Ruskému
filmu
nabídl
šanci
Boris
Jelcin
Druhý
sjezd
kinematografického
svazu
zahájil
"sbírání
kamenů"
Konec
podtitulku
Galina
Kopaněvová
Autorka
(nar.
1931)
je
filmová
publicistka,
působí
na
Univerzitě
Karlově
K
poznání,
že
"nastal
čas
sbírat
kameny",
dospěl
nedávný
druhý
sjezd
ruských
filmařů,
když
bilancoval
"čas
jejich
rozhazování".
K
němu
došlo
živelnou
decentralizací,
v
niž
vyústila
reforma
odstartovaná
legendárním
pátým
sjezdem
sovětských
filmařů
z
května
1986.
Nad
letošním
sjezdovým
rokováním
se
vznášel
přízrak
krize.
Tak
totiž
bývá
aktuální
situace
ruského
filmu
vnímána.
Neplatí
to
přitom
o
tvorbě.
Přes
jistý
pokles
profesionality
se
v
ní
objevují
invenční
reflexe,
neustává
příliv
nových
talentů,
produkce
přes
obrovský
růst
nákladů
nestagnuje:
předloni
vzniklo
179
filmů,
vloni
137,
z
toho
státem
dotovaných
19
a
26.
Prokazatelný
krizový
prvek
ovšem
znamená
absence
hodnotných
domácích
filmů
v
repertoáru
ruských
kin,
zaviněná
zanedbáním
distribuční
politiky.
Po
produkčním
boomu
(400
filmů
v
sezóně
1990-1991),
kdy
do
podnikání
vstoupily
špinavé
peníze
a
překupníci
(například
film
zakoupený
od
výrobce
za
15
miliónů
šel
do
kin
za
60),
studia
a
nově
vzniklé
společnosti
zůstaly
bez
zisků.
Kina
mezitím
zaplavil
laciný
americký
šunt,
zakoupený
podnikavci
z
distribučního
kolosu,
jejichž
aktivita
unikla
reformátorům,
zaujatým
transformací
tvůrčího
sektoru.
Dnes
už
se
z
množství
distribučních
firem
vynořilo
několik
"civilizovaných",
které
mechanismus
konkurence
roztáčejí
dovozem
hodnotné
zahraniční
produkce.
Problémem
však
zůstává
pirátský
trh,
odčerpávající
legálnímu
miliardové
sumy.
Nebezpečná
je
také
plíživá
privatizace
kin,
která
se
proměňují
v
herny,
sklady
a
autosalóny.
Zatímco
poctivá
kina
při
ceně
vstupenky
1000
rublů
(jízdenka
do
metra
stojí
dnes
100
rublů)
a
rozbujelé
kriminalitě
zejí
prázdnotou.
Velká
studia
se
v
rámci
privatizace
rozpadla
na
množství
minipodniků
a
výrazným
zdražením
poskytovaných
služeb
(k
němu
je
tlačí
vysoké
zdanění)
prakticky
vyhnala
tvůrce
z
ateliérů,
pronajímaných
k
nefilmovým
účelům.
Na
návratnost
investic
může
dnes
spoléhat
jen
film
pořízený
za
300-350
miliónů
rublů
nebo
natočený
v
koprodukci
a
následně
uvedený
v
zahraničí.
Ateliérová
realizace
náročnějšího
projektu
vyjde
na
miliardu.
Tato
fakta
z
referátu
předsedy
svazu
ruských
filmařů
režiséra
S
Solovjova
i
z
dalších
diskusních
příspěvků
svádí
k
pesimistickým
prognózám.
Argumenty
odvozenými
z
věcné
analýzy
tržního
procesu,
v
němž
živelnost
již
střídá
seberegulace,
usměrňovaná
konkurencí
i
legislativou,
je
ovšem
na
sjezdu
korigoval
předseda
Ruského
výboru
pro
kinematografii
A?????
Medveděv.
Podporu
nejen
morální
slibuje
filmařům
také
prezidentský
výnos
Borise
Jelcina
z
15.
dubna
tohoto
roku.
Vládě
ukládá
vypracovat
protekcionistická
opatření
směřující
k
co
nejpříznivějšímu
finančnímu,
úvěrovému
a
daňovému
režimu
v
oblasti
výroby
i
šíření
filmové
produkce
a
videonahrávek.
Do
tří
měsíců
má
být
předložen
k
posouzení
zákon
o
kinematografii,
do
měsíce
schválen
způsob
dovozu
zahraničních
filmů.
Film
je
ve
výnosu
pojednán
jako
důležitý
faktor
duchovního
a
mravního
rozvoje,
jeho
podpora
jako
jeden
z
prvořadých
úkolů
kulturní
politiky
státu.
K
blížícímu
se
stému
výročí
kinematografie
se
zakládá
zvláštní
ruský
organizační
výbor,
jemuž
Jelcinův
výnos
ukládá
zajistit
mimo
jiné
maximální
prezentaci
nejlepších
ruských
filmů
na
obrazovce.
V
šanci,
kterou
nabízí
Jelcinův
výnos,
se
přízrak
krize
ruského
filmu
rozplývá.
Tak
alespoň
vyznělo
jednání
kinematografického
svazu,
při
němž
zazněla
mimo
jiné
i
omluva
na
adresu
té
garnitury
(Kulidžanov,
Bondarčuk
a
další),
kterou
před
časem
reformátoři
(sami
ne
vždy
dost
prozíraví)
odstavili.
Pro
ruský
film
to
však
může
být
šance
poslední.
Pokud
nebude
v
dalším
kole
transformace
přihlédnuto
k
aktuálním
trendům
ekonomickým
a
estetickým,
na
které
v
Moskvě
upozornil
režisér
Andrej
Michalkov-Končalovskij,
poučený
svým
působením
v
Americe
a
západní
Evropě.