Jak
by
mohl
říct
Yogi
Berra,
je
to
zas
jednou
déja
vu
v
každém
ohledu.
Bert
Campaneris,
kdysi
mistr
kradení
met
z
Oaklandu,
přikrčený
na
spojce
bez
námahy
sbírá
odpal
ze
země
a
hází
jej
na
druhou.
Ve
vnějším
poli
Paul
Blair,
osminásobný
vítěz
ceny
Zlatá
rukavice
za
tým
Orioles,
elegantně
lapá
fly
ball.
Na
nadhozu
posílá
bývalý
velikán
klubu
Red
Sox
Luis
Tiant,
prohnaný
mistr
tisíce
a
jednoho
triku,
pomalý
strike.
"Děti,
děcka,"
vrčí
jejich
manažer
-
chlapík
jménem
Earl
Weaver,
jehož
rukama
prošly
v
jiné
době
čtyři
týmy
až
do
Světové
série
a
který
se
nyní
stará
o
tým
Gold
Coast
Suns.
"Děti
ze
starých
časů,"
říká.
Možná.
Ale
po
několik
příštích
měsíců
se
hodlají
tito
hoši
z
let
dávno
minulých
oddávat
indiánskému
létu
odvahy.
Teď,
když
oficiálně
skončila
baseballová
sezóna,
nastal
čas
pro
začátek
nové
sezóny.
Dnes
má
debut
Svaz
profesionálních
baseballových
seniorů,
nová
profesionální
herní
série
osmi
mužstev
podle
vzoru
velmi
úspěšných
tenisových
a
golfových
turnajů
seniorů
doplněná
o
dobré
platy,
smlouvu
s
kabelovou
televizí
a
dokonce
o
plány
na
rozšíření.
Sto
devadesát
dva
bývalých
hvězdných
hráčů,
téměř
hvězdných
hráčů,
téměř
neznámých
a
zcela
neznámých
hráčů
zahajuje
na
jarních
tréninkových
stadionech
po
celé
Floridě
tříměsíční
sezónu
o
72
zápasech.
Pro
všechny
zúčastněné
je
to
další
doušek
elixíru
mládí,
baseballu.
"Někdo
vás
vždycky
donutí
skončit,"
říká
legendární
středopolař
klubu
St.
Louis
Cardinals
Curt
Flood,
komisař
ligy.
"Vy
ale
cítíte,
že
chcete
ještě
-
ještě
jednou
na
pálku,
ještě
jeden
odpal,
ještě
jednu
hru."
Než
si
dnešní
hrdinové
s
dětskými
tvářemi
znovu
převezmou
svá
hřiště
pro
jarní
tréninky,
je
tu
jedna
další
šance.
A
nejen
pro
hráče.
Je
to
další
příležitost
i
pro
právníky,
účetní
a
stavební
developery
milující
baseball,
z
nichž
každý
vytáhl
z
kapsy
asi
1
milion
dolarů
za
možnost
stát
se
vlastníkem
klubu,
vyzkoušet
si
boty
Gene
Autryho
nebo
si
dát
pivo
s
Rolliem
Fingersem.
"Nemůže
být
nic
lepšího,"
říká
Don
Sider,
vlastník
klubu
West
Palm
Beach
Tropics.
Sider,
právník
v
nemovitostech,
brzy
ráno
podrobně
studuje
poslední
vůle
a
testamenty.
Kolem
desáté
si
obléká
oranžovomodrý
dres
a
pro
zábavu
možná
odehraje
ulívku
Davea
Kingmana.
Je
to
také
další
příležitost
pro
fanoušky,
kteří
sní
o
sezóně,
která
nikdy
neskončí.
"Cítím
se
jako
malé
děcko,"
říká
radostně
Alex
de
Castro,
prodejce
aut,
který
se
zastavil
na
tréninku
týmu
Suns,
aby
podstrčil
šest
Campanerisových
kartiček
Velkému
muži
osobně
k
podpisu.
Pořadatelé
ligy
doufají,
že
se
ke
skalním
fanouškům,
jako
je
de
Castro,
připojí
i
důchodci
a
turisté
a
zaplní
tribuny,
aby
viděli
hrát
seniory.
Liga
je
dítětem
stavebního
developera
z
Colorada
Jamese
Morleyho
-
sám
byl
kdysi
hráčem
nižší
ligy
-
který
říká,
že
jej
to
napadlo
loni
v
lednu,
když
ležel
na
pláži
v
Austrálii.
Po
rozeslání
dopisů,
v
nichž
nabízel
1 250
hráčům
první
ligy
na
odpočinku
šanci
na
další
sezónu,
mu
730
z
nich
odpovědělo.
Nakonec
jich
asi
250
přijelo
na
Floridu,
aby
soutěžili
o
volná
místa.
(Hráči
musí
mít
35
let
nebo
více
s
výjimkou
chytačů,
kterým
stačí
32
let,
protože
jejich
život
za
domácí
metou
je
dost
drsný.)
Pro
některé
hráče
byly
lákadlem
peníze
-
až
15 000
dolarů
za
měsíc.
Ostatní,
právě
propuštění
z
první
ligy,
doufají,
že
liga
seniorů
pro
ně
bude
mostem
zpátky
do
velkých
časů.
Ale
jak
hráči
nadhazují
míčky,
které
spíš
doutnají,
než
hoří,
a
vzpomínají
na
staré
souboje
na
výsluní,
je
jasné,
že
většina
z
nich
je
tu
proto,
aby
zase
udělali
radost
svým
fanouškům,
obnovili
přátelství
z
minulých
sezón
nebo
dokázali
sobě
nebo
svým
kolegům,
že
na
to
pořád
mají
-
nebo
něco
podobného.
"Můj
nadhoz
je
dobrý.
Skutečně
dobrý,"
říká
39letý
Pete
Broberg,
pracující
v
poledním
horku
tábora
týmu
Tropics.
Broberg,
který
začínal
s
již
neexistujícím
týmem
Washington
Senators,
říká,
že
když
v
roce
1978
baseballu
zanechal,
"nikdy
se
neohlížel
zpět".
Dlouhou
dobu
se
o
baseball
nezajímal
vůbec,
dokonce
ani
nečetl
sportovní
stránky.
Nyní
právník
Broberg
říká,
že
by
hrál
i
zadarmo.
"Nemůžete
to
vzdát
tak
lehce,"
říká.
"Zkoušel
jsem
to."
Hlodající
vzpomínky
na
jedno
odpoledne
před
čtrnácti
lety
přivedly
hubeného
36letého
nahazovače
Jima
Gideona
k
tomu,
aby
si
vzal
čtyřměsíční
dovolenou
od
prodeje
pojistek
v
Texasu
a
zkusil
to
u
Weaverova
týmu.
"Nenahradí
to
první
ligu,
ale
je
to
pro
mne
důkazem,
že
kdybych
zůstal
zdravý,
byl
bych
mohl
hrát,"
říká.
V
roce
1975
se
téměř
na
konci
sezóny
21letý
Gideon
představil
ve
svém
jediném
vystoupení
v
první
lize,
v
pěti
a
dvou
třetinách
směny
za
Texas
Rangers
proti
Chicago
White
Sox.
Dovolil
sedm
odpalů,
pět
hráčů
pustil
zadarmo
na
první
a
nedostal
rozhodnutí.
Problémy
s
paží
jej
donutily
vrátit
se
na
další
rok
zpět
do
nižší
ligy.
"V
porušení
pravidel
nacházím
určité
uspokojení,"
tvrdí
Will
McEnaney,
kdysi
stoper
Velké
červené
mašiny
z
Cincinnati.
Má
na
mysli
pravidlo,
že
hráč
po
určitém
věku
přestane
zvládat.
V
těchto
dnech
před
tréninkem
i
po
tréninku
s
týmem
Tropics
pospíchá
ve
své
dodávce
Chevy
natírat
domy.
Zatímco
usrkává
po
tréninku
pivo,
živě
vzpomíná,
jak
nechal
Carla
Yastrzemskiho
z
týmu
Red
Sox
odpálit
ladným
obloučkem
přímo
do
bránící
rukavice,
aby
tak
ukončil
Světový
pohár
v
roce
1975,
a
jak
zopakoval
tento
výkon
proti
Royi
Whiteovi
z
týmu
Yankees
v
roce
1976.
Někteří
z
vládnoucích
filozofů
této
hry
nemají
rádi
myšlenku,
že
muži
středního
věku
se
pokoušejí
hrát
sport
mladých
mužů.
"Osobně
nejsem
nadšený
sledováním
hráčů,
které
si
živě
pamatuji
z
jejich
aktivních
dnů,
a
přehlížením
jejich
nedostatků,"
říká
Roger
Angell,
baseballový
mudrc
z
časopisu
New
Yorker.
"Myslím,
že
lidé
by
měli
mít
možnost
pamatovat
si
je
tak,
jací
byli
dřív."
V
horším
případě,
říká
autor
knih
o
baseballu
Lawrence
Ritter,
"někdo
z
nich
dostane
infarkt,
a
to
bude
konec
celého
příběhu."
Ale
hráči
s
ním
nesouhlasí.
Většina
z
nich
je
ve
formě.
Někteří
celé
měsíce
trénovali,
jiní
teprve
nedávno
opustili
aktivní
sport.
(Nikdo
nezjišťoval
průměrný
věk
hráčů,
ale
většina
vypadá
na
pozdní
třicátníky.)
A
je
tu
i
pýcha.
"Nechci
vypadat
jako
hlupák,"
prohlašuje
dřívější
ochránce
druhé
mety
Rennie
Stennett
z
týmu
Pittsburgh
Pirate,
přičemž
mu
z
obočí
kape
pot,
jak
cvičně
párkrát
máchne
pálkou.
"Bude
to
tvrdá
liga,"
slibuje
47letý
Campaneris.
"Bude
tu
mnoho
záště."
Muži,
kteří
hráli
tvrdě
celý
svůj
život,
nebudou
ochotni
své
zvyky
měnit,
říká.
Přesto
se
člověk
nemůže
ubránit
dojmu,
jestli
hra
přece
jenom
nebude
o
něco
pomalejší.
Na
větry
ošlehaném
městském
stadionu
Pompano
Beach
45letý
bývalý
člen
týmu
Orioles
Blair
ví,
že
jeho
síla
už
není,
co
bývala.
Tak
se
přizpůsobuje.
Už
při
odpalování
stojí
o
něco
dál
od
domácí
mety.
Už
nemyslí
na
homeruny,
jen
na
dosažení
met.
Přesto,
"jak
je
to
pořád
sladké,"
říká,
vychutnávat
si
plný
zvuk
dobře
odpáleného
míčku
po
lajně,
který
odskakuje
od
zdi
pole.
A
nečekejte
mnoho
kompletních
her
od
nadhazovačů
-
možná
tři
z
288,
směje
se
Fingers,
dříve
střídající
nadhazovač
týmu
Oakland.
Čekejte
od
nadhazovačů
"finty",
říká
manažer
Weaver.
Čekejte
strašáky,
ale
ne
sestřely,
říká
McEnaney.
Dokonce
čekejte
ukradené
mety,
říká
šlachovitý
Campaneris,
který
je
v
dobré
formě:
"Když
víte,
jak
se
sklouznout,
není
to
problém,"
tvrdí.
A
čekejte
pomalejší
nadhozy.
"Nejsem
už
tak
mladý,"
připouští
48letý
Tiant
žvýkající
cigáro.
"Nebudu
už
házet
rychlostí
90
mil
za
hodinu,
ale
přes
80
házet
budu,"
tvrdí.
Bělovlasý
Pedro
Ramos,
v
54
letech
nejstarší
hráč
ligy
a
trenér
nadhazovačů
týmu
Suns,
ztratil
ještě
více
rychlosti.
Strkaje
si
do
tváří
vycpávky
Red
Man,
připouští,
že
dělovky,
které
přinesl
do
první
ligy
v
roce
1955,
jsou
už
pomalé.
Jejich
nejvyšší
rychlost
je
72
mil
za
hodinu.
Ale
nemá
strach.
Bude
to
vyrovnávat
záludností,
kterou
se
naučil
za
roky
strávené
v
první
lize.
Má
dobrou
kontrolu
míčku.
Bude
držet
míček
u
kolen
a
bude
jej
přemisťovat.
Koneckonců,
říká,
"i
k
milování
potřebujete
jistou
zkušenost.