Dějiny
církve
jsou
dějinami
jejího
majetku
Snad
všechna
církevně
reformní
hnutí
minulosti
čerpala
svou
ideologii
z
faktu,
že
Písmo
hovoří
o
majetku
a
bohatství
takřka
výhradně
v
negativních
souvislostech.
Boháči,
stejně
jako
celníci,
penězoměnci
a
další
lidé
zabývající
se
finančnictvím,
nalézají
jen
zřídka
milost
v
Ježíšových
očích
("Spíše
projde
velbloud
uchem
jehly,
nežli
bohatec
do
království
mého
Otce").
Cesta
ke
spáse
existuje
jediná:
rozdat
majetek
chudým
a
následovat
pastýře.
V
praxi
tento
model
samozřejmě
nefungoval
nikdy
a
nikde.
Stačí
vzpomenout
na
proslulé
táborské
kádě,
jež
byly
asi
nejdůslednějším
pokusem
o
skutečný
komunismus
v
našich
dějinách.
Peníze
a
šperky
do
nich
vhazovali
všichni,
vybírali
a
rozdělovali
však
už
jen
někteří.
Prvotní
apoštolská
církev
byla
chudá.
Přesto
i
ona
měla
jakousi
finanční
organizaci,
dokonce
svého
pokladníka.
Problémem
je,
že
tímto
prokazatelně
prvním
křesťanským
ekonomem
byl
Jidáš
Iškariotský.
Neblahé
stigma
Neblahé
stigma
Ježíšova
zrádce
jako
by
se
nad
církevním
majetkem
vznášelo
dodnes.
Široké
spektrum
názorů
je
tu
vymezeno
dvěma
extrémy.
Zastánci
prvého
z
nich
říkají,
že
římskokatolická
církev
(o
jiných
zde
není
řeč)
vlastně
žádný
majetek
nepotřebuje,
neboť
její
poslání
se
neslučuje
se
správou
rozsáhlejšího
vlastnictví.
Přívrženci
druhého
krajního
názoru
naopak
volají
po
navrácení
veškerého
sekularizovaného
majetku
církvi,
neboť
zloděj
musí
vrátit,
co
ukradl.
Skutečnost,
jak
už
to
bývá,
je
mnohem
složitější.
Historie
církve
je
od
prvopočátku
též
historií
církevního
majetku.
Ten
vždy
sloužil
v
souladu
se
zájmy
svých
správců.
Nebýt
církevních
beneficií,
nevznikly
by
v
minulosti
mnohé
umělecké
skvosty,
nemohla
by
se
rozvíjet
vzdělanost
a
školství,
nebylo
by
čím
financovat
rozsáhlé
charitativní
a
sociální
akce,
založené
na
postulátech
křesťanské
etiky.
Současně
by
však
nebylo
mnohých
válek,
politických
intrik
či
krvavých
projevů
duchovního
násilí.
Nikoliv
chudoba
-
nesvoboda
Proces
emancipace
středověké
církve
byl
nerozlučně
spojen
s
bojem
o
autonomii
církevního
majetku.
Nešlo
o
to,
že
by
klérus
byl
chudý,
nýbrž
o
to,
že
nemohl
s
donacemi
svobodně
disponovat.
Zakladatel
kostela
či
kláštera
(zprvu
panovník,
později
i
významní
velmožové)
sice
nadal
svou
fundaci
četnými
pozemky
a
dary,
jejich
příjemcem
však
nebyli
klerikové,
nýbrž
sám
světec,
jemuž
byl
kostel
zasvěcen
a
který
tu
byl
zpravidla
i
pohřben.
Majetek
tím
byl
účelově
vázán,
patřil
však
dále
původnímu
fundátorovi
a
přecházel
i
na
jeho
dědice.
Na
tomto
vlastnickém
principu
vznikl
přirozeně
i
biskupský
kostel
v
Praze
a
přemyslovský
kníže
odtud
logicky
odvozoval
své
právo
jmenovat
biskupy.
Papežská
kurie
měla
tedy
o
majetkoprávních
vztazích
v
církvi
jiné
představy,
které
často
dramaticky
prosazovala
v
konfliktech
se
světskou
mocí.
S
vlastnickými
otázkami
souvisí
i
tak
závažná
opatření,
jakým
bylo
třeba
definitivní
prosazení
kněžského
celibátu
v
11.
-12
.
století,
díky
čemuž
nemohl
být
církevní
majetek
dědičný.
U
nás
se
bezženství
kleriků
prosazovalo
velmi
zdlouhavě,
stačí
připomenout,
že
ještě
první
český
kronikář
a
děkan
svatovítské
kapituly
Kosmas
žil
v
požehnaném
manželství
s
paní
Božetěchou
a
měl
i
syna
Jindřicha.
Spojenectví
s
králem
S
tímto
Kosmovým
potomkem
někteří
historikové
ztotožňovali
olomouckého
biskupa
Jindřicha
Zdíka,
který
učinil
důležité
kroky
na
cestě
k
vyjmutí
církevního
majetku
z
pravomoci
světských
vlastníků.
Jím
založená
moravská
arcijáhenství
byla
prvními
beneficiemi,
o
nichž
směla
rozhodovat
církev
nezávisle
na
původním
dárci
(jímž
byl
přirozeně
opět
panovník).
Ve
13.
století
se
církev,
podobně
jako
měšťanstvo,
stává
důležitým
spojencem
krále
v
jeho
zápase
s
partikularistickými
tendencemi
mocných
panských
rodů.
Pražský
biskup
proto
získává
r.
1222
od
Přemysla
I.
Otakara
důležitá
privilegia,
mimo
jiné
i
v
hospodářské
oblasti.
Sekulární
donátor
už
napříště
není
vlastníkem
kostela,
nýbrž
pouhým
patronem.
Smí
sice
za
určitých
podmínek
disponovat
s
beneficiem,
nenáleží
mu
však
už
právo
dosazovat
duchovní
bez
biskupova
potvrzení.
Efektivní
systém
Předhusitská
církev
si
k
obhospodařování
darovaného
majetku
postupně
vybudovala
rozsáhlý
správní
aparát,
v
němž
připadla
důležitá
role
výběrčím
desátků
-
děkanům.
Tehdy
se
také
definitivně
oddělila
správa
ekonomická
(in
temporalibus,
tj.
ve
věcech
časných)
od
duchovní
(in
spiritualibus).
Díky
vzdělání
a
organizačním
schopnostem
vytvořili
klerikové
na
svých
panstvích
velmi
efektivní
administrativní
systém,
který
značně
předstihl
světskou
vrchnostensk