáty do Senátu. Navíc se zdá, že na úrovni státní vlády se hlasování bez ohledu na stranickou příslušnost kandidátů řídí tímtéž zvláštním vzorem jako na federální úrovni. Spíše než opačně je státní vláda obvykle rozdělena po linii vedoucí mezi republikánským guvernérem a demokratickým zákonodárným shromážděním. Ekonometrické sledování napříč státy kromě toho odhaluje, že budou-li ostatní faktory neměnné, bude rozdíl mezi hlasy hlavní strany jdoucími republikánskému kandidátovi na guvernéra a republikánským zastoupením v dolní komoře přímo úměrný státní daňové sazbě. Stručně řečeno, na federální i na státní úrovni lze alespoň část zdánlivě iracionálního chování voličů ve volebních místnostech vysvětlit neobyčejně racionálně. Pan Zupan učí na obchodní fakultě Univerzity státu Jižní Kalifornie.