V
úterý
večer
se
nehrál
třetí
zápas
Světové
série,
jak
bylo
původně
plánováno,
a
nehrál
se
ve
středu
ani
ve
čtvrtek.
Ale
to
jste
věděli,
ne?
Zápas
se
má
sehrát
příští
úterý
zde
v
Candlestick
Parku.
Předpokládá
se,
že
stadion,
zničený
úterním
zemětřesením,
bude
do
té
doby
opraven
a
že
se
tam
lidé
dostanou.
To
se
však,
stejně
jako
vše
ostatní,
teprve
uvidí.
Mohlo
by
dojít
k
následným
otřesům.
Alespoň
zákon
pravděpodobnosti
by
se
však
měl
přiklonit
na
příznivou
stranu.
Starat
se
o
Světovou
sérii
uprostřed
zkázy
v
oblasti
Zálivu
způsobené
úterním
zemětřesením
se
může
zdát
nepodstatné,
ale
název
tohoto
sloupku
je
"O
sportu",
tudíž
cítím
povinnost
se
jí
zabývat.
Možná
vás
bude
zajímat,
že
první
myšlenkou
byl
právě
baseball
a
nikoli
přežití,
na
co
pomyslela
většina
lidí
z
přibližně
šedesátitisícového
davu,
který
se
v
úterý
v
17.04,
půl
hodiny
před
začátkem
zápasu,
shromáždil
v
Candlesticku
právě
ve
chvíli,
kdy
uhodilo
zemětřesení.
Jakmile
otřesy
ustaly,
mnoho
lidí
spontánně
vstalo
a
začalo
jásat,
jako
by
to
byla
nová
show
předváděná
před
zápasem.
Jeden
fanoušek,
usazený
několik
řad
před
otevřenou
horní
pomocnou
sekcí
pro
novináře,
kde
jsem
byl
i
já,
se
otočil
ke
shromážděným
pisálkům
a
se
smíchem
zařval:
"To
jsme
objednali
právě
pro
vás,
kluci!"
Pomyslel
jsem
si,
jistě
stejně
jako
i
ostatní:
"To
jste
tedy
opravdu
nemuseli."
Své
první
letmé
setkání
s
přírodní
katastrofou,
s
tornádem
v
létě
asi
před
15
lety
poblíž
Traverse
City
v
Michiganu,
jsem
prospal,
takže
jsem
nebyl
připraven
na
jednu
reakci
na
takové
věci,
a
sice
na
nutkavou
potřebu
o
tom
mluvit.
Kolegové
reportéři
a
civilisté,
kteří
spatřili
mou
novinářskou
akreditaci,
možná
povzbuzeni
denními
dietami
rozhlasových
a
televizních
reportérů
zapřahujících
mikrofony
do
obličejů
lidí
s
otázkou,
jak
na
ně
"působí"
ta
či
ona
kalamita,
byli
celí
žhaví
si
o
tom
popovídat.
"Bylo
to
jako
kdybych
stál
na
nástupišti
a
kolem
projel
vlak,"
popsal
jeden
muž
můj
vlastní
pocit.
Nějaká
žena
řekla,
že
v
parku
viděla
kývající
se
stožáry
veřejného
osvětlení.
Jeden
muž
řekl,
že
viděl,
jak
se
zvlnil
horní
okraj
stadionu.
Já
jsem
neviděl
ani
jedno.
Navzdory
tomu,
že
zdravý
rozum
napovídal
opak,
se
všeobecné
mínění
klonilo
k
názoru,
že
zmatek
nebude
mít
dlouhého
trvání
a
že
se
zápas
odehraje.
"Byl
jsem
nahoře
na
stadiónu
a
ze
svého
místa
jsem
viděl,
jak
se
ohnula
ocelová
traverza,
ale
zůstal
jsem
na
místě
ještě
dalších
10
nebo
15
minut,"
svěřil
se
mi
kamarád.
"Myslím,
že
jsem
si
pomyslel:,Tohle
je
Světová
série,
přece
odsud
neuteču!'"
Ale
v
naší
globální
vesnici
nezůstávají
lidé
dlouho
bez
informací.
Dodávka
elektrického
proudu
v
Candlestick
Parku,
stále
osvětleném
denním
světlem,
byla
přerušena,
ale
rádia
a
televize
na
baterky
byly
všude.
Během
několika
minut
začínal
být
jasný
skutečný
rozsah
katastrofy.
Podle
zpráv
dosáhlo
zemětřesení
6,5,
pak
6,9,
a
potom
7,0
stupňů
Richterovy
škály.
Část
mostu
Bay
Bridge
se
zřítila
stejně
jako
část
mezistátní
dálnice
880
v
Oaklandu.
Umírali
lidé.
V
17.40,
kdy
se
už
mělo
začít
hrát,
skandovali
někteří
fanoušci:
"Pojďme
hrát!"
Protože
už
věděli,
co
se
děje,
působili
jako
blázni.
Brzy
poté
byl
vydán
příkaz
k
evakuaci
stadionu;
hlášení
z
policejních
megafonů
se
zmiňovalo
o
výpadku
proudu,
ale
později
se
ukázalo,
že
došlo
i
k
takovým
škodám,
které
popisoval
můj
kamarád.
Venku
jsem
spatřil
dva
mladé
muže,
jak
tahají
betonové
bloky.
"Kusy
Candlesticku,"
říkali.
Dav
zůstával
v
dobrém
rozmaru,
dokonce
se
s
odstupem
bavil.
Televizní
reportéři
dělali
na
parkovištích
rozhovory
s
fanoušky,
zatímco
o
něco
dál
je
ostatní
sledovali
na
svých
přenosných
televizorech.
Jediné
šílenství,
které
jsem
viděl,
bylo
komerční:
stánky
prodávající
pamětní
známky
na
Světovou
sérii
a
poštovní
razítka
s
datem
byly
v
obležení
spekulantů,
kteří
se
právě
vynořili
a
v
tomto
zboží
viděli
svůj
budoucí
zisk.
Zácpa
na
výjezdu
z
parku
byla
kolosální.
Trvalo
mi
půl
hodiny,
než
jsem
se
posunul
o
10
stop
z
místa
na
venkovním
parkovišti
k
postranní
uličce
a
další
hodinu,
než
jsem
se
dostal
na
silnici
v
centru
o
půl
bloku
dále.
Šest
mil
k
mému
letištnímu
hotelu,
které
mi
týž
den
předtím
trvaly
20
minut,
mi
nyní
zabraly
více
než
tři
hodiny.
V
hotelu
Westin,
kde
jsem
bydlel,
nešel
proud,
někde
opadala
omítka
a
nějakou
škodu
způsobila
i
voda,
ale
jinak
se
téměř
nic
nestalo.
S
garpovskou
nahodilostí
byl
hotel
Amfac
naproti
přes
ulici
zasažen
daleko
více:
utrhly
se
velké
kusy
jeho
betonové
fasády
a
několik
prosklených
balkónů.
Personál
hotelu
Westin
pohotově
rozmístil
v
tanečním
sále
svíčky,
připravil
studenou
večeři
a
rozdával
polštáře
a
přikrývky.
Usnul
jsem
na
podlaze
ve
vstupní
hale
vedle
muže
v
bundě
baseballového
týmu
Chicago
Cubs.
Čekal
jsem,
že
řekne:
"Já
jsem
vám
to
říkal,"
ale
on
už
chrápal.
Novináři
se
shodli
na
tom,
že
Světová
série
byla
následkem
zemětřesení
odsunuta
stranou.
Moje
reakce
byla
taková,
že
sport
je
málokdy
důležitý,
jen
zábavný,
a
že
zemětřesení
tuto
skutečnost
pouze
zdůraznilo.
Měl
by
se
však
zbytek
Série
vůbec
dohrát?
Určitě.
Zemětřesení
a
baseball
spolu
na
rozdíl
od
masakru
atletů,
účastnících
se
v
roce
1972
Olympijských
her,
nijak
nesouvisely.
Tato
silně
zpolitizovaná
událost
se
ze
zmíněné
strašlivé
zkušenosti
vůbec
nepoučila
a
zdá
se,
že
je
odsouzena
si
ji
zopakovat.
Vnutily
se
dvě
ironické
skutečnosti.
Tato
série
je
podle
místní
trasy
metra
a
také
podle
Série
Bay
Bridge
všeobecně
přezdívána
BARTOVA
série.
K
uctění
zesnulého
bývalého
předsedy
baseballového
svazu
Barta
Giamattiho
jsou
vlajky
staženy
na
půl
žerdi
a
Bay
Bridge
je
nyní
v
troskách.
Série,
která
zatím
vypadala
po
jednoznačném
úspěchu
Detroitu
nad
San
Diegem
v
roce
1984
jako
nejnudnější,
se
zapsala
do
dějin
tím
nejnešťastnějším
způsobem.
Přesto
svou
energii
ztratila.
Bude
se
hrát
spíš
jen
pro
zápis
do
análů
a
měla
by
skončit
co
nejrychleji,
bez
"volna"
mezi
zápasy.
A
já
si
už
nikdy
nebudu
stěžovat
na
zrušení
zápasu
kvůli
špatnému
počasí.