Středověcí
filozofové
se
drželi
rozumného
názoru,
že
je
lepší
existovat
než
neexistovat
a
že
nejlepší
ze
všeho
je
existovat
z
nezbytnosti.
Nyní
existuje
z
absolutní
nezbytnosti
jen
Bůh
a
tato
nezbytnost
je
vetkána
přímo
do
jeho
podstaty.
Avšak
od
dob
Darwina
bychom
my
lidé
mohli
alespoň
tvrdit,
že
existence
našeho
rodu
je
svého
druhu
přírodní
nezbytností.
Koneckonců,
nejsme
nevyhnutelným
vyvrcholením
oné
velkolepé
podívané
jménem
evoluce?
Pokud
mutace
a
přirozený
výběr
pomalu,
ale
jistě
plodí
stále
vyspělejší
formy
života,
bylo
jen
otázkou
času,
kdy
na
scénu
vstoupí
úžasné
bytosti
obdařené
rozumem,
vědomím
sebe
samých
a
vkusem.
A
teď
si
přijde
nějaký
Stephen
Jay
Gould
a
tuto
lichotivou
iluzi
rozbije.
Jeho
diplomy
ho
k
tomuto
úkolu
plně
opravňují.
Gould,
přednášející
hvězda
z
Harvardu,
autor
řady
populárních
knih
o
vědě
a
metla
stoupenců
kreacionismu,
je
patrně
nejvýznamnějším
evolučním
teoretikem
na
světě.
Jenže
on
ten
starý
příběh
tradovaný
od
dob
Darwina
poněkud
překroutil.
Pro
něj
je
totiž
přírodní
historie
všelicos,
jen
ne
postupný
a
předvídatelný
pochod
od
prapůvodního
slizu
k
lidskému
vědomí;
je
to
vratká,
chaotická
záležitost,
v
níž
byl
vznik
neopeřeného
dvounožce
trefou
jedna
ku
milionu.
Ve
své
knize
"Wonderful
Life:
The
Burgess
Shale
and
the
Nature
of
History
(Báječný
život:
Burgess
Shale
a
podstata
dějin)",
(Norton,
326
stran,
19,95
dolaru),
prokazuje
Gould
"závratnou
nepravděpodobnost
lidské
evoluce".
Své
tvrzení
staví
na
objevu
úžasného
lomu
s
fosíliemi
v
roce
1909
vysoko
v
horách
Canadian
Rockies,
který
byl
pojmenován
Burgess
Shale.
Tam,
na
ploše
menší
než
je
městský
blok
domů,
ležely
pohřbeny
zbytky
bezpočtu
podivných
bytostí,
jež
tady
skotačily
před
více
než
500
miliony
lety
-
bytostí,
jejichž
anatomická
různorodost
dalece
přesahovala
cokoli,
co
dnes
můžeme
najít
ve
všech
světových
oceánech
dohromady.
Pro
Charlese
Doolittlea
Walcotta,
muže,
který
objevil
Burgess
Shale,
bylo
toto
matoucí
bohatství
nemyslitelné.
Uznávaná
darwinská
moudrost
té
doby
říkala,
že
zvířata,
která
žila
před
tak
dávnými
dobami,
musela
být
tvarově
jednoduchá,
početně
omezená
a
musela
být
předchůdci
soudobých
druhů.
Úzkoprsí
tradicionalisté
proto
zrekonstruovali
z
burgesských
fosílií
hypotetické
organismy
tak,
aby
je
bylo
možno
zařadit
do
známých
kategorií.
Teprve
na
začátku
sedmdesátých
let
dvacátého
století
začal
cambridgeský
profesor
Harry
Whittington
a
jeho
dva
bystří
studenti
publikovat
novou
interpretaci
fosílií
z
Burgess
Shale.
Toto
trio
učinilo
bystré
závěry
o
tom,
jak
rozmačkané
a
zdeformované
fosílie
stále
korespondují
s
trojrozměrnou
stavbou,
a
dokázali
sestavit
řadu
pozoruhodných
zvířátek,
zcela
nepodobných
čemukoli
na
současné
planetě.
Jedno
vypadalo
dokonce
tak
úchvatně,
že
dostalo
přezdívku
Hallucigenia.
Kdyby
tak
Gouldovy
podrobné
popisy
těchto
bytostí
byly
vždycky
natolik
barvité.
Převážná
část
knihy
je
nudná,
především
nekonečné
narážky
na
vysokou
a
lidovou
kulturu
a
časté
vtipy,
kterými
je
text
vyšperkován.
Ani
ony
však
nedokážou
čtenáři
poskytnout
dostatečné
odlehčení
od
vět
jako:
"Většina
moderních
chelicerátů
má
na
prosomě
šest
uniramózních
přívěsků."
Zajímavé
to
začne
být
až
tehdy,
když
se
profesor
Gould
dostane
k
diskusi
o
významu
burgesských
zvláštností
pro
evoluční
teorii.
Nedlouho
po
vzniku
života
evidentně
došlo
k
prudkému
nárůstu
počtu
zvířecích
forem
na
zemi.
Většina
z
nich
však
byla
smetena
celou
řadou
změn
životního
prostředí,
které
přišly
tak
náhle
a
byly
tak
katastrofické,
že
se
běžná
pravidla
přirozeného
výběru
nemohla
uplatnit.
Tento
tříbící
proces
připomínal
loterii,
"v
níž
každá
skupina
[měla
v
ruce]
sázenku
bez
ohledu
na
své
anatomické
přednosti".
Tolik
tedy
k
přežití
jen
těch
nejzdatnějších.
A
tolik
i
k
teorii
o
tom,
že
my
lidé
jsme
zvítězili
v
darwinovské
bitvě
tím,
že
se
nám
vyvinul
velký
mozek.
Naši
předchůdci
ze
třídy
savců
šťastně
přežili
mimozemské
vlivy,
které
dopadly
na
dinosaury,
protože
byli
malí,
nikoli
chytří.
Má-li
někdo
potíže
s
představou
světa,
v
němž
by
se
historie
šťastně
odvíjela
i
bez
nás,
profesor
Gould
mu
několik
takových
představ
načrtne.
V
jedné
z
nich
jsou
dominantními
masožravci
ptáci,
v
jiné
oplývají
moře
"malými
penisy".
V
době,
kdy
byla
v
plném
rozkvětu
burgesská
fauna,
závisely
podle
všeho
evoluční
naděje
lidstva
na
přežití
malého
červíčka
s
páteří,
který
byl
nazván
pikaia.
Profesoru
Gouldovi
to
připadá
podivně
obveselující,
z
pohledu
tradičního
existencialisty
považuje
naši
eventualitu
za
"zdroj
svobody
a
z
ní
vyplývající
morální
odpovědnosti".
Já
se
naopak
nemohu
ubránit
pocitu,
že
kdyby
namísto
toho
přežila
nějaká
jiná
kuriozita
z
Burgess
Shale,
nadvlády
nad
zemí
by
se
možná
nakonec
ujaly
bytosti,
které
by
byly
současně
chytřejší
a
méně
neomalené
než
Homo
sapiens.
Ale
i
kdyby
se
tu
nevyvinul
žádný
uvědomělý
život,
vesmír
je
velké
místo,
které
je
za
vhodných
podmínek
nakloněno
vzniku
nějaké
formy
života.
Na
nějaké
jiné
kosmické
adrese
by
se
z
bláta
nepochybně
vynořila
gouldoidní
bytost,
aby
vysvětlila
proč,
paleontologicky
řečeno,
"to
je
vskutku
báječný
život".
Autor
článku
Holt
je
fejetonistou
časopisu
Literary
Review
v
Londýně.