V
osmi
letech
poslala
matka
Josephinu
Bakerovou
do
domu
bílé
ženy,
aby
tam
dělala
domácí
práce
za
jídlo
a
místo
na
spaní
-
místo
ve
sklepě
s
uhlím.
V
19
letech
byla
pařížskou
senzací,
když
uplynulo
deset
let
a
kousek
a
dívka
se
proměnila
z
nechtěného
dítěte
na
mezinárodní
sexuální
symbol.
Tahle
látka
je
utkaná
ze
snů,
ale
i
traumat.
Takovou
jízdu
po
horské
dráze
přežijí
jen
ti
nejodvážnější.
A
pro
Bakerovou
jízda
ještě
zdaleka
neskončila.
Její
obnažená
ňadra,
její
tanec,
její
hlas,
její
krása
a
asi
to
nejslavnější,
její
pozadí,
byly
sice
nápadnými
atrakcemi,
ale
nevšední
život
jí
umožnila
výjimečná
odvaha.
Bricktopová,
další
americká
černoška,
která
našla
v
Paříži
kousek
slávy,
řekla:
"Myslím,
že
jsem
nikdy
nepotkala
nikoho
s
méně
komplikovaným
pohledem
na
život
a
někoho
s
komplikovanějším
životem,
než
je
ten
Josephinin."
Stálou
komplikací
byli
muži.
Bakerová
jich
měla
spousty.
Ale
nevěřila
jim
a
důvěru
neopětovala.
Jeden
ze
svých
klíčových
milostných
románků
vnímala
tak,
že
problémem
nebyla
její
nevěra,
ale
jeho
žárlivost.
Velmi
také
toužila
po
dětech.
Adoptovala
jich
12
z
různých
ras,
pojmenovala
je
Duhový
kmen
a
svého
manžela
dohnala
nejprve
k
zoufalství
a
pak
vyhnala
do
Argentiny.
Peníze
vydělala,
ale
více
jich
utratila.
Vložili
se
do
toho
přátelé.
Nakonec
ji
zachránili
princ
Rainier
a
princezna
Grace
nabídkou
domu
v
Monaku.
Další
celoživotní
komplikací,
jak
vysvětluje
Phyllis
Roseová
v
knize
"Jazz
Cleopatra:
Josephine
Baker
in
Her
Time
(Jazzová
Kleopatra:
Josephine
Bakerová
ve
své
době"
(nakladatelství
Doubleday,
321
stran,
22,50
dolaru),
byl
rasismus.
Bakerová
měla
štěstí,
že
přijela
v
roce
1925
do
Paříže,
kde
se
černoši
stali
exotickou
atrakcí.
Africké
umění
bylo
v
módě
a
někteří
intelektuálové
v
rozrušení
psali
o
počátku
věku,
který
bude
inspirován
černými.
Být
exotický
znamenalo
být
chráněn
a
také
ceněn,
avšak
hlavně
byla
Paříž
přátelským
ostrovem
v
rasistickém
světě.
Bakerová
měla
trpkou
zkušenost
s
úzkoprsostí,
kterou
zažila
v
St.
Louis
v
dětství,
a
když
působila
v
divadle
v
New
Yorku,
kde
ji
považovali
za
příliš
tmavou
i
pro
muzikálový
sbor,
kde
byli
černí
všichni
(účinkovali
samozřejmě
pouze
pro
bílé
obecenstvo).
Paříž
si
ji
zamilovala
na
první
pohled.
"Prostě
zavrtěla
zadkem
a
všichni
Francouzi
se
do
ní
zamilovali,"
ohrnovala
nos
Maria
Jolasová
z
literárního
světa,
nikoliv
zcela
mylně.
"To,
jak
důležité
bylo
její
pozadí,
nelze
nikdy
přehnat,"
píše
Roseová.
Roseová,
která
vyučuje
literaturu
na
Wesleyanské
univerzitě,
začíná
sama
rychle
přehánět,
když
tvrdí,
že
tanec
v
podání
Bakerové
"odkryl
novou
oblast
pro
touhu",
čímž
ignoruje
staletí
uctívání
krásně
tvarovaných
hýždí.
"Jazz
Kleopatra
(Jazzová
Kleopatra)"
obsahuje
jiné
a
důležitější
nepravdivé
poznámky,
které
podkopávají
to,
co
je
z
velké
části
živým
obrazem
života
známého
již
z
dřívějších
prací.
Je
snadné
pochopit,
proč
Bakerová,
svobodná
duše,
která
prolomila
mnoho
omezení
jež
na
ženy
klade
konvence,
přitahuje
Roseovou,
autorku
knihy
"Parallel
Lives
(Paralelní
životy)",
nádherné
studie
viktoriánského
manželství.
Přesto
dokonce
i
název
vyvolává
otázky
o
autorčině
pohledu
na
její
námět.
Umění
v
podání
Bakerové
bylo
jazzem
pouze
v
nejširším
slova
smyslu.
Najít
s
Kleopatrou
jiné
paralely
než
sexappeal
vyžaduje
stejně
volný
výklad.
Bakerová
zemřela
v
Paříži
v
68
letech,
dva
dny
po
vyprodané
premiéře
své
nejnovější
show:
filmu
podobné
zakončení
filmového
života.
Bakerová
vlastně
v
Casablance
hrála
scény,
které
z
ní
udělaly
"Casablanku".
Za
druhé
světové
války
ji
nekomplikovaný
pohled
na
život
dovedl
k
závěru,
že
nacisté
představují
zlo
a
musí
se
jim
vzdorovat,
což
bylo
rozhodnutí,
které
učinila
jen
asi
2
%
francouzských
občanů.
Byla
oddána
kauze
Charlese
de
Gaulla,
podstoupila
velkou
finanční
oběť
a
značné
riziko,
aby
se
stala
nejprve
špiónkou
a
poté
podnikla
výpravu
jediné
ženy
v
rámci
organizace
USO
za
síly
Svobodné
Francie.
V
nočním
klubu
Humphreyho
Bogarta
vede
Victor
Laszlo
sympatizanty
hnutí
Svobodných
Francouzů
ve
zpěvu
Marseillaisy,
aby
přehlušili
nacisty.
V
noci,
kdy
Němci
zabrali
celou
Francii,
účinkovala
Bakerová
v
Casablance.
Svobodní
Francouzi
měli
černé
pásky
na
rukou,
a
když
zpívala
píseň
"J'ai
deux
amours",
plakali.
Roseová
je
nejlepší
v
pasážích
o
mládí
a
druhé
světové
válce.
Ve
svém
úvodu
Roseová
píše,
že
cítí,
že
má
s
Bakerovou
mnoho
společného,
ale
jak
"Jazz
Kleopatra
(Jazzová
Kleopatra)"
pokračuje,
zdá
se
uspěchanější,
jako
by
zájem
autorky
upadal.
Také
nepomáhá,
že
jazyk
Roseové
občas
nepřináší
efekt,
který
zřejmě
chtěla.
Jedna
kapitola
začíná:
"Druhá
světová
válka
nepatřila
ke
slavným
okamžikům
Francie."
Na
jiném
místě
při
pokusu
vysvětlit
a
neříci
přímo,
že
Bakerová
měla
později
ve
své
kariéře,
když
byla
spíše
příliš
nápadně
oblečenou
zpěvačkou
než
spoře
oděnou
tanečnicí,
mnoho
homosexuálních
fanoušků,
Roseová
píše:
"Byla
imitátorkou
ženy,
která
byla
náhodou
ženou."
Jedním
z
oddaných
fanoušků,
který
podlehl
kouzlu
Bakerové
v
roce
1963
a
začal
sbírat
její
pamětihodnosti,
byl
Bryan
Hammond.
V
knize
"Josephine
Baker
(Josephine
Bakerová)"
(nakladatelství
Jonathan
Cape,
304
stran,
35
dolarů),
publikované
loni
v
Británii
a
tento
měsíc
distribuované
v
USA,
použil
Hammond
svoji
sbírku
k
vytvoření
alba
fotografií
a
kreseb
této
hvězdy.
Text
od
Patricka
O'Connora
je
obtížná
četba,
ale
přitažlivost
Bakerové
ozřejmují
obrázky,
které
pomáhají
vysvětlit,
proč
Ernest
Hemingway
nazýval
Bakerovou
"nejúžasnější
ženou,
kterou
kdo
kdy
viděl.
Nebo
kdy
uvidí".
Autor
Lescaze
je
zahraničním
redaktorem
deníku
Wall
Street
Journal.