ČLÁNEK
I,
ODSTAVEC
7,
VĚTA
2:
Každý
návrh
zákona,
který
prošel
Sněmovnou
reprezentantů
i
Senátem,
musí
být,
než
se
stane
zákonem,
předložen
prezidentovi
Spojených
států,
který,
pokud
jej
schválí,
jej
podepíše,
pokud
nikoli,
vrátí
ho
se
svými
námitkami
té
komoře,
ze
které
pochází,
a
ta
tyto
námitky
začlení
v
plném
rozsahu
do
svých
záznamů
a
dá
je
znovu
k
projednání.
Pokud
pro
něj
po
opětném
projednání
budou
hlasovat
dvě
třetiny
dané
komory,
bude
spolu
s
námitkami
předán
do
druhé
komory,
ve
které
bude
také
znovu
projednán,
a
pokud
ho
schválí
dvě
třetiny
této
komory,
stane
se
zákonem...
ČLÁNEK
I,
ODSTAVEC
7,
VĚTA
3:
Každé
nařízení,
usnesení
nebo
hlasování,
kde
je
nutný
soulad
Senátu
i
Sněmovny
reprezentantů
(s
výjimkou
otázky
odložení),
musí
být
předloženo
prezidentovi
Spojených
států,
a
podle
pravidel
a
omezení
předepsaných
v
případě
návrhu
zákona
nabude
právní
moci
když
jej
prezident
schválí,
a
když
jej
neschválí,
musí
ho
znovu
schválit
dvě
třetiny
Senátu
a
Sněmovny
reprezentantů.
Prezident
Bush
před
několika
měsíci
sdělil
novinářům,
že
hledá
vhodný
modelový
případ,
aby
zjistil,
zda
již
má
právo
vetovat
položky
v
rozpočtu.
Viceprezident
Quayle
a
rozpočtový
ředitel
Darman
nedávno
uvedli,
že
se
tohoto
šetření
účastní.
V
úterý
se
toto
téma
objevilo
znovu,
když
Marlin
Fitzwater
vysvětloval
týmu
reportérů
Bílého
domu
ústavní
důvody
založené
na
výše
uvedených
ustanoveních.
Prezident
Bush
tím
nemá
na
mysli
žádné
ustanovení,
ale
vidina
práva
vetovat
rozpočtové
položky
se
nadcházejícím
Rozhodnutím
o
pokračování
táhne
jako
červená
nit.
Obtížnější
otázkou
je,
zda
ještě
někdo
chápe
to,
že
Bushův
boj
za
ústavní
výsady
je
stejně
o
politice
jako
o
právu.
Ústavní
důvody
nás
přesvědčují
o
základním
právu
vetovat
rozpočtové
položky
od
roku
1987,
kdy
právník
Stephen
Glazier
poprvé
takový
případ
probral
na
této
stránce.
Rozpočtová
"reforma"
z
roku
1974,
která
prošla
přes
veto
prezidenta
Nixona,
vzala
prezidentům
právo
zadržení
plateb,
a
zavedla
tak
mnoho
dalších
skupinových
sazeb
a
způsobila
oslabení
pravomocí
prezidentského
veta.
Glazier
zjistil,
že
zakladatelé
se
báli,
že
by
Kongres
mohl
prezidenta
ve
schvalovacím
procesu
vynechat.
Článek
I,
odstavec
7,
věta
3
říká,
že
ať
už
se
to
nazývá
"nařízení,
usnesení
nebo
hlasování"
či
jinak,
prezident
musí
mít
právo
veta.
To,
že
se
souhrnný
rozpočet
označí
jako
"návrh
zákona",
nemůže
to
prezidenta
zbavit
pravomoci
vetovat
položky.
Nalezení
modelového
případu
by
nemělo
být
těžké,
ale
je
třeba
se
vyjádřit
k
tomu,
aby
se
zvolil
nejlepší
možný.
Bílý
dům
měl
perfektní
případ,
ale
než
mohl
jít
k
soudu,
všiml
si
toho
Kongres.
Když
vyšlo
najevo,
co
se
stalo
ve
společnostech
HUD
a
S&L,
začali
se
někteří
členové
Kongresu
strachovat,
že
jejich
vliv
prosazovaný
v
exekutivě
a
nezávislých
úřadech
by
je
jednou
mohl
dostat
do
problémů.
Znepokojovaly
je
směrnice
ministerstva
vnitra
týkající
se
nahrávání
veškeré
komunikace
s
jejich
zaměstnanci
nebo
týmy.
Kongres
připojil
k
přidělování
finančních
prostředků
ministerstvu
vnitra
následující:
"Žádné
z
finančních
prostředků
dostupných
podle
tohoto
zákona
nelze
použít
k
vytváření
zpráv
o
kontaktech
mezi
zaměstnanci
ministerstva
vnitra
a
členy
a
komisemi
Kongresu
a
jejich
zaměstnanci."
Bílý
dům
varoval,
že
by
to
bylo
protiústavní
osvojení
jeho
pravomoci.
Když
pohrozil,
že
toto
ustanovení
využije
jako
modelový
případ
pro
veto
rozpočtových
položek,
Kongres
ustoupil.
Strach,
jaký
má
Kongres
z
modelového
případu
pro
veto
rozpočtových
položek,
vedl
poslance
k
tomu,
že
letos
přidali
jediné,
nejzkomolenější
a
nejkomičtější
ustanovení:
"Tento
odstavec
má
platnost
pouze
1.
října
1989."
To
znamená,
že
kontakty
ministerstva
vnitra
se
nesmí
zaznamenávat
jen
jeden
den
-
v
neděli,
která
už
byla.
Pokud
Bílý
dům
hledá
další
neústavní
zákon,
pak
je
tu
poslanec
John
Dingell,
který
se
opět
snaží
oživit
doktrínu
slušnosti.
Prezident
Reagan
ji
vetoval
coby
porušení
prvního
dodatku
Ústavy.
Obhájci
této
doktríny
"slušnosti"
úřadují
ve
Sněmovně
a
vědí,
že
tyto
předpisy
umlčí
živé
diskuse
v
rozhlasu,
což
odstraší
bojechtivé
protivníky.
Existují
také
jiná
ustanovení,
která
vyžadují,
aby
se
členové
Kongresu
zapojili
do
týmů,
které
na
Úřadu
pro
řízení
a
rozpočet
vyjednávají
dohody
a
nová
omezení.
Protiústavní
zákony
jsou
dobrými
soudními
cíli,
ale
právo
vetovat
rozpočtové
položky
je
lepší
chápat
jako
politickou
příležitost
než
jako
pouhý
materiál
pro
právníky.
Když
se
tento
týden
prezident
Bush
vyjadřoval
ke
zmatkům
v
rozpočtu,
řekl:
"Vytváří
to
dojem,
že
je
to
chyba
Kongresu.
A
můžete
se
obrátit
na
vedení
a
zeptat
se
jich,
proč
takový
dojem
Američané
mají."
Přesně
tak.
Teď
nadešel
čas
k
vytvoření
politického
případu
o
tom,
že
prezidenti
potřebují
zbraň
v
podobě
rozpočtových
položek,
aby
obnovili
pořádek
v
rozpočtu.
Kongres
není
v
pozici,
aby
Bushovi
odporoval
zrovna,
když
nám
hrozí
redukce
výdajů
podle
Grammova-Rudmanova
zákona.
Sněmovna
a
Senát
se
sešli
na
konferenci
právě
tento
týden
-
231
účastníků,
rozdělených
do
26
různých
dílčích
konferencí.
Senátor
Daniel
Inouye
souhlasil
s
tím,
že
uzavře
některé
základny
na
Havaji
výměnou
za
takové
lahůdky,
jako
je
11
milionů
dolarů
na
parkoviště
u
nemocnice
Waltera
Reeda.
Moderátor
konference,
poslanec
Bill
Hefner
sebral
40
milionů
dolarů
vojenským
základnám
ve
prospěch
Severní
Karolíny
a
senátorovi
Jamesovi
Sasserovi
milostivě
přenechal
70
milionů
dolarů
pro
základny
v
Tennessee.
Prezident
Bush
by
si
měl
vzít
do
jedné
ruky
Ústavu
a
do
druhé
rozpočtovou
sekeru
a
dát
se
do
práce.
Měl
by
osekat
protiústavní
ustanovení
i
odměny
za
podporu
rozpočtu.
Kongres
možná
ztratil
veškerý
smysl
pro
disciplínu,
to
však
neznamená,
že
si
země
má
zvykat
na
to,
že
v
tomto
nepořádku
bude
žít
věčně.
Prezident
Bush
má
pravomoc
měnit
metody
práce
Washingtonu,
jen
kdyby
ji
použil.