Výškoměr,
nebo
padák?
V
Oslu
jednali
ministři
životního
prostředí
u
kulatého
stolu
o
hranatých
problémech
Profesor
von
Weizsäcker
se
na
okamžik
zamyslel
a
pak
pravil:
za
dvacet
minut
dvanáct!
Tam
by
měla
podle
jeho
názoru
stát
ručička
v
případě,
že
by
si
ekologové
zavedli
stejné
symbolické
hodiny
Armagedonu
jako
svého
času
atomoví
vědci.
Tento
nepříliš
optimistický
odhad
bylo
jen
stěží
možno
pominout:
výrazná
bělovlasá
postava
Ernsta
Ulricha
von
Weizsäckera
z
wuppertalského
Institutu
pro
klima,
životní
prostředí
a
energii
k
sobě
často
přitahovala
daleko
více
pozornosti
než
většina
z
řady
ministrů,
kteří
se
účastnili
druhé
Konference
u
kulatého
stolu
o
udržitelné
produkci
a
spotřebě
v
norském
Oslu.
U
obrovského,
spíše
oválného
než
kulatého
stolu
v
hotelu
SAS
Scandinavia
se
nyní
v
únoru
sešli
zástupci
zemí
všech
kontinentů,
nevládních
organizací,
agentur
OSN
a
institucí
hostitelského
Norska.
Hlavním
úkolem
třídenního
setkání
bylo
vypracovat
dokument,
na
kterém
by
se
shodlo
co
nejvíce
účastníků
a
který
by
se
stal
jedním
z
podkladů
dubnového
třetího
zasedání
Komise
OSN
pro
udržitelný
růst.
Skutečného
konsensu
se
podařilo
dosáhnout
pouze
v
jednom:
současný
stav
výroby
a
spotřeby
na
celém
světě
je
více
než
neuspokojivý
a
rozhodně
nezaručuje
udržitelný
rozvoj.
Proto
je
nutno
jej
změnit.
Představy
se
však
podstatně
rozcházely
v
tom,
jak
důsledná
a
dalekosáhlá
má
tato
změna
být
a
jak
se
má
koho
dotknout.
Výsledkem
rozporu
bylo
dodatečné
prohlášení
zemí
chudého
Jihu,
jež
vysvětlovalo,
v
čem
se
závěrečným
dokumentem
nesouhlasí.
Radikálnější
z
Jižanů
mluvili
na
tiskové
konferenci
dokonce
o
tom,
že
jejich
země
byly
pozváním
do
Osla
podvedeny.
Jádro
sporu
vypíchl
zástupce
Světového
fondu
ochrany
přírody,
když
v
diskusi
poukázal
na
to,
že
se
v
návrhu
dokumentu
mluví
o
změně
struktury
spotřeby,
ne
však
o
jejím
omezení.
Že
tento
drobný
rozdíl
zcela
porušuje
princip
rovnosti
všech
zúčastněných.
Profesor
Weizsäcker
v
tomto
kontextu
prohlásil,
že
pokud
by
se
německá
míra
spotřeby
měla
stát
normou
celosvětovou,
tak
je
boj
o
ochranu
životního
prostředí
už
prohraný.
Neuvažuje-li
tedy
Sever
o
omezení
své
spotřeby,
nemůže
podle
představitelů
Jihu
od
nikoho
žádat,
aby
se
předem
vzdal
nároku
na
dosažení
stejné
životní
úrovně
a
aby
o
tomtéž
přesvědčil
své
spoluobčany.
Sever
se
tímto
přístupem
navíc
předem
zbavuje
možnosti
využít
tisíciletých
jižních
zkušeností,
které
potvrzují,
že
kvalita
života
není
nutně
závislá
na
vysoké
míře
spotřeby.
Rozpor
o
kvantum
spotřeby
zůstal
sice
nevyřešen,
ale
k
její
struktuře
zaznělo
v
Oslu
mnoho
podstatného.
Prakticky
vše
z
toho
směřovalo
k
odhalování
a
bourání
všeobecných
mýtů
o
tom,
že
udržitelný
rozvoj
je
vlastně
stejný
rozvoj,
který
již
známe,
jen
přetřený
na
zeleno
a
že
udržitelnosti
bude
možno
dosáhnout
bez
podstatné
změny
životního
stylu.
Existenci
těchto
mýtů
potvrdila
i
María
Elena
Hurtado,
ředitelka
Světové
organizace
spotřebitelských
svazů.
Její
organizace
zkoumala
informovanost
svých
členů
a
zjistila,
že
si
velká
část
myslí,
že
ekologický
přístup
znamená
především
zdravě
jíst.
Vtažení
dosud
marginálních
skupin
do
procesu
změn
bylo
vůbec
jedním
z
podstatných
znaků
konference
v
Oslo.
Velmi
zajímavý
byl
například
krátký
vstup
šéfa
norských
odborů,
který
promluvil
o
tom,
že
i
odbory
musejí
uplatnit
ekologická
hlediska.
Bylo
by
totiž
nesmyslné
bojovat
o
taková
pracovní
místa,
která
by
odporovala
základním
principům
udržitelného
růstu,
jež
by
tedy
současné
odborářské
generaci
získávala
výhody
na
úkor
generací
příštích.
Vedle
příspěvků
zabývajících
se
principiálními
změnami
životních
přístupů
stály
-
a
nikoliv
v
jejich
stínu
-
i
velice
konkrétní
informace
o
tom,
jak
šetřit
a
recyklovat
zdroje.
Již
zmíněný
profesor
Weizsäcker
představil
činnost
svého
institutu,
který
nabízí
metody
schopné
zvýšit
využitelnost
zdrojů
až
o
tisíc
procent.
Jiný
řečník
zase
předložil
různé
koncepce
celosvětového
systému
obchodovatelných
kreditů
pro
produkci
kysličníku
uhličitého
a
dalších
látek
vyvolávajících
skleníkový
efekt.
Řada
účastníků
se
shodla
na
tom,
že
by
bylo
zapotřebí
vtáhnout
do
procesu
i
ekonomické
ministry
a
přivést
je
na
třetí
konferenci
příští
rok
v
Oslu.
Na
závěrečné
tiskové
konferenci
vyjádřil
norský
ministr
životního
prostředí
Thorbj
Berntsen
potěšení
nad
tím,
že
se
podařilo
přejít
od
vzájemného
postrkování
(začít
by
měl
ten
druhý,
proč
já?)
k
pochopení,
že
začít
musíme
všichni.
Uvedl
při
tom
anekdotu
o
člověku,
který
musí
vyskočit
z
letadla
a
může
si
vybrat
mezi
výškoměrem
a
padákem.
Z
hlediska
informovanosti
je
výškoměr
samozřejmě
zajímavější,
ale...
I
lidstvo
stojí
před
podobným
rozhodnutím.
Doposud
se
zajímalo
hlavně
o
údaje
výškoměru.
Nyní
již
sice
sahá
po
padáku,
ale
otázkou
zůstává,
zda
si
jej
dokáže
včas
nasadit.
Má
na
to
již
jen
dvacet
minut.