Duše
Má
vzdálená
a
stále
neznámá!
Sotva
jsem
si
vás
představil,
slyším,
jak
protestujete:
"Tak
prr!
Duši
čas
neodnáší
jako
spadané
listí,
jako
psaníčka,
jako
ten
váš
zouvák!"
Máte
pravdu.
Už
proto,
že
duše
je
neuchopitelná,
na
rozdíl
od
pampeliščího
chmýří,
třeba...
K
tomuhle
zjištění
mě
přivedla
náhoda.
Napadlo
mě
zeptat
se
několika
kluků,
školáků
a
synů
mých
přátel,
co
je
to
duše.
Nevěděli
-
(tak
jako
já
v
jejich
letech
i
dnes)
-
nezajímalo
je
to
-
(na
rozdíl
ode
mne
tehdy)
-
otázku
brali
jako
"dospělácké
pruzení",
zato
však
velice
informovaně
a
erudovaně
se
rozhovořili
o
duších.
Chci
říct
o
duchách.
Znali
duchy
londýnské
z
doby
královny
Viktorie,
duchy
středověkých
skotských
slatin
-
i
ty
nejnovější,
řádící
v
New
Yorku.
Mají
to
z
videa,
pochopil
jsem.
Stud
mi
nedovolil,
abych
těm
hochům
řekl,
co
Vám
teď
napíšu.
Jako
kluk
jsem
věřil,
že
duše
je.
Že
je
někde
ve
mně,
i
v
Tondovi
Pšeničkovi
naproti
z
průchodu,
i
když
už
od
první
třídy
vypadal,
že
z
něho
bude
vzpěrač,
kterým
se
také
stal,
i
v
Aleně
Kůstkové
ze
6.
C.,
přestože
propíchala
špendlíkem
každou
mou
foto
podobiznu,
kterou
jsem
jí
poslal.
Vždycky
ve
mně
byla
malá
dušička,
že
mi
ji
-
propíchanou
-
pošle
zpátky.
A
taky
že
ji
vždycky
propíchanou
zpátky
poslala.
Ale
stejně.
Něco
mi
říkalo,
že
někde
v
člověku
nějaká
duše
je.
Jenže
nikdo
mi
nedokázal
říct,
jak
vypadá
a
kde
v
těle
sídlí.
Co
do
tvaru
a
funkce
jsem
ji
přijímal
jako
sice
náhradní,
ale
pravděpodobné
vysvětlení,
že
člověk
má
duši
podobnou
jako
štědrovečerní
kapr.
Tuhle
kapří
duši
byste
mohla
znát.
Pokud
ovšem
nekupujete
vánočního
kapra
už
rozporcovaného,
nebo
pokud
ho
nekupujete
sice
celého
a
živého,
ale
jen
proto,
abyste
ho
pak
vypustila
do
Vltavy.
Je
to
hezký
zvyk,
svědčící
o
dobrodušnosti
ke
kaprům.
Slyšel
jsem,
že
ho
po
léta
udržuje
v
rodině
i
pan
premiér
Klaus.
Tak
vidíte.
Na
kapří
duši
se
mi
od
dětství
líbilo,
že
přežije
své
kapří
tělo,
ale
dlouho
to
nevydrží:
bez
těla
stejně
splaskne.
Když
mi
pak
děda
řekl,
že
duše
je
něco
na
způsob
plováku,
že
kapr
-
nemít
duši
-
by
se
utopil,
měl
jsem
v
hlavě
celkem
jasno.
Řekl
jsem
si:
"Duše
je
to,
co
kapra
a
člověka
drží
nad
vodou.
A
když
někdy
člověk
přijde
o
všechno,
shoří
mu
dům,
zkrachuje
pojišťovna
a
zůstanou
mu
jen
vlastní
propíchané
fotografie,
zkrátka
když
je
na
dně,
nesmí
dovolit,
aby
mu
splaskla
duše.
Protože
duše
potřebuje
péči
a
starostlivost.
Stačí
malá
dírka
a
je
zle.
I
tohle
jsem
už
poznal
jako
kluk,
který
strávil
většinu
volného
času
na
kole.
Moc
dobře
vím,
co
to
je,
když
se
píchne
duše.
Moc
často
jsem
tu
dírku
-
v
umyvadle,
pod
vodou
podle
vzduchového
gejzírku
-
hledal
a
pak
lepil...
Bohužel
ani
s
tímhle
pomocným
přirovnáním
bych
dneska
u
synů
svých
přátel
nepochodil.
Slyšel
jsem,
že
nejnovější
kola
už
nemají
duše,
nýbrž
se
plní
jakousi
pěnou,
proti
které
je
i
ten
nejdelší
hřebík
krátký.
A
tak
toho
raději
nechám.
O
duši
už
ani
neceknu.
Na
mou
duši.