ln94209_56

ln94209_56

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-7
Genreother
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Chceš do nebe? Ty, takový hříšník?

Pavel Vondráček Kampak, kampak, Apfelbaume? Do nebe, Svatý Petře. Do nebe, ty, takový hříšník? Je ti teprve osmdesát a jsi sedmkrát změnil občanství. Svatý Petře, jsem ale bránu Užhorodu nikdy neopustil. Před bránou slovenského velvyslanectví v Praze je stále plno. Čekající lidé se dožadují slovenského občanství, nebo naopak vypsání ze svazku Slovenské republiky. Mnozí se skutečnost, že nejsou občany České republiky dozvěděli nedávno. Promarnili tak jednoduchou možnost změny. Pět krátkých příběhů je dokladem absurdní historie střední Evropy.

To víte, že jsem plakal. Vždyť jsem ty kopce miloval. Měl jsem na nich vinice a ve městě dům a sklepy. Plné vína. Sátoraljaújhely je rodné město. István Lörincz jméno , stejně jako mého děda. Dědeček miloval vlaky, byl ajznboňák a když stavěl dům, chtěl ho mít co nejblíže k pražcům. Ten dům měl ale jednu chybu. Stál na špatné straně kolejí. Pět let jsem byl na světě, když dědeček plakal, protože přišel o vlast. Mladá Československá republika (ve městě nikdo ten podivný název do doby neslyšel) potřebovala spojení na svůj východ, na Podkarpatskou Rus. České vojsko v roce 1919 obsadilo město, okupovalo železniční stanici s dopravním uzlem. Stanici a několik desítek domů včetně našeho zabrali pro republiku. Z předměstí se stalo Slovenské Nové Mesto a tak dědečkova rodina zůstala za kolejemi. Děda byl náčelník hasičů a najednou žil v jiném státě. Musel složit funkci. V smutném projevu pateticky pravil: Dlouho to nevydrží. Ve dvaadvacátém roce zemřel, ten rok se do města přistěhoval první Slovák. Celé město, kdysi předměstí se na něho šlo podívat.

Hranice zmizela v třicátém devátém. Viděl jsem Horthyho na koni, křičeli jsme sláva království. Byl jsem hrdý, že jsem Maďar a že můj dům je konečně součástí Maďarska. Bohužel jen šest let. Po válce nás vystěhovali do pohraničí. Československé úřady nám zkonfiskovaly majetek, vinice i dům po dědečkovi. Nebylo to nic jiného než násilné přemístění levné pracovní síly Maďarů do českého pohraničí.

Naučil jsem se dělat s pilou v lese. Domů jsem nemohl. Vrátili by mne zase nazpátek. Život se zrychlil. Zamiloval jsem se, oženil jsem se, zplodil jsem dceru, opil se a spadl na strom. Stal se ze mne invalidní důchodce. Půl života jsem miloval víno. Nikdy mne neporazilo. Šumava je ale tvrdá a víno se sem nehodí. Chce to pivo, ale pak nemůžete porážet strom. Bohu díky, žiji. Zvykl jsem si na Čechy, ale Maďarsko bude vždy můj domov. Jsem dost starý, přesto mnoho věcí nepochopím. Jsem tu 43 let, tak proč mám Bože slovenské občanství. Vždyť jsem Maďar v Čechách. Dar od Boha Ruce od oleje a talent od Boha. Vždy o něm říkali: No jo Kaščák, to jsou zlatý český ruce! Matka Slovenka, otec slovenský Maďar. Narozen před jednatřiceti léty v Mariánských Lázních. V deseti letech svištěl z kopce na káře vlastní výroby. Uměl svářet. Za čtyři roky na ni namontoval motor z pionýra. Když někdo ze vsi potřeboval cokoliv opravit, obrátil se na Kaščáka. Holt to jsou geny, komentovali nadpřirozenou zručnost jeho, otce či bratra. Je Čech jako poleno. Rodiče měli státní občanství slovenské, stačilo ovšem vyřídit pár lejster a dostal by české občanství, jako bratr a rodiče. On ne! Na vině je trabant a podmínka pěti let trestní bezúhonosti.

Trabanta rozřízl napůl. Přední kabinu nechal, zadek vyztužil. Udělal z něho náklaďáček. Naložil osm lidí a jel ho otestovat. Měl smůlu. Tři piva v sobě a potkal policajty. Mávali na něho stopkou. Osm lidí na korbě z toho mělo srandu, když zahnul na polní cestu a přes kotáry do lesa. Vylepšený východoněmecký zázrak půl hodiny úspěšně vzdoroval na cestách plných bahna, mezi stromy, na louce a asfaltu náporu policejního žigulíka. bych jim ujel, to by nebyl problém, když se to s autem umí, tak to jde, jenže najednou koukám, něco vedle mne sviští. Stříleli po mně. Po velké námaze mi nakonec prostřelili duši. Trochu pomuchlali, odvezli, zavřeli, odsoudili. Dostal osmnáct měsíců podmíněně a tak paradoxně nesplňuje podmínku k získání českého občanství. Nikdy na Slovensku nebyl.

Pryč s Čehůny Maminka se jmenovala Steinová. Barbara. První dcera se vždy jmenovala Barbara. Podle patronky horníků. Kremnice byla hornické a německé město. Ženili se a vdávali převážně mezi sebou. Karpatská Němka s Němcem.

Maminka byla výjimkou. V polovině třicátých let se zamilovala do Čecha od Humpolce. Stavěl Slovákům železniční tunely ve Velké Fatře. Vzali se v roce 1937 a přestěhovali se do Vrůtek. jsem přišla na svět na konci února devětatřicátého roku. Ze Slovenska si toho moc nepamatuji, po třech týdnech nás Slováci donutili odejít. Prý mají dost svých kameníků a posměšně křičeli Pryč s Čehůny. Odešli jsme do Humpolce. Po válce Kremnici museli Němci opustit s padesáti kilogramy zavazadel. Matka neměla tedy důvod se na Velkou Fatru vracet. se přiznám, nikdy jsem tam taky nebyla a ani ve snu by nenapadlo, že se první den existence České republiky dozvím, že mám slovenské občanství. Otec Čech, matka Němka, za jednadvacet dní vyhnána jako Čehůn. Teď si musím vyběhat české občanství, přitom se těch úřadů tak bojím. Nepřiměřená rychlost Táta byl nejlepší řidič v zemi. Jenže neuměl jezdit na kroupách. Kdo taky tušil, že na konci srpna budou padat kroupy velký jako holubí vejce. Aby nezdržoval, dostal smyk a někde před Bratislavou se převrátil. Všechno dobře dopadlo, jen jsem se narodil o měsíc dřív. Táta vezl mámu z návštěvy u známých v Komárně domů do Brna. Byla v osmém měsíci a ten náraz ji trochu vzal. Měsíc jsem ležel v inkubátoru. Slováci mi tak zachránili život. To byl nadlouho můj jediný kontakt s nimi. Holt tak pevnej, že nechci, jsem zatím občanem Slovenské republiky. Blahoslavení chudí duchem Bohouš je šťastnej, když pivo. Stačí mu to. Neslyší, nemluví. Jenom čtyři hlásky ze sebe vypraví. Říkají mu proto Umba. Pokud mají chudí duchem národnost, potom je tedy Slovákem, kdysi se tam narodil. Ovšem to je asi jediné, co ho ke Slovensku pojí. Od dvou let žije ve vesnici Tři Sekery na Chebsku. li dobrou náladu a pivo, bude si s vámi dopisovat na lístku od útraty. považován za místního blázna, je mnohdy vzdělanější než popíjející lidé kolem. Nakreslí vám i mapu Evropy se starším datem vydání- Sovětský svaz nadále sousedí s Československem a první stát německých dělníků ani nesní o spojení. Vysvětlete Umbovi, že se mnohé změnilo, že jeho občanka neplatí, že občanství státu, který na jeho mapě není.

Anonymita města by Umbou možná smýkala. Vesnice naštěstí toto postrádá. Starostka je starostlivá a donutila jeho bratra k vyřízení dokumentů. Bohouš si dál může poručit české pivo.

Třicátého června skončila podle zákona možnost volby českého občanství. Na Slováky v ČR se budou vztahovat stejné podmínky pro přiznání občanství jako pro občany jiných zemí. Problémy se získáním občanství však mají i ti lidé, kteří netuší, že jsou slovenskými občany podle českého právního řádu. U osob, které se narodily do 31. prosince 1953, je pro udělení občanství rozhodující místo narození. Mnozí se tam narodili zcela náhodou, jsou proto hodně překvapeni. U lidí narozených po 1. lednu 1954 není kritériem místo narození, ale státní občanství rodičů. Navíc zde žije asi 40000 obyvatel, kteří nesplňují podmínku pětiletého bezúhonného života a nemohou nabýt českého občanství. Od 1. července jsou tyto osoby vyřazovány z evidence úřadů práce, ztrácejí nárok na sociální pomoc v nouzi a mohou být jako cizinci vyhoštěni z ČR.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View