wsj1323.cz

"Smuha se vyvlíkla z háčku - Do háje! Můj jazyk tady na pobřeží jde taky do háje." Statný blonďatý průvodce v kšiltovce vraští v předstíraném hněvu obličej. "Musím se vrátit do školy a vybrousit angličtinu." Ještě mu zbývají dva roky na texaské A&M. Teď vozí lidi rybařit do zálivů za bariérové ostrovy, které se stáčejí stovky mil podél východního pobřeží Texasu a obklopují mléčně zelené laguny za hřebeny z písku a chomáčů trávy, které ohraničují hluboce modrou barvu Zálivu v pozadí. Poslední tři dny tu vítr honil horký déšť, ale dnes vyrážíme s prvními slunečními paprsky za kropenatým mořským pstruhem, který tu společně se smuhou červenou slouží jako hlavní cíl sportovního rybolovu. Malé rádio šumí, jak z ostatních člunů chtějí vědět, zda jsme našli nějaké ryby - nalezení výskytu ryb je v tomto sportu vším. Záporné odpovědi praskají rádiem zpět. Ryby se často vyskytují v hojném množství kolem pilířů starých olejových vrtů, které tečkují plochý povrch jako zbytky potopených lodí. Jezdíme od jednoho ke druhému. Slunce pálí, i když je teprve 8 hodin ráno. Na horizontu se kupí na bledé vodní ploše velké stříbrné mraky. Plujeme k další soustavě pilířů. Průvodce hrábne do džberu a napichuje na háček zuřivě se svíjející smuhu. Pak nahazuje. "Jen počkejte na ťuk-ťuk, ťap-ťap. Než začne táhnout, přibližuje se velmi jemně. Nezapomeňte, že pstruzi mají velmi jemná ústa." V rádiu se nás zase ptají. "Právě vytahujeme jednoho nebo dva," říká průvodce a tlumeně se směje. "Můžete hádat, že nemají nic." Párek zobounů černých létá ze strany na stranu za zádí lodě blízko hladiny. Brzy máme naloven svůj limit lesknoucích se ryb, které jsou růžovozlatě a černě tečkované. A jsme první zpátky v doku, kde už u čistících lavic čekají krásné modré volavky. Průvodce je mladý a ve svém oboru se vyzná, ale po dokončení vysoké školy chce vést jiný život, třeba pracovat pro IBM a nosit kravatu. Tohle je pravděpodobně poslední velký pruh amerického mořského pobřeží, který je dosud "nerozvinutý". Je tu několik zchátralých rybářských měst s tichými atoly rekreačních domků. Lidé se nesnaží toto místo ani sami na sebe příliš propagovat. Texas je velký a krásný a oni žijí zde, to je vše. Přímo na sever od nás vybíhá poloostrov Blackjack (podle dubu, ne podle hry), který tvoří jádro Aransaské rezervace pro volně žijící živočichy. Je známa jako zimoviště jeřába amerického, symbolu ničení divoké Ameriky. Loni jeden střelec omylem zastřelil jeřába v domnění, že je to sněžná husa. Zaplatil obrovskou pokutu a měl podle místního šprýmaře štěstí, že unikl plynové komoře. Poloostrov vybíhá z rozsáhlé jihovýchodní naplavené planiny s poli rýže, bavlny a čiroku sahajícími kam až oko dohlédne. Poblíž pobřeží jsou husté porosty dubu virginského vystřídané bažinami a prériemi. Jeleni, divoká prasata, pásovci a aligátoři jsou čtyřnožci s romantickým kouzlem a ptáků je tu nespočet, zvláště volavek a kolpíků. Nad květy keřů rodu Lantana a bobu šarlatového poletují línými pohyby křídel černohnědí a zlatí motýli rodu Palamedes. Ve vnitrozemí několik mil od rezervace existuje místo zvané Tivoli, s bílým kostelem, benzínovou stanicí a obchodem s potravinami a s domy na tak malou osadu v těchto končinách poměrně blízko u sebe. "Tivoli Motel," čtu nápis obvyklou výslovností tohoto jména, když svištíme kolem. "Tady v jižním Texasu to čteme Taj-voul-í," jemně mě opravuje můj hostitel. Pan King je ředitelem Střediska zahraničního tisku v New Yorku.