wsj0360.cz

Nikdy mě nepřestane fascinovat, jak byznys trivializuje celosvětové problémy se životním prostředím ("Je řízení ozónové strategie vědou nebo se děje v něčí soukromý prospěch?" od George Melloana, Business World, 24. října). Naznačit, že 10% pokles stavu ozónu do poloviny příštího století je zanedbatelný, je nezodpovědné a krátkozraké. Zvažte fakt, že čistý 2% úbytek ozónu zvýší tím, že umožní slunečnímu záření pozměnit strukturu DNA, počet vrozených vad a mutací. I malý úbytek je nepřijatelný a kdo tvrdí něco jiného, ušetří pence, ale ne libry. Důvod, proč environmentalistům "nevadí vidět, že vznikají nové krize", je ten, že tu jsou nové krize. Krize větší a pro kvalitu života nebezpečnější, než byly před 10 lety. Pokud o tom pochybujete, na chvilku pomyslete, že nádrže Pomton Lakes na severu New Jersey, které jsou zdrojem pitné vody pro tři státy, jsou znečištěny toxickými PCB. Toto je fakt a ne slova nějakého environmentalistického věštce zkázy, ani snahy nějaké skupiny vytvořit trh. Nastal čas, aby se obchodní vůdci a obecná veřejnost naučila, že člověk nevládne své přírodě, ale spíše je integrálním, symbiotickým hráčem na poli přírody. Mark T. Kuiper, Jersey City, New Jersey. Sloupek pana Melloana měl pravdu ohledně peněz, ale byl bych radši, kdyby zašel o krok dále. Jakožto zaměstnanec velké společnosti na výrobu chladniček a mrazniček jsem byl významně zatažen do jednání o politických prohlášeních ohledně Rowland-Molinově teorii (je pojmenována po vědcích, kteří v roce 1974 zjistili, že chlorofluorokarbonáty přispěly k úbytku ozónu v zemské atmosféře) a montrealského protokolu. Důležitou součástí mé snahy bylo porozumět vědě tak, abych ji byl schopen vysvětlit kolegům, kteří čelili velkým změnám v návrhu výrobků. Během své vědecké práce jsem našel článek Josepha Scotta z Národního institutu pro rakovinu a dalších spolupracovníků, kteří psali o 11letém poklesu UV-B záření na osmi měřících místech v USA. Náš strach o ozónovou vrstvu samozřejmě vzniká z možnosti zvýšení intenzity UV-B záření, které by mohlo zničit flóru a faunu. Poslední měření, které zpráva obsahovala, bylo z roku 1985, ale nedávné rozhovory se Scottem naznačují, že o žádných změnách této tendence neví. Vím, ale ještě jsem to neověřil, že jsou studie Norů, Rusů a z Institutu Maxe Plancka, které ukazují buď neměnnou nebo klesající míru UV-B záření dopadlého na povrch. Připadá mi, že to volá po otázce po správnosti Rowland-Molinovy teorie, a tudíž i celé snahy odstranit chlorofluorokarbonáty. To na druhou stranu ohrožuje důkladně opevněné zájmy, o kterých jste psal. Mé otázky ohledně toho na nedávné schůzi Světového Institutu zdrojů se zástupci Národní komise pro výzkum zdrojů, Agentury pro ochranu životního prostředí, Přáteli Země atd. byly častovány posměchem a nějakými zamumlanými poznámkami proti této zprávě. Když jsem vyjádřil úžas nad tím, že nikdo nedělá žádnou aktuálnější a důvěryhodnou studii o UV-B záření, tlačili na mě, abych se vrátil k tématu schůze, kterým byl ironicky scénář, jak se zbavit HCFC, takzvaných jemných CFC, které jsou tak důležitou součástí scénáře náhrady CFC. Následně jsem se dozvěděl, že nezávislá skupina, jejíž součástí je Du Pont, financuje malý program na pokračující sběr dat na stanicích uvedených ve Scottově zprávě a na vývoj výkonnějších přístrojů na měření UVB záření. Ale je to téměř tajná záležitost. Pokud se nemýlím, žádný vládní subjekt, ani EPA, nesleduje měření UV-B záření. Toto téma se na "schvalovacích" schůzích o ozónové díře, kterých jsem navštívil hodně, nikdy neujme. Zdá se mi, že taková měření jsou důležitou součástí každého rozumově čestného hodnocení hrozby, kterou skrývají CFC. Ačkoli uznávám, že profesionální environmentalisté se mohou cítit ohroženi, mám v plánu tlačit, kde to bude možné, na sledování UV-B záření. Frederick H. Hallett, viceprezident pro vztahy s průmyslem a vládou, White Consolidated Industries Inc., Washington Vztah mezi povrchovými úniky CFC a globálním úbytkem ozónu ve stratosféře byl zpětně určen v roce 1974. Ačkoli, jako všechny vědecké teorie, měl od začátku své odpůrce, několik odborníků dnes o tomto vztahu pochybuje. Objev ozónové "díry" nad Antarktidou a důsledky pozemních a leteckých experimentů ve velké výšce, které byly během několika posledních let provedeny, slouží jako důkaz toho, že úbytek ozónu je závislý na koncentracích CFC. V zářijovém vydání Scientific American Thomas E. Graedel, uznávaný člen technického úseku v AT&T Bell Laboratories, a Paul J. Crutzen, ředitel atmosférické chemie v Institutu Maxe Plancka v Mainzu v Západním Německu, napsali: "Nyní je zcela zřejmé, že chlorofluorokarbonáty, zvláště CFC-11 a CFC-12 jsou hlavními viníky úbytku ozónu." Melloan cituje Petera Teagana a žádá společnost Arthur D. Little Inc., aby jeho prohlášení podpořila. Ale narozdíl od pánů Graedela a Crutzena, kteří jsou průkopníci výzkumů atmosférické chemie, Teagan není v téhle oblasti zvlášť odborník. Je to strojař, ne atmosférický chemik. Je urážející a ponižující říci, že vědci "potřebovali nové krize, aby získali nové granty a kontrakty", a že environmentální skupiny je potřebují, aby nevypadly z byznysu. Vyřešení globálních problémů životního prostředí, kterým všichni čelíme, bude vyžadovat nebývalou celosvětovou spolupráci a komunikaci mezi průmyslem, tvůrci politiky a vědeckou komunitou. Karen Fine Coburn, vydavatel Global Environmental Change Report, Arlington, Massachussets