ln94209_53

ln94209_53

Date19
Source typenws
Year19
Annotation statustamw
Subsettrain-4
Genreessay
Text typepub

Javascript seems to be turned off, or there was a communication error. Turn on Javascript for more display options.

Protest rabína Weisse

Leo Pavlát, Židovské muzeum v Praze Jiří Franěk považuje protest šesti amerických Židů vedených rabínem A. Weissem na hřbitově v Terezíně za projev netolerance (poznámka Intolerance, LN 23. 8.). Nevím, jestli se autor seznámil s argumenty rabína Weisse: že kříž, křesťanský náboženský symbol, a to i v obecnějším smyslu utrpení, vztyčený na místě, kde jsou pohřbeni rovněž Židé, je projevem necitlivosti vůči těmto mrtvým i jejich živým souvěrcům. Že kříž jako jediný symbol zjevující se těm, kdo do Terezína přijíždějí od Prahy, lze sotva sloučit s faktem, že Terezín zůstává pro svět, české i zahraniční Židy, především synonymem židovského ghetta, tisíců lidí zde zemřelých a umučených, transportů do vyhlazovacích táborů v Polsku, z nichž nebylo návratu.

Toto rabínovi Weissovi na terezínském kříži vadilo- nikoli kříž sám, či dokonce křesťanství. Rabín Weiss ostatně nepřijal ani vysvětlení, že na uvedeném hřbitově bude dodatečně vztyčena Davidova hvězda (což vlastně potvrzuje, že i v Terezíně si uvědomují nepatřičnost daného stavu). Podle jeho názoru ani židovský náboženský symbol nevystihuje pravdu o židovské válečné tragédii, neboť ke genocidě Židů došlo na základě perzekuce rasové, nikoliv náboženské; zavražděn byl i pokřtěný žid, protože pro vrahy byl stále- Žid. Z uvedených důvodů rabín Weiss se svou skupinou protestoval. Kříž na terezínském hřbitově považuje za pokus o revizi holocaustu, zatímco J. Franěk ve své poznámce namítá, že mezi mrtvými není rozdílu: v Evropě přece máme společné hroby, kde pospolu leží mrtví rozličné víry i národnosti.

Jsem dalek toho pouštět se do makabrózních počtů a popisů, kdo za války více trpěl. Vražda nevinného zůstává vraždou bez ohledu na národnost a vyznání, lidské utrpení a bolest zůstanou utrpením a bolestí bez rozdílu. Přesto Židé na výjimečnost svého válečného údělu upozorňují. Nikoliv proto, aby vzbuzovali větší lítost či aby pochmurně triumfovali, nýbrž proto, aby lidstvo nezapomnělo: Na základě zákona, za aktivní i pasivní účasti širokých vrstev několika národů, byl každý příslušník rasově jedné přesně vymezené skupiny předem odsouzen k smrti. Soud byl vynesen dokonce ještě dříve, než se narodil, protože podle mínění zákonodárců, systému, v němž působili, nebyl a priori hoden života. Genocida Židů tak neznamenala nic jiného než popření života jako takového; jeho negaci v samém principu, nikoliv pouhé válečné běsnění, jež na jedny oběti dopadlo s větší silou než na druhé. Toto snad Židé mohou i dnes připomínat, aniž by byli označováni za netolerantní, a troufám si říci, že je to dokonce jejich povinnost jako příslušníků lidského rodu. Na rozdíl od J. Fraňka se proto domnívám, že rabín Weiss nejenže nebyl v Terezíně netolerantní, ale se svými druhy učinil, co je dobré pro lidi. A protože J. Franěk ve své poznámce zmínil i častou otázku evropských Židů, zda to či ono, co se seběhlo, je především pro Žida dobré, nemohu nedodat, že takto se ptá ten, kdo je neustále ohrožen. Kdo patří k pronásledované menšině.

Kdo řešení nehledá nebo snad vskutku nemůže hledat podle své víry a zásad, ale vždy musí kličkovat, jednat pod vnějším tlakem, s ohledem na netolerantní většinu. Ano, takto Židé žili dlouhá staletí v ghettech, takto se po jejich zboření obávali, že jejich asimilace nebude hostitelským národem přijata. Řekl bych, že rabín Weiss svůj protest na terezínském hřbitově výše uvedenou otázkou nepoměřoval. Kdoví, možná proto, že nežije v Evropě, ale v New Yorku.


Download Source DataDownload textDependenciesPML ViewPML-TQ Tree View