"Rodičovství",
úspěšný
a
zábavný
film
letošního
léta
o
rodičích
a
dětech,
byl
zřejmě
jen
začátek.
Zdá
se,
že
nový
film
s
příběhem
dítěte,
které
se
vyrovnává
se
smrtí
matky,
adopcí,
stárnoucími
rodiči
nebo
těhotenstvím,
se
objevuje
každý
den.
A
proč
ne?
Někteří
z
našich
nejlepších
a
nejsvéráznějších
filmových
tvůrců
-
od
Truffauta
přes
Felliniho
k
Woodymu
Allenovi
-
se
inspirovali
u
Čechova:
Když
se
má
udělat
působivé
drama,
není
lepší
místo
než
prostředí
domova.
Příliš
mnoho
lidí,
kteří
dnes
v
Hollywoodu
pracují,
však
pravděpodobně
trpí
bludem,
že
drama,
které
se
odehrává
v
každé
domácnosti,
bude
zajímavé
i
pro
lidi
žijící
někde
jinde.
A
není
tomu
tak.
Některé
deníčky
prostě
nestojí
za
to,
aby
je
někdo
rozebíral.
Přesto
se
najdou
lidé,
kteří
si
popláčou
u
filmu
"Pohotová
rodina",
slabě
postaveného
a
útočného
filmu
o
adopci.
To
jsou
ty
citlivé
duše,
které
soucítí,
a
dokonce
si
užívají,
když
slyší
o
problémech
někoho
jiného,
bez
ohledu
na
to,
jak
kostrbatě
nebo
předvídatelně
se
ten
smutný
příběh
vypráví.
Film
"Pohotová
rodina",
který
napsala
Barbara
Benedeková,
spoluautorka
filmu
"Velký
mráz",
zaujímá
postoj,
že
jen
bohatí
lidé
bydlící
v
hezkých
domech
by
měli
mít
děti.
Tvůrci
filmu
zabalili
tuto
útočnou
myšlenku
do
hezkého
obalu.
Všichni
jsou
velmi
hodní
a
hezcí
-
adoptivní
rodiče
(Glenn
Closeová
a
James
Woods)
i
pár
teenagerů,
kteří
se
rozhodnou
dát
své
dítě
k
adopci
(Mary
Stuart
Mastersonová
a
Kevin
Dillon).
Linda
a
Michael
(Closeová
a
Woods),
jimž
může
táhnout
tak
na
40,
žijí
ve
velkém
a
vkusně
vyzdobeném
domě
na
předměstí
Seattlu.
Všichni
jejich
přátelé
mají
děti
a
oni
nemohou,
takže
nyní
chtějí
dítě
více
než
všechno
ostatní
-
možná
i
více
než
Michael
chtěl
svůj
oblíbený
kabriolet
nebo
luxusní
stereo
soupravu.
Myšlenka
na
dítě
jako
nutný
majetek
mladého
zbohatlíka
je
určitě
motivuje,
protože
prosperující
potomci
jejich
přátel
se
v
pětileté
terapii
ukazují
jako
pěkní
rošťáci.
Když
Linda
a
Michael
vyčerpali
všechny
moderní
prostředky
podporující
plodnost,
rozhodli
se
pro
adopci.
Herci
svými
bolestnými
výrazy
vyjadřují
svou
opravdovou
touhu
po
maličkém
-
nebo
se
možná
jen
ne
tak
jemně
vyjadřují
k
nedokonalosti
scénáře
a
chabé
režii
Jonathana
Kaplana
("Obviněný").
Nebo
jsou
možná
znechuceni
doslovným
hudebním
doprovodem:
pokud
některá
postava
dospěje
k
důležitému
rozhodnutí,
odhalí
se
její
myšlenky
melodií
"Teď
vidím
jasně".
Kancelář
zařizující
adopce
trvá
na
tom,
aby
se
adoptivní
rodiče
setkali
s
rodnou
matkou,
takže
Linda
a
Michael
zaplatí
těhotné
Lucy
(Mastersonová)
autobusový
lístek
z
Ohia.
(Proč
jsou
v
těchto
filmech
svobodné
nastávající
matky
vždy
z
Ohia?
Ptám
se
na
to
jen
tak
jakožto
rozený
obyvatel
Ohia.)
Lucy
je
samozřejmě
krásná
a
vtipná,
ačkoli
nemá
žádné
vzdělání.
Každý
se
do
každého
zamiluje.
Nějaká
bolest
se
objeví,
když
Lucy
porodí
a
když
"nevěděla,
že
se
bude
takhle
cítit"
a
chce
si
dítě
ponechat.
Ale
na
konci
se
v
deformovaném
pohledu
tvůrců
filmu
všechno
obrátí
v
dobré.
Stejně
jako
právníci
v
nepřátelském
prostředí
akvizic
jde
i
dítě
tam,
kde
jsou
peníze.
Na
opačném
konci
životního
cyklu
je
film
"Táta",
adaptace
románu
Williama
Whartona
od
Garyho
Davida
Goldberga.
Tento
film
je
o
synovi
ve
středním
věku,
který
si
zajišťuje,
že
jeho
opožděný
svazek
s
otcem
potrvá,
a
čeká
na
jeho
stmelení
až
do
posledního
okamžiku
před
tím,
než
starý
muž
zemře.
Obratný
styl
líčení
emocí,
který
si
Goldberg
vybrousil
v
televizních
"Rodinných
vazbách",
nestaví
na
tom,
že
by
šel
do
hloubky.
Jeho
postavy
prakticky
projdou
obrovským
množstvím
lidských
emocí
jako
turista,
který
proběhne
za
osm
dní
10
měst.
Zastaví
se
pouze,
aby
zaznamenaly
slzičky
bolesti
a
výdechy
zadostiučinění,
jako
turisté
registrující
pamětihodnosti,
které
viděli
z
okna
autobusu.
Tomuto
filmu
nepřidá
na
atraktivitě
ani
osvědčená
šouravá
chůze
Jacka
Lemmona.
Takže
je
dobře
možné,
že
ve
srovnání
s
pompézností
jiných
filmů,
které
teď
vznikají,
není
film
"Kdopak
to
mluví"
až
tak
zábavný,
jak
vypadá.
Ze
srovnání
s
nimi
však
tato
lehká
komedie
vychází
jako
klenot.
Začíná
oplodněním
z
pohledu
spermie
a
pak
přechází
do
pohledu
dítěte.
Nejlepší
vlastností
Bruce
Willise
jakožto
herce
je
jeho
plachý,
pomalý
hlas,
kterým
mluví
za
děcko:
to
je
vše,
co
tu
z
něj
máte.
A
konečně
je
tu
jeden
rodinný
film,
který
docela
výmluvně
zkoumá
hloubku
lidských
pocitů
-
jenže
jeho
hvězdami
jsou
medvědi.
Francouzský
režisér
Jean-Jacques
Annaud
ve
filmu
"Medvědi"
již
podruhé
ukazuje,
jak
mohou
být
filmy
působivé.
(Poprvé
to
bylo
ve
filmu
"Boj
o
oheň".)
Bezpochyby
se
divíme,
co
je
to
za
člověka,
kterého
láká
snažit
se
porozumět
nejprimitivnějším
touhám
a
instinktům
způsobem,
který
vyžaduje
nejdůmyslnější
hodnocení
obrazového
vyprávění.
Pravděpodobně
nabídl
tento
film
svému
producentovi
Claudeovi
Berrimu
ve
čtyřech
dějových
linkách:
"Osiřelé
medvědí
mládě.
Velký
osamocený
medvěd.
V
lese
dva
lovci.
Z
pohledu
zvířat."
Ale
potom
nemohlo
ani
obrovské
množství
slov
vystihnout
výjimečný
pocit
z
tohoto
filmu
o
osiřelém
medvědovi
a
jeho
adopci.
Tip
na
video:
Jeden
z
nejlepších
filmů
o
vztazích
mezi
dětmi
a
rodiči
za
poslední
léta
jsou
"Zmatky
v
Arizoně",
komedie
bratří
Coenů
z
roku
1987,
která
určitě
není
o
těch
obyčejných
lidech
odvedle.