Berlínská
zeď
padla,
korejská
stojí
dál
Koncem
druhé
světové
války
se
Korejci
těšili
na
nezávislost.
Jejich
naděje
vkládané
do
osvobození
od
krutých
japonských
okupantů
a
radost
ze
získané
nezávislosti
se
však
brzy
změnily
v
beznaděj,
provázenou
probouzejícím
se
pocitem
marnosti.
Korejský
poloostrov,
na
němž
se
od
sedmého
století
formoval
a
vyvíjel
jediný
státní
celek,
byl
zasažen
válkou
a
po
podepsání
příměří
27.
července
1953
násilně
rozdělen
na
dva
státy.
Dnes
stovky
cestovních
kanceláří
pořádají
z
jihokorejského
hlavního
města
výlety
do
jen
několik
desítek
kilometrů
vzdálené
demilitarizované
zóny.
Mezitím
do
Pchanmundžomu,
odkud
byli
v
dubnu
vypuzeni
pozorovatelé
České
republiky,
přijíždí
i
mnoho
Korejců
a
hledí
nepřítomně
do
dálky,
na
sever.
Moc
toho
ovšem
v
tomto
prostoru
k
vidění
není.
Jenom
území
nikoho
a
pevná
zeď
podél
38.
rovnoběžky.
Rozdělením
Koreje
osobně
trpí
na
deset
milionů
lidí,
odloučených
od
svých
rodin.
Většina
z
nich
dosud
nemá
ani
možnost
dozvědět
se
třeba
jen
kusé
informace
o
svých
příbuzných
na
druhé
straně.
Poté,
co
se
sjednotilo
Německo,
ale
například
i
exotický
Jemen,
je
Korea
vlastně
jediným
takto
rozděleným
státem
na
světě.
Nová
naděje
svitla,
když
obě
Koreje
podepsaly
koncem
roku
1991
smlouvu
o
usmíření,
dohodly
se
o
demilitarizaci
poloostrova
a
o
společném
potvrzení
etap
na
cestě
ke
sjednocení.
Jenže
stejně
rychle,
jak
naděje
svitla,
tak
rychle
pohasla.
Nadšení,
které
Korejci
prožívali
při
pádu
berlínské
zdi,
ustoupilo
pragmatickému
pohledu,
přičemž
velmi
problematickým
atributem
případného
sjednocení
je
jeho
cena.
Odborníci
nejenže
odmítají
porovnávat
Německo
s
Koreou,
když
poukazují
na
zcela
jiné
geo-strategické,
historické
a
kulturní
podmínky,
ale
i
jejich
odhady
jsou
daleko
vyšší
než
ty,
které
provázely
sjednocení
Německa.
Pokud
se
prý
Korea
spojí
do
konce
tisíciletí,
tak
by
si
tato
operace
vyžádala
v
průběhu
deseti
let
na
500
miliard
dolarů.
Jestliže
Kim
Ir-sen
padne
letos,
bude
to
o
hodně
levnější.
Zhruba
kolem
300
miliard
dolarů...
Tyto
peníze
samozřejmě
nikdo
nemá
a
ani
mít
v
nejbližší
době
nebude.
Jižní
Korejci
si
však
ve
své
většině
sjednocení
přejí
a
dokonce
velmi
neradi
slyší,
hovoří-li
se
špatně
o
bratřích
a
sestrách
ze
severu.
Považují
to
za
urážku
celého
národa.
V
porovnání
s
minulostí
a
přes
obnovenou
nedůvěru
vládnoucí
uvnitř
politických
reprezentací
obou
korejských
států
se
dlouho
neuskutečnitelný
sen
o
sjednocení
přesto
pomalu
stává
snesitelnou
noční
můrou.
Pro
mnoho
obyvatel
jižní
Koreje
představuje
tuto
můru
předpovídaný
ekonomický
krach
KLDR;
obávají
se
ho
víc
než
jaderného
nebezpečí.
Dlouho
budovaná
prosperita
by
byla
totiž
zcela
jistě
tvrdě
ohrožena.
Dokud
však
stojí
pevná
korejská
zeď
na
38.
rovnoběžce,
jsou
všechny
tyto
předpovědi
hypotetické.
Pouhý
rok
před
pádem
zdi
v
Berlíně
se
ovšem
uvažovalo
podobně.
Pak
se
zhroutil
komunistický
svět
v
Evropě
rychlostí,
na
kterou
nebylo
někdy
možné
ani
adekvátně
reagovat.