Dobrý
den
z
Bratislavy
Před
sebou
mám
knihu,
kterou
si
dovolím
ocenit
jediným
přívlastkem:
krásná.
Z
černého
pozadí
vazby
vystupuje
sugestivní
tvář
slovenského
spisovatele
Dominika
Tatarky
(1913-
-1989),
jeho
slova,
jež
dala
knize
název
Ešte
s
vami
pobudnúť,
i
jména
přátel
a
blízkých
lidí,
kteří
na
něj
v
této
publikaci
vzpomínají.
Na
začátku
stál
vzpomínkový
večer
na
Dominika
Tatarku
v
květnu
1994,
který
uspořádala
Nadace
Milana
Šimečky
s
podporou
Nadace
Heinricha
Bölla
a
Nadace
Pro
Helvetia.
Všechny
tři
instituce
se
zasloužily
také
o
to,
aby
se
slova
a
fotografie,
které
jsme
v
ten
večer
slyšeli
a
zhlédli,
vtiskly
do
stránek
této
pozoruhodné
pamětní
publikace.
Nevznikla
z
povinnosti
či
z
vnější
příležitosti,
ale
z
přízně
a
lásky
k
Dominikovi.
To
opodstatňuje
a
sjednocuje
i
její
žánrově
rozptýlené
příspěvky.
Najdeme
v
ní
literárněvědné
studie
(Milan
Hamada,
Peter
Zajac),
dokumentární
stať
(Ján
Mlynárik),
vzpomínkové
eseje
(Juraj
Špitzer,
Martin
Bútora),
epištolu
(Ivan
Kadlečík),
reportáž
(Bernard
NoĎl),
více
či
méně
subjektivně
laděné
osobní
vzpomínky
(Danuta
Abrahamowicz,
Albert
Marenčin,
Eva
Kantůrková,
Miroslav
Zikmund
a
další),
fotografie
(Ľuba
Lauffová,
Martin
Marenčin
a
další).
Hlavní
pocit
ze
čtení
těchto
i
ostatních
příspěvků:
živý
Tatarka.
Žádné
rituální
tanečky,
žádné
snahy
zatavit
ho
do
bronzu
historie,
ani
náznak
pokusu
svézt
se
s
ním
do
lepší
minulosti
či
snad
budoucnosti...
Jen
přirozenost
duchovní
sounáležitosti.
Při
uvažování
nad
Tatarkovou
životní
a
tvůrčí
cestou
není
možné
pominout
jeden
paradox.
Dnes,
kdy
se
na
Slovensku
kvůli
upevňování
národní
identity
vytahují
na
světlo
boží
různé
efemeridy,
bezvýznamné,
a
dokonce
často
až
obskurní
postavy
slovenských
kulturních
dějin,
jeden
z
největších
Slováků
dvacátého
století
jako
by
pro
"nové"
či
"mladé"
Slovensko
vůbec
neexistoval.
Vypadá
to
paradoxně
pouze
na
první
pohled
-
při
hlubším
pohledu
má
tento
stav
svou
logiku
a
zákonitost.
Dominik
Tatarka
se
jednoduše
nedá
vtěsnat
do
úzkých
(čím
dál
tím
užších)
a
vysokých
(čím
dál
tím
vyšších)
mantinelů
těch,
kteří
si
dnes
přivlastňují
právo
definovat
charakter
a
směřování
toho,
čemu
se
říká
národní
kultura.
Národovecké
rychlokvašky
si
nemohou
Tatarku
upravit
na
svůj
pseudoreprezentativní,
v
podstatě
propagandistický
rozměr
kultury;
nemohou
si
ho
znárodnit
pro
svůj
xenofobní
způsob
vidění
světa.
To
jednoduše
nejde.
Blábolivé
pokusy,
které
byly
v
tomto
směru
podniknuty,
skončily
fiaskem:
každá
konfrontace
s
hlubokým,
originálním
a
autentickým
Tatarkou
jen
odhalila
jejich
vlastní
plytkost,
banálnost
a
odvozenost.
Tatarka
byl
a
je
totiž
jejich
pravým
opakem.
Vždyť
-
slovy
Martina
Bútory
z
jeho
eseje
-
"uměl
uctívat
kulturu
národní
bez
toho,
aby
byl
nacionalistou;
byl
člověkem
duchovním
-
bez
stopy
klerikalismu;
byl
vyznavačem
svobody
a
odpůrcem
násilí,
ať
šlo
o
rok
1938
nebo
1968,
ne
pouze
vyznavačem
abstraktním:
svým
podpisem
Charty
77
představoval
vytouženou
a
vždy
vyvzdorovanou
jednotu
slova
a
činu".
A
tak
ho
dnešní,
už
opět
státní,
už
opět
oficiální
slovenští
kulturtrégři
musí
ignorovat
dál,
stejně
jako
ho
ignorovali
dvacet
normalizačních
let,
a
spokojit
se
se
svým
starým
dobrým
Mináčem.
Tak
je
to
správné
a
spravedlivé.
Vždyť
co
by
si
dnes
počali
se
Slovákem,
Čechoslovákem,
Evropanem,
občanem,
křesťanem,
intelektuálem
Dominikem
Tatarkou...?