Sun
Myung
Moon,
korejský
misionář
a
průmyslník,
který
v
roce
1954
založil
Církev
sjednocení,
zůstává
tajemným
mužem
v
pozadí
politických
a
vydavatelských
činností
v
Koreji,
které
několika
miliony
dolarů
podporují
americkou
pravici.
Ale
může
to
být
i
jinak,
než
se
na
první
pohled
zdá.
Moon
chtěl,
aby
se
miliony
Američanů
obrátily
na
jeho
jedinečné
náboženství,
ve
kterém
on
sám
hraje
roli
světského
politického
mesiáše
starozákonního
stylu,
a
aby
se
potom
Spojené
státy
staly
součástí
sjednocené
mezinárodní
teokracie.
Jeho
osobitá
strategie
(která
je
sama
geniální
inovací
pro
šíření
náboženství)
spočívala
v
tom,
že
kdykoliv
chtěl
šířit
a
financovat
jednotlivá
náboženská
poselství,
vytvořil
nové
výnosné
podniky.
Výběr
dobrovolných
příspěvků
na
letištích
a
na
nárožích,
který
byl
osvobozen
od
daní,
byl
určen
pouze
k
získání
počátečního
kapitálu.
Stabilnější
odvětví
měla
být
využita
na
vybudování
ekonomicky
rentabilní
infrastruktury
pro
Moonovo
hnutí
v
Severní
Americe,
stejně
jako
v
Japonsku
a
Jižní
Koreji.
Poté
chtěl
rozšířit
své
hnutí
do
Evropy.
Ale
to
už
se
stát
nemělo.
Během
sedmdesátých
let
a
na
začátku
osmdesátých
let
udávali
mluvčí
Církve
sjednocení
i
její
protivníci
z
hnutí
vystupujícího
proti
kultům
silně
nadnesené
údaje
o
počtu
členů.
Jejich
odkaz
přežívá.
I
dnes
se
v
tisku
běžně
objevují
údaje
o
10 000
či
více
řádných
členech
této
církve
v
Americe
a
25 000
"mimořádných".
Některé
odhady
udávaly
až
80 000
členů.
Ovšem
interní
dokumenty
církve
jasně
ukazují,
že
i
na
vrcholu
své
popularity,
například
když
v
roce
1976
zorganizovala
na
stadionu
New
York
Yankees
velkolepé
shromáždění
k
dvoustému
výročí,
měla
Církev
sjednocení
v
USA
pouze
asi
2000
řádných
členů.
Snahám
o
získání
nových
věřících
do
církve
rozhodně
nepomohla
Moonova
podpora
Richarda
Nixona
zdiskreditovaného
aférou
Watergate,
ani
skandál
Koreagate
a
uvěznění
Moona
za
daňové
úniky.
Odpadnutí,
vyčerpání
a
přestoupení
na
jinou
víru
způsobovalo
velkou
fluktuaci
členů.
Udávaný
počet
členů
blízký
počtu
z
roku
1976
byl
důsledkem
"stárnutí"
církve.
Mnoho
nadšených
mladých
"moonistů"
z
Nixonovy
éry,
kteří
zůstali
věrní
otci
Moonovi,
je
nyní
rodiči
a
přivádějí
nové
členy
spíše
rozmnožováním
než
obracením
na
víru.
Předpokládané
bohatství
Církve
sjednocení
je
dalším
předmětem
spekulací.
V
sedmdesátých
letech
to
v
jednu
chvíli
vypadalo,
jako
kdyby
měl
otec
Moon
nákupní
horečku
-
koupil
bývalý
New
Yorker
Hotel
a
sousední
Manhattan
Center,
rybářský
a
zpracovatelský
smíšený
koncern
s
filiálkami
na
Aljašce,
v
Massachusetts,
Virginii
a
Lousianě,
bývalý
klášter
Bratří
v
Kristu
a
rodinné
sídlo
Seagramových
(obojí
malebně
položené
na
řece
Hudson),
akcie
v
bankách
od
Washingtonu
po
Uruguay,
filmovou
produkční
společnost
a
noviny,
například
Washington
Times,
New
York
City
Tribune
(původně
News
World)
a
úspěšné
Noticias
del
Mundo
ve
španělštině.
Tyto
nákupy
mohou
být
přece
jen
zavádějící.
Platby
byly
většinou
uskutečňovány
přísunem
velkého
množství
církevních
peněz
z
Jižní
Korey
a
Japonska,
s
minimálním
počtem
plateb
v
hotovosti
a
s
poměrně
velkými
hypotékami.
Mladé
týmy
získávající
peníze
pro
církev
prodejem
květin,
burských
oříšků
či
přímo
žebráním
na
křižovatkách
přinesly
během
druhé
poloviny
sedmdesátých
let
zhruba
20
milionů
dolarů
ročně,
ovšem
tyto
příjmy
byly
ubohé
ve
srovnání
s
náklady
na
Moonovy
okázalé
mezinárodní
konference,
přednášková
turné
či
nákupy
různých
druhů
pozemků.
Pouze
jeho
továrny
v
Japonsku
a
Koreji,
které
jeho
stoupence
zaměstnávaly
za
mzdy
ve
výši
existenčního
minima
a
produkovaly
všechno
od
pušek
přes
ženšen
až
po
drahé
mramorové
vázy,
udržovaly
tok
peněz
na
západ.
David
Bromley,
sociolog
z
univerzity
Virginia
Commonwealth
University,
který
pronikl
do
složitého
světa
financování
Církve
sjednocení
více
než
kterýkoli
jiný
výzkumník,
dospěl
k
závěru,
že
rentabilní
činnosti
na
území
USA
byly
spíše
výjimkou
než
pravidlem.
Podobně
odhadli
žurnalisté
John
Burgess
a
Michael
Isikoff
z
Washington
Post,
že
z
Japonska
do
USA
bylo
převedeno
nejméně
800
milionů
dolarů
ročně
na
vyrovnání
každoročních
provozních
ztrát
církve
v
této
zemi.
Rozsah
tohoto
finančního
břemene
ilustrují
dvoje
anglicky
píšící
americké
noviny,
které
vlastní
reverend
Moon.
Náklady
na
zahájení
vydávání
samotných
Washington
Times
se
blížily
50
milionům
dolarů
a
celková
částka
utopená
v
této
novinářské
černé
díře
do
roku
1984
byla
odhadnuta
na
150
milionům
dolarů.
Od
té
doby
Moonova
organizace
slavnostně
zahájila
vydávání
dvojice
ideologických
časopisů
z
kvalitního
lesklého
papíru,
The
World
and
I
(Svět
a
já)
a
Insight
(Vhled),
které
představují
další
finanční
zátěž.
Dobře
informované
zdroje
tvrdí,
že
ani
vydavatelé
těchto
časopisů,
které
představují
jen
výstavní
exponáty,
nemohou
s
jistotou
vědět,
kolik
tyto
časopisy
spolu
s
novinami
Moona
stojí.
Mnoho
amerických
podniků
vlastněných
církví
zaniklo,
například
továrna
na
výrobu
rybářských
lodí
s
obratem
30
milionů
dolarů.
Některé
složky
církve
v
Americe
snížily
v
minulém
pololetí
svůj
rozpočet
na
polovinu.
Poměrně
malé
vědecké
konference
posledních
let,
které
upoutaly
pozornost
konzervativních
hostů
a
vzbudily
zájem
novinářů,
jsou
mnohem
přesněji
zaměřené
a
mnohem
prostší
než
setkání
tisíců
osob
na
opulentních
banketech
a
v
exotických
lokalitách
minulých
let.
Zúčastnil
jsem
se
několika
těchto
událostí
v
dvojroli,
kdy
jsem
nejen
prezentoval
výsledky
výzkumů,
ale
také
zkoumal
své
hostitele.
(Moonovo
nakladatelství
Paragon
House
dokonce
vydalo
tři
z
knih
o
náboženství
a
politice,
na
kterých
jsem
se
spolupracoval
jako
editor.)
Podle
zkušených
pozorovatelů
poměrů
v
Církvi
sjednocení,
jakým
je
například
dr.
J.
Gordon
Melton,
ředitel
Institutu
pro
studium
amerických
náboženství,
jsou
téměř
všechny
činnosti
právě
drasticky
oklešťovány,
protože
Moon
se
momentálně
soustřeďuje
na
rozvoj
svého
impéria
na
Dálném
východě.
"Všechno,"
řekl
mi
jeden
z
hlavních
poradců
pro
záležitosti
Církve
sjednocení,
který
nepatří
k
moonistům,
"se
vrací
do
Korey
a
Japonska."
(Ukázalo
se,
že
Evropa
je
moonistům
ještě
méně
nakloněna
než
Severní
Amerika.
Evropští
politici
se
tolik
nerozpakovali
a
umožnili
orgánům
státní
správy,
aby
nová
náboženství
sledovaly
a
zkoumaly.)
Takže
Moon
je
na
ústupu
a
soustřeďuje
se
opět
na
Dálný
Východ.
Jižní
Korea
a
Japonsko
jsou
stále
ziskové.
Moonův
průmyslový
koncern
Tong'Il
v
současnosti
intenzivně
investuje
v
Číně,
kde
mají
církevní
účetní
velkou
naději
na
rozšíření
své
víry
a
získání
konvertitů
v
důsledku
krvavého
masakru
na
náměstí
Tiananmen.
Mezi
takové
investice
patří
společnost
Panda
Motors.
Podle
hlavních
konzultantů
církve
Moon
úspěšně
vyjednal
s
čínskou
vládou
založení
společného
podniku
na
vybudování
továrny
na
automobilové
díly
v
provincii
Guangdong,
ve
které
žije
nezanedbatelná
korejská
menšina.
Moon
souhlasil
s
tím,
že
příštích
25
let
každoročně
investuje
10
milionů
dolarů
a
ponechá
zisky
v
Číně.
Na
oplátku
dostal
povolení
ke
stavbě
kostelů
a
šíření
učení
Církve
sjednocení
v
této
zemi.
Ať
již
publikace
a
konference
přinášejí
jakoukoli
solidnost
a
vazby
na
intelektuály
a
tvůrce
názorových
proudů,
ve
skutečnosti
jsou
jen
pokusem
o
záchranu
-
nikoli
původní
konečné
cíle
reverenda
Moona,
ale
ty,
se
kterými
se
bude
muset
spokojit.
Anson
D.
Shupe
je
spoluautorem
(spolu
s
Davidem
G.
Bromleym)
publikací
"`Moonies'
in
America:
Cult,
Church,
and
Crusade
('Moonisté'
v
Americe:
kult,
církev
a
křížácké
tažení)"
a
"Strange
Gods:
The
Great
American
Cult
Scare
(Podivní
bohové:
velký
strach
ze
sekt
v
Americe)".