A
co
kdyby
Maastricht
v
neděli
neprošel?
Evropa
s
úlevou
vítá
výsledek
galského
referenda,
pro
samé
ulehčení
si
však
zapomíná
zodpovědět
důležitou
otázku.
Co
by
se
stalo,
kdyby
ve
Francii
Maastricht
neprošel?
Pohled
tímto
směrem
přináší
mrazivá
zjištění.
Současně
ukazuje,
co
vše
je
při
schvalování
Maastrichtu
ve
hře.
Optimisté
tvrdí,
že
vlak
evropské
integrace
by
se
nezastavil,
jen
by
bylo
třeba
vypracovat
jiný
jízdní
řád
-
nový
Maastricht.
Možná
ale,
že
tomu
ani
sami
nevěří.
Spíše
je
pravděpodobné,
že
kdyby
dnes
proces
integrace
kontinentu
selhal,
stalo
by
se
založení
jednotné
Evropy
starostí
až
následující
generace
politiků.
A
ještě
hůře:
v
mezidobí
by
se
mohlo
přihodit
tolik
věcí,
že
místo
k
jednotě
by
Evropa
spěla
ke
staré
nedůvěře,
zvýšené
rivalitě
a
fragmentaci.
Poznání,
že
partnerství
v
ES
má
nepřekročitelné
meze,
by
členské
země
vedlo
k
tomu,
aby
začaly
více
sledovat
a
prosazovat
vlastní
zájmy.
To
by
ale
znamenalo
popření
základní
myšlenky
integrace,
postupné
oslabování
spojenectví
a
obnovení
soupeření.
Stalo
by
se
tak
nikoliv
proto,
že
by
si
to
v
evropských
metropolích
přáli,
nýbrž
proto,
že
by
k
tomu
tlačil
vývoj
událostí.
Důvod
je
zřejmý
a
rozkládá
se
na
východ
od
Rýna.
Zatímco
motorem
evropské
jednoty
byla
zprvu
existence
komunistického
bloku,
po
jeho
krachu
se
pobídkou
stala
obava
z
moci
spojeného
Německa.
Ukotvením
uvnitř
evropské
unie
měli
být
Němci
plně
pacifikováni.
Když
západoevropské
státy
zjistily,
že
na
případného
budoucího
rivala
nemusí
stačit,
rozhodly
se
jej,
podle
moudrosti
de
Gaulla,
sevřít
v
náručí.
Teď
se
však
bojí,
že
jejich
náruč
je
příliš
malá,
a
naopak
on
by
v
unii
svíral
je.
Proto
Západoevropané
nad
integrací
náhle
váhají.
Avšak
pokud
by
pokus
o
jednotu
končil
na
mrtvém
bodě,
výsledek
by
byl
stejný.
Jak
by
Evropa
byla
stále
méně
evropská,
stávala
by
se
více
německou.
Jako
první
by
trosky
západoevropského
domu
začaly
opouštět
Británie
a
Francie.
Obě
mocnosti
jsou
stále
dostatečně
silné,
aby
se
mohly
pokusit
žít
na
vlastní
pěst,
nemají
však
tolik
síly,
aby
vyrovnaly
německý
vliv.
Současně
ale
nemají
ani
chuť
spokojit
se
s
vedlejší
rolí.
Paříž,
znervóznělá
vzrůstajícím
vlivem
historického
soupeře
a
dezorientovaná
ztrátou
vlastního
postavení,
by
se
obrátila
do
minulosti
a
utekla
by
se
pod
iluzorní
ochranu
oprášené
strategie
obrany
na
všech
polednících.
Londýn
by
se
stáhl
zpět
za
La
Manche.
A
Německo,
zoufale
se
snažící
udržet
upadající
jednotu,
by
náhle
zjistilo,
že
je
kontinentálním
suverénem.
Výsledkem
by
nebylo
opakování
třicátých
let
s
neodvratitelným
náběhem
ke
konfrontaci,
s
čím
však
by
bylo
nutno
počítat,
by
byl
pocit
frustrace,
vlna
obezřetnosti
a
vyvedení
Evropy
z
rovnováhy,
jež
by
další
Maastricht
odsunuly
na
neurčito.
Otázkou
je,
zda
by
potom
USA
chtěly
v
rozdělující
se
Evropě
zůstat
a
nést
všechna
případná
rizika
spolu
s
ní.
Obnovené
soupeření
by
mohlo
Americe
dodat
poslední
podnět,
aby
se
stáhla
zpět
za
Atlantik.
Jestliže
by
se
Američané
rozhodli
v
tomto
nejistém
čase
odejít,
tím
však
hůř
pro
Evropu.