Věk
herců
Image
jsou,
ach,
vždy
tak
krásné;skutečnost
holá
a
ohyzdná
Stačí
se
podívat
do
starých
filmových
časopisů.
Pak
jejich
otázky
porovnat
s
parádními
fotografiemi,
které
si
o
rok
nebo
dva
později
dali
udělat
naši
předkové,
za
předpokladu,
že
byli
v
té
době
mladí.
Uvidíte,
jak
se
Rodolfo
Valentino,
Greta
Garbo,
Marylin
Monroe
i
J.
P.
Belmondo
rozdělili
na
jednotlivé
zevní
znaky
nebo
jejich
seskupení,
aby
pak
vybujeli
v
posledním
městečku.
Stejné
držení
těla,
účesy,
zadumaný
nebo
odhodlaný
zrak,
sevřené
či
pootevřené
rty.
Pokud
měly
české
Mařenky
v
dobách
Grety
Garbo
větší
ňadra,
zamáčkly
je.
Kdyby
mohly,
tak
by
je
v
době
Marylin
Monroe
opět
přihustily.
Možná,
že
by
se
tohle
napodobování
dalo
předpovídat.
Spatřili
bychom
jednu
epidemii
rychle
střídající
druhou
s
rostoucím
vlivem,
který
postihuje
stále
větší
počet
lidí.
Zajímavější
by
mohl
být
výsledek
dalšího
zkoumání,
jež
by
porovnalo
citově
významné
věty
ze
scénářů
nejrozšířenějších
filmů
s
citově
významnými
větami
osobních
dopisů
velkého
počtu
takzvaných
obyčejných
lidí.
Předpověď
zní,
že
výskyt
podobností
by
v
případě
aspoň
některých
z
nich
byl
podobně
epidemický
jako
výskyt
napodobování
zevních
znaků.
Obávám
se,
že
to
platí
i
pro
přejímání
způsobů,
jak
řešit
anebo
neřešit
problémy.
Souměrná
tvářinka,
prázdná
slova
S
dobou
došlo
k
posunu.
Nejde
o
pouhé
napodobování,
jde
o
image.
Modelem
by
mohl
být
Rodolfo
Valentino,
pravděpodobně
homosexuál.
Nic
proti
tomu,
ale
šlo
o
jeden
z
prvních
světově
rozšířených
image
romantické
lásky
muže
k
ženě.
Lidé
ukazující
jednou
rukou
do
budoucnosti
nebo
na
nebesa,
přičemž
druhou
sahají
do
vaší
kapsy,
to
dělají
podobně.
Posun
není
v
tvorbě
image.
Byly,
jsou
a
budou.
I
po
shnilém
žlabu
čistá
voda
teče,
tvrdili
(středověcí)
kněží
kážící
vodu,
pijící
víno.
Posun
je
v
jejich
počtu
a
vlivu.
To
image
zařizují,
aby
lidé
sledovali
a
prožívali,
jak
se
jim
mluvčí
jakýchkoli
vlivných
nebo
o
vliv
usilujících
skupin
líbí,
a
přitom
je
ani
nenapadlo,
kdo
ti
lidé
jsou,
co
říkají
a
hlavně
o
čem
mlčí.
Všude
na
světě
to
pánové
dělají
hlouběji
posazeným
hlasem,
neprůstřelným
úsměvem,
pomalejší
mluvou
s
dobře
oddělovanými
slovy,
milým
vějířkem
vrásek
kol
očí.
Mají-li
všech
pět
pohromadě,
nevtipkují.
Vědí,
že
by
to
většina
lidí
stejně
nepochopila
už
proto,
že
nezná
souvislosti.
Vědí,
že
by
byli
považováni
za
arogantní,
což
by
mohla
být
pravda.
Pokud
dámy
postupují
podobně,
začnou
brzy
vyhlížet
jako
pánové.
Jsou-li
důsledné,
dotáhnou
to
i
na
vhodný
druh
vousu.
Působivější
jsou
tudíž
větší
oči
a
poněkud
širší
lícní
kosti.
To
je
transkulturální
evoluční
znak.
Naznačuje
plodnost.
Zájem
početného
podílu
diváků
bude
probuzen,
aniž
je
napadne
důvod.
Pro
politické
chlapce
a
dívky
je
důležitá
souměrná
tvářinka
a
něco
rozverně
vážného
při
image
zralé
odpovědnosti.
K
tomu
prázdná
slova,
která
jsou
image
pozitivních
hodnot,
oduševnělosti
a
napodobení
vzorů.
Zde
začíná
umění
býti
politicky
sexy
bez
ohledu
na
všechna
tři
pohlaví
popsaná
u
lidí.
Strašidlo
kritického
myšlení
nehrozí
A
podmínka,
bez
níž
to
nejde?
Klaunsky
klidná
sebejistota
zastiňující
všechno,
co
čouhá
jak
z
kalhot,
tak
z
bot,
byť
by
pro
ni
nebyl
podklad
ani
důvod.
Nepřehrávat,
probůh!
To
budí
démony.
Lidé
by
mohli
přestat
image
prožívat.
Mohli
by
začít
přemýšlet
o
tom,
co
vlastně
slyšeli,
případně
kdo
jsou
lidé,
kteří
to
řekli.
Vždyť
tuší,
že
ke
lhaní,
jako
když
tiskne,
přibylo
lhaní,
jako
když
vysílá.
Takže
slova,
slova
pružná.
Za
předpokladu
pokud
možno
nebreptavé
výslovnosti
mají
image
pronášet
buď
slovní
salát
(nikdo
nevyžaduje,
aby
se
v
něm
sami
vyznali),
nebo
odříkávat
pořadí
dnů
v
týdnu.
Je
to
lepší.
Nikdo
je
nemůže
vzít
za
slovo.
Úspěch
je
zaručen
i
v
případě,
kdy
image
omylem
nebo
nehodou
sdělí
informaci.
Podmínkou
je,
aby
se
jednalo
o
věc
příjemnou,
lidé
ji
očekávali
a
slyšet
chtěli,
aby
neměla
víc
než
tři
sta
bitů
(jeden
řádek)
a
neobsahovala
ani
snítku
kritického
myšlení.
Bylo
by
omylem
myslet,
že
image
myslí.
Image
předvádí.
Myšlení
také.
Obavy
nejsou
nutné.
Průzkumy
sledovanosti
televizních
pořadů
a
zpravodajství
dokládají,
že
kritické
myšlení
strašidlem
obcházejícím
naši
zem,
od
dob
husitských
tak
vzdělanou,
že
nám
to
všichni
závidí,
jistě
není.
Světa
běh
pevně
v
ruce
Dobré
image
jsou
jen
tehdy
skutečně
dobré,
mohou-li
říkat
kdykoli,
kdekoli,
cokoli.
Většina
lidí
si
to
nezapamatuje,
zato
si
odnese
příjemný
pocit.
Přinejhorším
sdělí
image
již
zítra
něco
naprosto
jiného
s
tím,
že
holt
musí
opakovat
stále
stejné
věci,
neboť
kromě
nepozornosti
nebo
zlého
úmyslu
je
i
ta
veřejnost,
která
poslouchá,
natvrdlá.
Televizní
sledovanost
prokazuje,
že
se
příliš
nemýlí.
Bude-li
někdo
protestovat,
dostane
při
troše
štěstí
svůj
dopis
na
předposlední
stránku
novin.
Přečte
jej
zlomek
počtu
unavených
lidí,
kteří
jsou
přesvědčeni,
že
s
tím
stejně
nemohou
nic
dělat.
O
to
více
je
v
plném
počtu
osloví
všechny
image
na
obrazovce
již
druhý
a
každý
další
den
a
vysvětlí
jim,
na
co
si
musí
zvyknout.
Vypnou-li
ji,
image
důvěrně
zašeptají
z
rozhlasu
nebo
vzhlédnou
z
jakýchkoli
novin.
Dopisy
nedopisy,
články
nečlánky,
světa
běh,
který
místo
skutečnosti
mají
v
rukou
čím
dál
tím
víc
image,
bude
pokračovat.
A
dopadnou-li
věci
nedobře?
Pak
image
ze
společné
hospůdky
mizí,
jejich
nositelé
balí
kufry,
odcházejí
ke
svým
kontům
psát
paměti
o
tom,
jak
to
mysleli
dobře,
a
vstupují
do
učebnic.
Ti,
kdo
zbydou,
zaplatí
účet.
Dobré
image,
účinné
image.
Při
delším
nošení
se
svými
nositeli
srostou
natolik,
že
je
nikdo
nerozliší,
ani
nositelé
sami.
Jdou-li
spát,
zavěsí
vyznamenání,
která
si
udělili,
na
noční
košili.
Z
image
se
stanou
Image.
Rizikem
by
to
bylo
jen
v
tom
případě,
že
nositelé
image
byli
osobností,
o
kterou
by
je
image
připravily,
ale
to
je
vzácné.
Nuže,
vzhůru
a
dopředu!
Kam
to
je
ve
skutečnosti,
nezeptá
se
stejně
téměř
nikdo,
neboť
málokoho
napadne,
na
co
a
proč
se
ptát.
Zbytek
se
zeptat
neodváží.
Image
lidí
ukážou
na
image
šťastné
přítomnosti
i
budoucnosti
a
hladina
skupinové
úzkosti
klesne.
Po
klipech
přijde
fraška
nebo
horor
Vypadá
to,
že
image
krok
za
krokem
nad
skutečností
vyhrávají.
Jejich
přijetí
nebolí.
Kritické
přemýšlení
o
skutečnosti
dá
moc
práce,
bolí
a
je
zdrojem
strachu.
V
tom
by
mohlo
být
jádro
úspěchu
skupinové
hlouposti.
Svízelí
je,
že
poslední
slovo
má
vždy
pouze
skutečnost.
Holá,
nahatá,
ohyzdná
skutečnost.
Tvůrci
image
se
proto
opírají
o
své
herce.
Herci
o
image.
Image
o
své
tvůrce.
A
zpět.
V
závěru
se
všichni
veřejně
tváří,
že
věří
všemu,
v
soukromí
se
tváří,
že
nevěří
ničemu,
a
sami
před
sebou
se
tváří,
že
tomu
rozumějí.
Všem
je
blbře.
Jako
bychom
to
nechtěli
vědět.
Opravdu
nastal
věk
herců?
V
dnešním
tempu
nehrají
komedii
ani
tragédii,
hrají
klipy.
Jsou-li
účinné,
bývají
důsledky
hororfraškami.