Bible
-
postavy
a
příběhy
Z
knihy
Elie
Wiesela
Kniha
Bible
-
postavy
a
příběhy
(vydal
Sefer)
vznikla
uspořádáním
původních
přednášek,
které
Elie
Wiesel
(1928),
laureát
Nobelovy
ceny
za
mír,
americký
spisovatel
a
náboženský
myslitel
rumunského
původu
píšící
ve
francouzštině,
proslovil
na
Sorbonně
a
na
několika
amerických
univerzitách.
Přemýšlí
v
nich
o
klíčových
postavách
Starého
zákona
(Adam,
Kain
a
Ćbel,
Izák,
Jákob,
Josef,
Mojžíš,
Job)
jako
člověk
konce
dvacátého
století,
konfrontuje
jejich
příběhy
se
svým
osudem,
se
zkušeností
člověka,
jenž
přežil
Osvětim,
"neboť
židovské
dějiny
se
odehrávají
v
přítomnosti".
Náročný
text
přeložila
z
francouzštiny
Alena
Bláhová.
Jako
dítě
jsem
čítával
tyto
biblické
příběhy
s
okouzlením,
jež
se
mísilo
s
úzkostí.
Představoval
jsem
si
Izáka
na
oltáři
a
plakal
jsem.
Viděl
jsem
Josefa,
vládce
Egypta,
a
smál
jsem
se.
Proč
se
k
nim
vracet?
Je
na
vypravěči,
aby
to
vysvětlil.
Jelikož
je
více
žákem
nežli
čímkoli
jiným,
nebude
jeho
cílem
historická
exegeze,
nýbrž
obnovení
živého
vztahu
ke
vzdáleným,
zároveň
však
skrytě
přítomným
postavám,
jež
utvářely
jeho
bytost.
Bude
se
snažit
rekonstruovat
jejich
portréty
na
základě
biblických
a
midrašických
textů,
aby
je
posléze
přesadil
do
přítomnosti.
Obětování
Izáka
příběh
přeživšího
Je
to
matoucí
příběh,
v
němž
vládne
strach.
Strach
a
víra.
Strach
a
výzva.
Strach
a
smích.
V
celé
své
hrůze
se
tento
příběh
stal
zdrojem
útěchy
pro
všechny,
kteří
ho
přijali
za
svůj
a
předávají
ho
dále,
vtiskujíce
do
něj
svou
vlastní
zkušenost.
Je
to
příběh,
v
němž
je
obsažen
židovský
osud
v
celé
své
úplnosti,
stejně
jako
plamen
obsahuje
jiskru,
z
níž
se
rozhořel.
Najdeme
v
něm
všechna
velká
témata,
všechny
vášně
a
všechny
neustále
se
vracející
motivy
dobrodružství,
zvaného
judaismus:
úzkost
člověka
tváří
v
tvář
Bohu,
jeho
hledání
čistoty
a
smyslu,
jeho
rozpolcenost
mezi
absolutní
vírou
a
absolutní
spravedlností,
mezi
potřebou
poslouchat
Boha
a
potřebou
neposlouchat,
žízeň
po
svobodě
a
žízeň
po
oběti,
touhu
ospravedlnit
naději
či
beznaděj
slovem
a
tichem,
stejným
slovem
a
stejným
tichem.
Je
zde
vše.
Již
sama
forma
tohoto
příběhu,
přísná
a
silná,
nemající
v
Knize
knih
obdoby,
nám
bere
dech.
Každé
jeho
slovo
zvučí
v
nekonečnu,
vyvolává
konflikty
a
dramata
a
odhaluje
celé
okolí,
opírajíc
se
přitom
o
minulost
a
pokračujíc
do
budoucnosti,
aby
nakonec
vyvrcholilo
v
teatrální
scéně,
jež
obdařuje
postavy
jinou
lidskou
dimenzí,
jiným
rozměrem.
Situace
obtěžkaná
metafyzickými
otázkami
však
zůstává
každým
coulem
skutečná,
palčivě
aktuální.
Tento
prastarý
příběh
je
stále
naším
příběhem
a
zůstane
jím
v
tom
nejdůvěrnějším
smyslu.
Každý
z
nás
je
povolán,
aby
v
něm
sehrál
svoji
roli.
Jakou?
Jsme
Abraham
nebo
Izák?
Jsme
Jákob,
to
znamená
Izrael.
A
Izrael
začíná
Abrahamem.
Jednoho
dne
se
však
Bůh
rozhodne,
že
Abrahama
vyzkouší
podesáté
a
naposled:
Vezmi
svého
syna
a
přines
mi
jej
za
oběť.
Užívá
přitom
výrazu
ola,
což
znamená
oběť,
holocaust.
A
Abraham
poslechne.
Bez
řečí.
Aniž
by
se
pokoušel
pochopit,
smlouvat.
Bez
jediného
slova,
bez
jediné
slzy.
Nikomu
se
nesvěří,
ani
své
ženě
Sáře.
Prostě
jen
vyčká
následujícího
rána,
a
zatímco
Sára
ještě
spí,
zapřáhne
osla.
Se
synem
a
v
doprovodu
dvou
sluhů
se
vydává
na
cestu
k
hoře
Moria.
A
pak,
po
třídenním
putování,
jež
podle
Kierkegaarda
trvalo
déle
nežli
oněch
čtyři
tisíce
let,
které
nás
od
události
dělí
-
zanechávají
otec
se
synem
sluhy
i
osla
na
úpatí
a
vydávají
se
na
cestu
k
vrcholku
hory.
Tam
vztyčují
oltář
a
připravují
rituální
scénu.
Vše
je
po
ruce:
dřevo,
nůž,
oheň.
Obětující
i
oběť
si
dlouho
hledí
do
očí.
Na
okamžik
zatají
celé
Stvoření
dech.
Jeden
a
týž
strach
zachvátí
otce
i
syna.
Midraš
nám
popisuje
strach
Izákův:
položen
na
oltáři
se
zavázanýma
rukama
i
nohama,
vidí
Izák
jeruzalémský
Chrám,
jak
se
bortí
a
znovu
povstává:
a
v
okamžiku
nejvyšší
zkoušky
Izák
pochopí,
že
to,
co
se
děje
jemu,
se
přihodí
i
jiným;
že
tento
příběh
nikdy
neskončí,
jeho
děti
ho
budou
prodělávat
i
v
budoucnu.
Nikdy
nebudou
ušetřeny
utrpení.
Otcova
úzkost
se
naopak
netýká
budoucnosti;
bude-li
muset
obětovat
syna,
aby
poslechl
Boha,
bude
muset
obětovat
i
své
vědění
o
Bohu
a
svoji
víru
v
něj.
Jestliže
Izák
zemře,
komu
otec
předá
tuto
víru,
toto
poznání?
Izákův
konec
by
znamenal
konec
neuvěřitelného
dobrodružství:
ten,
kdo
byl
první,
by
byl
zároveň
i
poslední.
Sotva
existuje
hlubší
a
ničivější
úzkost:
Žil
jsem,
trpěl
a
způsobil
utrpení
zbytečně.
Stal
se
však
zázrak.
Smrt
je
poražena,
osud
se
naplnil.
Řez
nožem,
jenž
hrozil
odříznout
nit
rodu
-
a
zabránit
zrození
Izraele
-
je
zadržen,
zrušen.
Rozřešilo
se
tím
i
tajemství?
Právě
naopak.
Z
četby
midrašické
literatury
se
zdá,
že
je
ještě
palčivější.
A
ještě
více
zneklidňuje.
Připusťme
na
okamžik,
že
Bůh
chtěl
potrestat
provinivšího
se
otce;
proč
by
však
ukládal
horší
-
a
nejvyšší
-
trest
synovi?
Proč
mu
Abrahám
tuto
otázku
nepoložil
-
právě
on,
jenž
si
dovolil
odporovat
Bohu
ve
věci
Sodomy
a
Gomory!
Podle
midraše
znal
a
dodržoval
zákony
a
přikázání
Tóry;
nevěděl
tedy,
že
svým
činem
zabije
a
zmrzačí
samotný
obraz
boží?
Nevěděl
snad,
že
je
lépe
zemřít
než
zabít?
Nevěděl
-
on,
který
věděl
všechno
-,
že
v
židovské
tradici
je
Bůh
povinen
dodržovat
svůj
vlastní
Zákon
včetně
tohto
nejnaléhavějšího
ze
všech:
Nezabiješ!
Nebo
si
snad
máme
představovat
nějakou
lidštější
motivaci
podivného
Abrahamova
počínání?
Nepřiznaný
otcův
odpor
vůči
synovi,
který
ho
má
přežít?
Nebo
potřebu
člověka
zabíjet
to,
co
miluje?
Otázky
tryskající
z
této
neproniknutelné
události
z
ní
činí
jedno
z
největších
tajemství
naší
historie;
a
toto
tajemství
je
tak
obsáhlé,
že
přesahuje
nejen
fakta,
nýbrž
i
jména.