Do
nejlidnatější
a
vysoce
zadlužené
země
v
Latinské
Americe
se
velmi
energicky
navrací
demokracie.
15.
listopadu,
kdy
Brazilci
poprvé
po
29
letech
volí
prezidenta,
bude
mít
82
milionů
voličů
v
zemi
na
výběr
z
22
kandidátů.
Kandidáti
křížem
krážem
projíždějí
tuto
obrovskou
zemi
se
145
miliony
lidí
a
účastní
se
mítinků
a
televizních
debat
v
naději,
že
budou
zvoleni
pro
jednu
z
určitě
nejméně
vděčných
politických
prací
na
světě:
snahu
o
vytažení
Brazílie
z
jejích
ekonomických
a
sociálních
potíží.
"Lituji
toho,
kdo
zvítězí,"
říká
brazilský
diplomat.
Kdo
tím
vítězem
bude,
je
značně
nejisté.
Šance
na
vítězství
jsou
dávány
půl
tuctu
kandidátů,
kteří
sázejí
na
politické
linie
od
thatcherismu
až
po
rozředěný
marxismus.
"Když
někdo
tvrdí,
že
ví,
který
z
těchto
šesti
zvítězí,
není
při
smyslech,"
říká
Antonio
Britto,
centristický
člen
parlamentu.
Favoritem
zůstává
Fernando
Collor
de
Mello,
čtyřicetiletý
bývalý
guvernér
státu
Alagoas.
Vynořil
se
odnikud
a
dostal
se
do
čela
v
průzkumech
veřejného
mínění,
pravděpodobně
ani
ne
tak
kvůli
svému
mlhavému
programu
na
"vybudování
nové
Brazílie",
jako
kvůli
svému
pěknému
vzhledu,
otevřené
podpoře
vlivné
televizní
sítě
Rede
Globo
a
své
pověsti
lovce
"mahárádžů,"
čili
přeplacených
a
málo
pracujících
státních
zaměstnanců.
Ale
po
tom,
co
si
vybudoval
impozantní
náskok,
sklouzl
umírněný
až
konzervativní
Collor
v
průzkumu
veřejného
mínění
z
výšky
asi
43
%,
která
měl
jen
před
několika
týdny,
na
přibližně
30
%.
Aby
se
nemuselo
volit
v
druhém
kole,
musel
by
jeden
kandidát
získat
50
%
hlasů
-
výsledek,
který
většina
analytiků
pokládá
za
nemožný,
vzhledem
k
tolika
kandidátům
ve
hře.
Dva
levicově
orientovaní
politici,
socialista
Leonel
Brizola,
bývalý
guvernér
státu
Rio
de
Janeiro,
a
k
marxismu
se
přiklánějící
Luis
Inacio
da
Silva,
jsou
v
současné
době
na
stejné
úrovni
asi
15
%
a
třem
dalším
kandidátům
jsou
dávány
šance
na
to,
že
se
17.
prosince
dostanou
do
závěrečné
volby
mezi
dvěma
největšími
příjemci
hlasů:
jsou
to
sociální
demokrat
Mario
Covas
a
dva
konzervativci,
Paulo
Salim
Maluf,
bývalý
guvernér
státu
Sao
Paulo,
a
Guilherme
Afif
Domingos.
Z
nejistoty
běhá
na
brazilských
finančních
trzích
všem
po
zádech
mráz.
Dolar,
nejlepší
indikátor
nálady
v
zemi,
na
šedém
trhu
prudce
stoupl,
stejně
jako
zlato.
Únik
kapitálu
je
podle
zpráv
výrazný.
Důležitá
otázka
je,
zda
nový
prezident
bude
mít
sílu
a
politickou
podporu
v
kongresu,
aby
podnikl
kroky
k
vyléčení
ekonomických
neduhů
Brazílie.
Zdá
se,
že
prezident
José
Sarney,
který
převzal
úřad
v
roce
1985,
když
muž
vybraný
sborem
volitelů
těžce
onemocněl,
se
prostě
snaží
vyhnout
hyperinflaci.
Neoblíbený
Sarney,
jehož
úkolem
bylo
dosáhnout
po
21
letech
vojenského
řádu
hladkého
přechodu
k
demokracii,
o
znovuzvolení
neusiluje.
Z
volební
urny
by
mohlo
vypadnout
rozhodnutí
o
tom,
zda
se
Brazílie
konečně
bude
chovat
podle
potenciálu
osmé
největší
ekonomiky
na
světě,
nebo
se
bude
i
nadále
chovat
podle
méně
záviděníhodných
přízvisek:
jako
největší
dlužník
rozvojového
světa,
vrávorající
na
pokraji
hyperinflace,
potýkající
se
s
deficity
a
stagnací,
s
obrovskou
ekonomickou
nerovností
a
sociální
nespokojeností
vřící
pod
povrchem.
Pokud
Brazílie
najde
ekonomickou
strategii,
která
jí
umožní
návrat
k
růstu
a
splacení
dluhu,
mohlo
by
ji
to
dovést
k
otevření
a
uvolnění
její
chráněné
ekonomiky,
říkají
analytici,
právě
jako
se
to
povedlo
argentinskému
prezidentovi
Carlosu
Saulu
Menemovi,
i
když
byl
zvolen
na
základě
populistického
programu.
"Tím,
že
se
spoléháme
na
prezidenta,
bychom
mohli
na
konci
století
být
buď
ekonomikou
v
řádu
bilionů
dolarů,
nebo
zůstat
tam,
kde
jsme,"
říká
politický
vědec
Amaury
de
Souza.
"A
to,
kde
jsme,
je
zlé."
Přes
hrdinské
úsilí
ministra
financí
Mailsona
Ferreiry
da
Nobregy
se
jenom
v
září
inflace
dostala
na
36
%
a
očekává
se,
že
za
rok
překročí
1000
%.
To
mohlo
být
ještě
donedávna
pokládáno
za
hyperinflaci,
ale
Argentina
v
červenci
přestála
cenová
navýšení
o
téměř
200
%
před
tím,
než
v
srpnu
a
září
tuto
míru
prudce
srazila.
Nicméně
obrovský
vnitřní
dluh
donutil
vládu
masivně
si
půjčovat
na
domácím
trhu
a
nabízet
míry
návratnosti
přizpůsobené
inflaci
jen
ve
výši
2
až
3
procent
měsíčně,
aby
přesvědčila
investory
nevzdávat
se
svých
papírů.
Odhaduje
se,
že
kolem
70
miliard
dolarů
bude
vázáno
na
krátkodobém
peněžním
trhu,
který
se
chová
i
jako
ochrana
proti
inflaci
pro
spotřebitele
i
jako
akcelerátor
inflace
a
deficitů
pro
vládu.
Podle
některých
odhadů
by
vnitřní
dluh
Brazílie,
čili
celkový
veřejný
deficit,
mohl
dosáhnout
6,5
%
z
jejího
hrubého
domácího
produktu,
který
činí
351
miliard
dolarů.
Mnoho
peněz
jde
na
subvence
či
na
udržení
provozu
nevýkonných
státem
kontrolovaných
společností.
Mezi
následky
je
časté
zhroucení
veřejných
služeb.
Není
neobvyklé
čekat
po
zvednutí
telefonního
sluchátka
tři
minuty
na
oznamovací
tón,
a
pak
být
přerušen
obsazovacím
tónem
před
dokončením
vytáčení
čísla.
Činitelé
také
tvrdí,
že
možná
není
daleko
celonárodní
nedostatek
elektřiny.
Ekonomové,
obchodníci
a
někteří
politici
se
shodují,
že
odpovědí
je
ortodoxní
ekonomický
úsporný
program
zahrnující
omezené
státní
výdaje,
zaměření
výdajů
na
podstatné
oblasti,
jako
je
vzdělání,
zdraví
a
sociální
péče,
privatizace
státních
společností,
reforma
daňového
systému,
pozvednutí
sazeb
veřejných
služeb,
aby
odpovídaly
nákladům,
a
možná
dočasné
zmrazení
mezd
a
cen
a
devalvace
cruzada.
Analytici
také
říkají,
že
se
Brazílie
nevyhne
opakovanému
jednání
o
svém
zahraničním
dluhu
ve
výši
115
miliard
dolarů,
zaplacení
jehož
úroků
minulý
měsíc
odložila.
Nicméně
analytici
tvrdí,
že
pevný
ekonomický
program
by
musel
být
doprovázen
opatřeními
na
ochranu
chudých
před
svými
dopady
týkajícími
se
recese,
například
dotováním
základních
potravin.
Má
se
za
to,
že
kolem
80
%
brazilských
voličů
žije
na
hranici
chudoby.
Ze
tří
kandidátů
s
vážnými
šancemi
na
vítězství
obhajuje
taková
opatření,
jaká
jsou
podle
slov
ekonomů
potřebná,
nejvíce
Collor.
Ale
jeho
nezkušenost
budí
pochybnosti,
zda
bude
mít
politickou
sílu
je
uskutečnit.
Sedmašedesátiletý
Brizola
se
o
svých
úmyslech
vyjadřuje
mlhavě
a
často
používá
ohnivou
rétoriku,
ale
analytici
říkají,
že
pravděpodobně
bude
pragmatický.
Da
Silva,
třiačtyřicetiletý
bývalý
tovární
dělník
a
odborový
předák,
je
nejradikálnější,
přísahá,
že
neposkytne
platby
na
zahraniční
dluh
a
říká,
že
"nebude
přihlížet
snahám
prodat
zemi
tomu,
kdo
nabídne
nejvíc".
Ale
i
přes
rozdíly
v
tom,
co
kandidáti
říkají,
ekonomické
tlaky
podle
některých
zdejších
analytiků
zapříčiní,
že
příští
prezident
nebude
mít
příliš
na
výběr
v
tom,
co
udělá.