Španělský
autor
Camilo
Jose
Cela
včera
překvapivě
získal
Nobelovu
cenu
za
literaturu,
ale
s
ohledem
na
dřívější
podivná
rozhodnutí
švédské
Akademie
se
ani
nejedná
o
nezaslouženější
či
absurdnější
poctu,
než
jsou
ceny,
které
již
udílející
výbor
předal.
Ve
Španělsku
je
73letý
Cela
rozhodně
uznávaný
za
romány
a
cestopisy,
které
napsal
během
neplodných
let
Francovy
diktatury,
v
atmosféře
každodenní
chudoby
a
strnulosti,
kterou
popsal
v
surově
přímé,
barvité
próze,
počínaje
románem
"Rodina
Pascala
Duarta"
(1942).
Na
rozdíl
od
ostatních
spisovatelů,
kteří
buď
bojovali
proti
fašistům
během
občanské
války,
nebo
po
Francově
vítězství
Španělsko
opustili,
bojoval
Cela
krátce
na
straně
generála
a
válečná
zranění
jej
bezpochyby
naučila
jisté
shovívavosti,
když
dále
popisoval
zemi
s
početnou
populací
pobudů,
vrahů
a
venkovských
idiotů,
plahočících
se
bez
cíle
vyprahlou
zemí.
Přesto
si
až
v
argentinských
vydáních
jeho
krajané
poprvé
přečetli
příběh
o
Pascalovi
Duartovi,
terénním
pracovníkovi,
který
ubodal
k
smrti
svou
matku
a
necítí
lítost,
když
čeká
na
svůj
konec
ve
vězeňské
cele:
"Některé
lidi
vede
osud
po
cestách
lemovaných
květinami,
jiné
po
cestách
lemovaných
bodláky
a
kaktusy.
Ti
šťastní
se
dívají
na
svět
klidným
pohledem
a
usmívají
se
nevinnou
tváří
na
své
navoněné
štěstí.
Ti
druzí
snášejí
horké
slunce
plání
a
mračí
se
jako
divoká
zvěř
zahnaná
do
kouta."
Cela
sám
byl
jedním
z
těch
šťastných,
jeho
majetek
se
po
desetiletí,
která
strávil
psaním
asi
70
cestopisů,
románů,
souborů
povídek
a
poezie,
stále
zvyšoval.
Dnes
je
znám
svým
okázalým
vkusem
a
mladickou
inspirací,
která
je
součástí
jeho
života
tak,
jako
on
je
součástí
svých
knih.
Muž,
který
prošoupal
boty
toulkami
po
Guadalajaře
v
roce
1958
a
který
ve
svém
cestopise
"Viaje
a
la
Alcarria"
popisuje,
jak
žebral
o
jídlo
a
přebýval
ve
špinavých
putykách,
nyní
cestuje
Španělskem
v
automobilu
Rolls-Royce.
Jeden
z
jeho
10
románů,
"La
Colmena"
(Úl)
z
roku
1951,
plný
břitkých
miniatur
madridského
života,
situovaný
do
kavárny
vedené
Donou
Rosou,
prostořekou
obtloustlou
ženou
se
začernalými
malými
zuby
pokrytými
špínou,
je
k
dispozici
v
angličtině,
přeložil
jej
J.
M.
Dojen
a
vydalo
nakladatelství
Ecco
Press,
které
bezpochyby
lituje,
že
se
vzdalo
autorských
práv.
Zde
je
ukázka:
Osamělá
žena
kráčí
směrem
na
Plaza
de
Alonso
Martinez.
Dva
muži
rozmlouvají
za
jedním
z
oken
kavárny
na
rohu
bulváru.
Oba
jsou
mladí,
jeden
něco
přes
dvacet,
druhý
něco
přes
třicet.
Ten
starší
vypadá
jako
člen
poroty
udílející
literární
cenu,
mladší
vypadá
jako
spisovatel.
Je
zřejmé,
že
jejich
rozhovor
se
odehrává
víceméně
takto:
"Odevzdal
jsem
rukopis
svého
románu
s
názvem
'Teresa
de
Cepeda',
ve
kterém
jsem
vyjádřil
několik
opomenutých
aspektů
onoho
věčného
problému,
který..."
"Jistěže.
Nalil
byste
mi
kapku
vody,
prosím?"
"Rád.
Několikrát
jsem
jej
přepsal
a
myslím,
že
mohu
s
pýchou
říci,
že
v
celém
textu
není
ani
jedno
slovo,
které
by
tam
nepatřilo."
"Jak
zajímavé."
"Také
myslím.
Neznám
kvalitu
děl,
která
zaslali
mí
kolegové,
ale
tak
jako
tak
se
cítím
natolik
sebevědomý,
že
zdravý
rozum
a
upřímné
posouzení..."
"Buďte
si
jistý,
že
postupujeme
exemplárně
spravedlivě."
"Ani
na
okamžik
o
tom
nepochybuji.
Nezáleží
na
tom,
je-li
člověk
poražen,
pokud
dílo,
které
cenu
získá,
má
nepochybné
kvality.
Co
ale
tolik
odrazuje,
je..."
Seňorita
Elvira,
procházející
kolem
okna,
jim
věnuje
úsměv
-
čistě
ze
zvyku.