Ještě
jednou
o
regulaci
mezd
Rozhodnutí
vlády
o
znovuzavedení
určité
formy
regulace
mezd
vyvolalo
nemálo
reakcí.
Pokusme
se
proto
zrekapitulovat
některé
základní
věci
a
tím
přispět
k
racionálnímu,
nezpolitizovanému
uvažování
o
celém
tomto
problému.
Reakce
některých
kritiků
bohužel
nedoceňují
některé
důležité
souvislosti
tím,
že
z
kontextu
vytrhávají
některé
jednostranné
jednotlivosti.
Připomeňme
tedy
pár
výchozích
postulátů.
1.
Mzdy
(a
mluvíme
o
průměrných
mzdách)
rostou
v
roce
1993
neúměrně
rychle.
Neúměrně
rychle
nikoli
vůči
výši
mezd
v
sousedních
zemích,
ne
vůči
tomu,
že
bychom
si
přáli
vyšší
mzdy,
ne
vůči
tomu,
že
rostou
jenom
mzdy
některé.
Mzdy
rostou
neúměrně
vůči
tomu,
co
ekonomika
jako
celek
a
co
jednotlivé
podniky
(zejména!)
skutečně
produkují.
Vyplácíme-li
více,
než
kolik
produkujeme,
nemůžeme
způsobit
nic
jiného
než
inflaci.
Toto
je
fakt
mimo
jakoukoli
diskusi
a
pokud
vím,
nikdo
z
kritiků
vládní
regulace
ho
zatím
ani
nezačal
zpochybňovat.
2.
V
liberalizované,
deregulované,
skutečně
tržní
ekonomice,
založené
na
pevně
definovaných
a
stabilních
vlastnických
vztazích
a
na
kvalitních
(tedy
nemonopolních)
trzích,
je
jakýkoli
regulační
zásah
chybou
a
znamená
porušení
základních
principů
fungování
takovéto
společnosti.
Ani
toto
není
nikým
zpochybňováno
-
pouze
těmi
levicovými
opozičními
stranami,
které
takovou
společnost
a
ekonomiku
nechtějí.
Vtip
je
v
tom,
že
v
takové
ekonomice
není
sebemenší
důvod
k
tomu,
aby
mzdy
začaly
růst
neúměrným
způsobem.
Rostou-li
tímto
způsobem,
nepůsobí
některý
ze
základních
regulačních,
vlastně
samoregulačních
mechanismů
této
ekonomiky.
Podniky
se
nechovají
racionálně,
trh
práce
nefunguje,
odbory
hrají
kartu
monopolního
účastníka
tohoto
trhu,
stát
se
chová
neracionálně,
banka
pouští
příliš
peněz
do
ekonomiky,
atd.
atd.
Pak
vzniká
základní
otázka
-
čekat,
až
se
všechny
tyto
věci
usadí,
smířit
se
s
existencí
inflační
spirály,
věřit
v
dlouhodobé
prosazení
se
všeobecné
racionality,
nebo
v
tomto
přechodném
období
jistý
regulační
prvek
zvnějšku
doplnit?
Vláda
dlouho
váhala,
a
protože
se
inflace
(spolu
s
drtivou
většinou
našich
občanů)
bojí,
zvolila
toto
dočasné
řešení.
Inflace
se
bojí
zejména
proto,
že
ji
umí
zastavit
jedině
razantním
zásahem
do
rozpočtové
a
měnové
politiky,
zásahem,
který
působí
směrem
k
poklesu
výroby
a
k
vzestupu
nezaměstnanosti.
A
to
dělat
nechce.
Nyní
pár
slov
ke
zvolenému
regulačnímu
vzorci
a
k
objasnění
toho,
že
není
nijak
přísný
a
diskriminační.
Necitlivým
zásahem
by
bylo,
kdybychom
řekli,
že
daňově
"trestáme"
každého,
kdo
zvýší
mzdy
v
roce
1993
proti
roku
1992
o
více
než
určité,
pro
všechny
stejné
procento.
To
by
bylo
nesmyslem
a
vracelo
by
to
ekonomiku
zpět
k
falešnému
sociálnímu
systému
minulého
režimu.
Tak
tomu
není.
Když
podnik
v
roce
1993
utržil
za
své
prodané
výrobky
více
než
loni,
může
mzdy
zvyšovat
ve
stejné
proporci
jako
tržby
podle
vzorce
Nechápu
pana
Uhlíře
a
další
odborové
předáky,
opravdu
ne.
Podnik,
který
zvýší
tržby
třeba
o
100
%,
může
zvýšit
mzdy
o
100
%!
Je
to
diskriminace
kohokoli?
Podle
mne
je
to
pouhá
obrana
nás
občanů,
aby
ten,
kdo
zvýší
mzdy
o
50
%
a
tržby
o
10
%,
dostal
signál,
že
to
dělá
špatně.
Úvaha
pana
Kudláčka
z
ODA,
že
to
jistě
podniky
samy
dobře
vědí
a
že
je
není
třeba
vodit
za
ručičku,
není
adekvátní.
Třeba
to
nevědí,
třeba
to
některé
krátkodobě
nezajímá,
třeba
nemají
sílu
ubránit
se
v
rámci
kolektivního
vyjednávání
s
odbory.
A
ani
to
ještě
není
všechno.
Připusťme,
že
má
podnik
nějaký
jiný
důvod
zvýšit
mzdy.
Že
má
např.
krátkodobý
expanzívní
program,
který
přinese
efekt
až
za
určité
období.
Proto
chvíli
více
zvyšuje
mzdy
a
najímá
nové
pracovníky.
Aby
to
bylo
umožněno,
má
celá
naše
regulace
ještě
jednu
změkčující
pojistku,
která
říká,
že
výše
uvedený
vzoreček
začíná
působit
formou
sankčního
zdanění
až
tehdy,
až
rozdíl
levé
a
pravé
strany
vzorečku
překročí
15
%!
Čili
toto
patnáctiprocentní
pásmo
je
jakýmsi
pásmem
"beztrestnosti"
neboli
pásmem
neregulace.
Ve
skutečnosti
proto
pro
každý
podnik
platí,
že
Nevím,
jestli
všichni
kritikové
toto
všechno
doceňují.
Ne-li,
bylo
by
dobré,
aby
vystupovali
proti
této
argumentaci
a
vysvětlení,
a
ne
pouze
na
základě
aprioristických,
vládu
vždy
a
za
každou
cenu
kritizujících
předsudků.