Vražedné
počasí
pro
film
Přestalo
mě
bavit
točit
pro
prázdná
kina,
přiznává
režisér
a
porducent
Jaroslav
Soukop
K
novým
český
filmům
patří
i
komedie
Byl
jednou
jedenpolicatj
jedenpolicatj,
uvedená
do
kin
počátkem
února.
Taškařici
o
našich
ochráncích
zákona
realizoval
v
autentickém
prostředí
Střední
policejní
školy
v
pražských
Hrdlořezích.
Od
patnácti
let
jste
točil
materské
filmy.
Co
vás
k
této
zálobě
přivedlo?
O
čem
byly
vaše
první
snímky
a
čím
jste
se
v
nich
inspiroval?
Nikdy
jsem
se
nepokouše
o
dokumenty,
ale
od
začátku
o
jakási
hrané
skeče.
Jako
zjevení
jsem
vnímal
Démanty
noci
Jana
Němce,
to
byla
čistá
filmařina!
Pod
těmito
vlivy
jsem
v
polovině
šedesátých
let
natočil
půlhodinový
hraný
film
Opačýsměrem
Opačýsměrem,
který
se
skládal
ze
čtyř
epizod
a
vyprávěl
o
zrození,
lásce
a
smrti.
Mezitím
jsem
dělal
přijímačky
na
FAMU,
poprvé
bohužel
neúspěšně.
Famu
jste
absoloval
v
dvaasedmdasátém,
debutoval
jste
však
až
o
čtyři
roky
později.
Co
jste
dělal
mezitím?
Začít
tehdy
samostatně
režírovta
na
Barrandově
bylo
absolutně
nnemyslitlné
.
Ale
přijali
mě
do
scénaristického
oddělení
-
nejdříve
na
rok,
pak
natrvalo.
Vyplatila
se
mi
zkušenost
z
FAMU.
A
tak
jsem
si
už
na
FAMU
musel
pro
sebe
psát
všechno
sám.
A
po
FAMU,
začátkem
sedmdesátých
let,
začala
moje
nejkrutější
léta.
Proč?
Seděl
jsem
v
Plzni
a
psal
scéénaře,
které
na
Barrandově
nikdo
nechtěl.
A
zase
jsem
psal
scénáře,
které
nikdo
nechtěl.
Pak
jsem
točil
každý
rok
film.
Už
dávno
před
listopadem
jste
byl
označován
za
autora
inspirovaného
americkými
filmy...
Samozřejmě
mám
rád
spoustu
amerických
flmů.
Snad
jedině
Egon
Hostovský.
Kdybych
měl
jmenovat
konkrétní
autory,byla
b
jich
spousta.
Třeba
Somerset
Maugham
nebo
Scott
Fitzgerald,
speciálně
jeho
poslední
magnát,
ačkoliv
zůstal
nedokončený.
Nebo
JAmes
Hilton,
Graham
Green,
Raymond
Chalender,
James
Clavell.
Rád
čtu
i
michaela
Crichtona.
Píše
totiž
způsobem,
ktrý
obdivuju
i
ve
filmu.
A
zatím
se
mi
to
podařilo
-
Discopříběh
č.
2
i
Kamarád
do
deště
II
-
Příběh
z
Brooklinu
se
zaplatily
a
ještě
vydělávaly.
Ale
rád
bych
zdůraznil,
že
na
všechny
čtyři
filmy,
které
jsem
natočil
po
listopadu,
jsem
si
různými
způsoby
sehnal
peníze
sám.
Což
je
neuvěřitelný
martyrium.
Abyste
to
překonal,
chce
to
vůli
a
trpělivost,
prostě
to
nevzdat.
Takovému
vysvětlení
bych
rozuměl
dnes,
kdy
si
své
filmy
i
sám
produkujete.
Ale
váš
obrat
ke
komerci
nastal
už
v
první
polovině
let
osmdesátých,
kdy
jste
to
ještě
neměl
zapotřebý....
Tenkrát
jsem
o
něm
řekl,
že
to
není
film,
na
který
bych
osobně
toužil
jít
do
kina.
A
kritika
mě
okamžitě
obvinila
z
nemorálnosti.
Ale
opakuju,
že
já
si
dnes
nemohu
dovolit
točit
film
jako
Romaneto,
protože
by
na
ně
nikdo
nepřišel!
On
na
ně
nikdo
nechodil
už
tenkrát
a
mě
jednoho
dne
přestalo
bavit
točit
pro
prázdné
sály
nebo
pro
filmové
kluby.
Mým
největším
propadákem
se
stal
v
třiaosmdsátém
Záchvěv
strachu.
Ačkoliv
se
odehrával
za
bachovského
absolutismu
a
obsahoval
evidentní
politické
parlely
s
tehdejší
současností,
přišlo
na
něj
jenom
asi
pětašedesáttisíc
lidí.
Musím
říct,
že
šlo
o
volbu
čistě
osobní
a
nikdo
mě
k
no
nenutil.
Uprchlík
je
nesporně
špičkový
film.
Ale
on
měl
především
špičkový
scénář...
Taky
by
to
asi
nedopadlo
špatně.
To
není
jisté.
Já
ale
narážím
na
to,
že
i
nejtvrdší
kritici
víceméně
uznávají
vaše
řemeslné
kvality
jako
režiséra
a
vtýkají
vám
spíš
nedotažené
scénáře.
Vám
připadají
kvalitní?
A
vadilo
by
vám,
kdyby
toho
natočil
jen
polovinu?
Mně
ano,
protože
nerad
sedím
doma.
Jsem
realizační
typ,
a
především
režisér.
Navíc
jsem
začal
-
jako
první
u
nás
-
produkovat
filmy
sám
a
bavím
mě
to.
Zkoušel
jste
někdy
oslovit
jiné
než
své
stálé
spoluscénáristy?
Samozřejmě,
a
skončilo
to
fiaském.
Jenže
mi
poslali
látky,
které
se
mým
zadáním
neměly
nic
společného,
třeba
Meyrinkova
Golema.
Pak
jsem
se
stejným
úkolem
oslovil
různé
spisovatele.
I
z
nich
pár
odpovědělo
a
zase
mi
poslali
námětymimo
sféru
mého
zájmu.
Po
těchto
pokusech
jsem
dospěl
k
závěru,
že
pokud
si
člověk
nevymyslí
námět
sám
a
scénář
nenapíše
s
lidmi,
s
nimiž
máá
společný
vkus
a
dobře
je
zná,
nemá
nakonec
nic.
Mnozí
režiséři
však
ani
v
Hollywoodu
neprorazili
osvědčeenou
konfekcí,
ale
především
originálními
nápady
a
neobvyklým
stylem.
V
poslední
době
se
to
podařilo
třeba
Quentinu
Tarantinovy
s
filmem
Pulp
Fiction
-
historky
z
podsvětí.
Nevede
i
u
nás
cesta
k
úspěch
spíše
přes
hledání
něčeho
nového?
Pulp
Fiction
se
mi
líbí
především
proto,
že
mám
rád
Harveho
Keitela.
Po
jaké
látce
byte
sáhl?
Absolutním
snem
je
pro
mě
film
typu
Formanova
Amadea.
Úspěch
jednoho
z
nich
na
mezinárodním
festivalu
v
Nyonu
pomohl
Soukupovi
k
přijetí
na
FAMU,
kde
pod
vedení
profesora
Emila
Klose
vystudoval
hranou
režii.
Po
svém
celovečerním
debutu
Drsná
Planina
Na
které
žánry
lze
dnes
v
českém
filmu
vsadit
s
jistotou?
Bohužel,
jistota
neexistuje.
S
Jaroslavem
Vokřálem
máme
už
rok
připravený
scénář
Vražedné
počasí.
Jde
o
kriminální
melodrama
ze
součastné
Prahy
o
únosci
a
jeho
oběti,
který
jsme
napsali
pro
Sagvana
Tofiho.
Seženeme-li
prníze,
chtěli
bychom
začít
na
podzim.
Pracujeme
i
na
druhém
dílu
komedie
Byl
jednou
jeden
polda.
Záleží
ale
na
tom,
zda
bude
mít
jednička
úspěch.
A
neláká
vás
spíš
námět,
jehož
realizaci
jste
si
ještě
nevyzkoušel?
Mám
rád
různé
žáry
a
nové
příběhy.
Chtěl
jsem
dělat
něco
nového.
Jenže,
jak
už
jsem
řekl,
dnes
musíme
uvažovat
jinak.