Jako
u
tolika
jiných
trendů
v
zábavním
průmyslu
se
zdá,
že
současnou
záplavu
násilných
dramat
v
televizi
charakterizuje
spojení
idealismu
a
snahy
o
sebeprosazení.
To
první
přichází
s
nejnovější
vlnou
politického
aktivizmu
v
Hollywoodu,
zvláště
kolem
feministických
problémů,
například
potratu.
To
druhé
vychází
z
představy,
kterou
má
mnoho
lidí
v
televizní
síti,
že
jejich
jedinou
nadějí,
aby
od
nich
divák
nepřeběhl
ke
kabelovému
vysílání,
je
plnit
vysílání
stále
více
a
více
naturalistickými
scénami.
Dejte
to
dohromady
a
dostanete
programy
o
násilí.
Nejlepší
žeň
byla
minulý
týden
v
premiéře
sezóny
"In
the
Heat
of
the
Night
(V
žáru
noci)",
řady
stanice
NBC,
započaté
v
roce
1967
celovečerním
filmem
o
černém
filadelfském
policejním
detektivovi
v
malém
městě
na
jihu.
V
této
sérii
se
Virgil
Tibbs
(Howard
Rollins)
a
jeho
žena
Althea
(Anne-Marie
Johnsonová)
usadili
ve
Spartě
v
Missouri.
Protože
program
získal
atmosféru
místa,
jelikož
byl
natočen
v
lokalitě
v
Georgii,
tato
epizoda
-
ve
které
je
Althea
znásilněna
arogantním
bílým
učitelem
-
dělá
správnou
věc
tím,
že
odhaluje
sociální
dopady
zločinu.
V
televizním
filmu,
který
není
epizodou
ze
seriálu,
je
samozřejmě
obtížnější
navodit
atmosféru
místa.
Ale
nabídka
pro
dnešní
večer,
"Settle
the
Score
(Zúčtuj
s
ním)"
(ve
21-23
hodin
východního
standardního
času
na
NBC),
se
o
to
ani
nepokouší.
Tento
příběh
o
chicagské
policistce
vracející
se
domů,
aby
nalezla
muže,
který
ji
před
20
lety
znásilnil,
působí,
jako
by
se
odehrával
na
vysočině
Ozark.
Ale
je
spíše
ilustrací
k
tomu,
co
Ben
Stein
popisuje
ve
své
studii
společenských
postojů
v
televizním
průmyslu:
"Strach
z
násilí
a
animozity...
kvůli
rase
nebo
vyznání,
strach
a
nedostatek
pochopení
v
politice
maloměstských
lidí...
vytváří
obrovskou
vlnu
odporu
k
malým
městům
v
myslích
televizních
autorů
a
producentů."
Scénárista
a
vedoucí
producent
snímku
"Settle
the
Score
(Zúčtuj
s
ním)"
Steve
Sohmer
je
absolventem
Yale
a
podílel
se
na
dokumentárním
filmu
stanice
PBS,
vysílaném
letos
v
létě,
v
němž
šest
studentů
Yale
z
ročníku
1963
rozebíralo
své
životy
po
ukončení
studia.
Sohmer,
který
je
žid,
v
jednu
chvíli
v
dokumentu
říká,
že
se
cítil
odmítán
mnoha
protestanty
a
jižany,
s
nimiž
se
na
Yale
setkal.
Cituje,
co
řekl
jeden
student:
"Ty
jsi
právě
ten
typ
židovského
kluka,
jaký
my
jižané
nemůžeme
vystát.
"
Sohmer
přiznává,
že
to
částečně
bylo
reakcí
na
takové
postoje,
že
je
nyní
"obyvatelem
jednoho
z
dvou
ostrovů
mimo
pobřeží
Ameriky".
Ale
je
exil
v
Hollywoodu
dostatečný?
Nelze
soudit
podle
"Settle
the
Score
(Zúčtuj
s
ním)",
v
němž,
jak
se
zdá,
si
Sohmer
vyřizuje
své
vlastní
účty.
Ze
všech
nelichotivých
portrétů
maloměstské
Ameriky,
které
jsem
viděl
v
televizi,
je
tento
film
nejzbytečněji
ošklivý.
Jediná
sympatická
postava
je
rozmařilá
dcera
Kate
(Jaclyn
Smithová)
a
tu
lze
snést
jen
díky
tomu,
že
nemá
nic
společného
se
svým
příbuzenstvem,
skutečně
zaostalou
bandou
jižanských
protestantů,
jejichž
neradostná
existence
spočívá
nejvíce
v
pěstování
broskví
a
potlačování
sexuality.
Tito
lidé
jsou
totiž
tak
prudérní,
že
krásnou
Kate
viní
z
toho,
že
když
byla
teenager,
někdo
jí
svázal
ruce
za
zády,
strčil
jí
hlavu
do
jutového
pytle,
brutálně
ji
znásilnil
a
zbil
a
pak
ji
nechal
umírat
v
chladírně.
Její
tatínek
(Howard
Duff)
je
typ
chlápka,
který,
když
se
modlí
u
stolu
s
večeří,
odmlčí
se
u
slova
"hřích"
a
významně
se
podívá
na
dceru,
kterou
neviděl
dvě
desetiletí,
protože
ve
svém
nitru
ví,
že
si
to,
co
se
stalo
v
chladírně,
užívala
a
dopřává
si
to
samé
potěšení
neustále
od
té
doby,
co
vymetá
noční
kluby
v
Chicagu.
Lidé
jako
tenhle
tatínek
samozřejmě
existují.
Ale
v
Sohmerově
vysočině
Ozark
je
to
jen
špička
patriarchálního
ledovce.
Setkání
Kate
s
každým
mužem
je
buď
chichotavě
puritánské,
zlomyslně
blahosklonné,
odporně
chlípné,
nebo
všechno
dohromady.
Přidejte
skutečnost,
že
každý
z
nich,
včetně
tatínka,
by
mohl
být
oním
útočníkem,
a
máte
dějiště,
které
se
nepodobá
maloměstské
Americe,
dokonce
ani
hollywoodské
noční
můře
o
maloměstské
Americe,
ale
spíše
paranoidní,
feministické
dystopii
připomínající
"The
Handmaid's
Tale
(Příběh
služky)"
od
Margaret
Atwoodové,
který
sám
brzy
bude
(jak
jste
uhádli)
hollywoodským
filmem.
Ve
filmu
existují
dvě
výjimky:
Josh
(Jeffrey
DeMunn),
místní
lékař,
který
Kate
vždy
miloval,
a
Lincoln
(Richard
Masur),
prostomyslný,
ale
laskavý
bratr
Kate.
Josh
se
o
Kate
nemotorně
pokouší,
zatímco
ta
je
plná
zlosti
a
strachu,
ale
my
od
začátku
víme,
že
on
není
členem
toho
odporného
patriarchálního
zřízení.
Jak
by
mohl
být?
Je
ředitelem
místní
organizace
plánovaného
rodičovství.
Pokud
jde
o
Lincolna,
tak
jestli
nedokážete
uhodnout,
proč
je
ke
své
sestře,
kterou
jinak
každý
nenávidí,
tak
milý,
já
vám
to
nepovím.
Pokud
jde
o
ženy,
ty
jsou
dojemné.
Maminka
Kate
(Louise
Lathamová)
je
morální
zbabělec.
Její
švagrová
(Amy
Wrightová)
je
fňukající
puritánka
plná
strachu,
že
Kate
svede
všechny
ženaté
muže
ve
městě,
včetně
zvláště
ohavného
chlápka
jménem
Tucker,
jehož
představa
zábavy
je
nechat
svou
ženu
doma,
aby
si
léčila
modřiny
a
popáleniny
od
cigaret,
zatímco
on
přinutí
Kate
k
tanci
a
pak
se
blahem
celý
bez
sebe
pokusí
zlámat
jí
žebra.
Přinejmenším
se
zdá,
že
švagrová
je
ubohou
znalkyní
mužského
šarmu.
Nicméně
ani
tyto
urážlivé
karikatury
nejsou
tak
špatné
jako
morální
pokrytectví
v
jádru
filmu
"Settle
the
Score
(Zúčtuj
s
ním)".
Ve
shora
zmíněné
epizodě
"V
žáru
noci"
jsme
viděli,
jak
je
Althea
napadena,
ale
nebyli
jsme
přizváni,
abychom
se
tou
podívanou
potěšili.
V
Sohmerově
filmu
jsme
naopak
nuceni
podílet
se
na
perverzním
vzrušení
násilníka,
když
se
plíží
za
svou
obětí,
protože
kamera
chtivě
sleduje
Kate
v
různých
fázích
svlékání
a
setrvává
pohledem
na
jejím
svázaném
těle
během
opakovaných
zpětných
záběrů
znásilnění.
V
tomto
ohledu
je
příměří
mezi
feminismem
a
senzacechtivostí
značně
znepokojivé.
Uveďme
např.
scénu,
ve
které
Kate
stojí
nahá
v
osvětleném
okně
a
šeptá
ke
svému
skrytému
útočníkovi:
"Prohlédni
si
všechno,
co
chceš.
Od
zítřka
tě
budu
sledovat.
"
Nebo
tu,
ve
které
ona
a
Josh
zůstanou
trčet
ve
městě
a
poté,
co
si
Kate
vyžádá
oddělené
pokoje
v
motelu,
zaklepe
na
jeho
dveře,
aby
ze
sebe
vychrlila
své
pocity
po
znásilnění
-
oblečená
jen
v
minikalhotkách
a
push-up
podprsence.
Jistě,
otázka
je
jasná.
Když
mají
přátele
typu
pana
Sohmera,
potřebují
feministky
z
Hollywoodu
ještě
nepřátele?