Podivný
přístup
české
vlády
k
životnímu
prostředí
Josef
Vavroušek,
Ekolog,
bývalý
ministr
životního
prostředí
Považuji
za
skandální,
že
vláda
České
republiky
stále
ještě
nemá
vyjasněn
svůj
vztah
k
životnímu
prostředí.
Vláda
nepřevzala
československou
ekologickou
politiku
z
července
1990
ani
podrobně
propracovaný
státní
program
péče
o
životní
prostředí
z
května
1991
nebo
Duhový
program
ČR
z
roku
1990.
A
za
26
měsíců,
které
uplynuly
od
počátku
jejího
funkčního
období
(a
za
20
měsíců
po
rozpadu
Československa),
nebyla
schopna-
a
snad
ani
ochotna-
vypracovat
žádný
vlastní
přístup.
Předseda
vlády
dává
při
každé
vhodné
i
nevhodné
příležitosti
najevo,
že
považuje
ekology
za
kryptokomunisty,
kteří
jej
obtěžují
malichernostmi.
On
sám
přece
nejlépe
ze
všech
ví,
jak
snadno
si
neviditelná
ruka
trhu
poradí
se
všemi
ekologickými
problémy.
To,
že
zkušenosti
doslova
všech
průmyslových
zemí
svědčí
o
opaku,
jej
nijak
nevzrušuje-
podle
jeho
názoru
je
to
tím,
že
Američané,
Japonci,
Němci
nebo
Angličané
prostě
nepochopili,
jak
má
správný
kapitalismus
vypadat,
a
je
tedy
nejvyšší
čas,
aby
se
přijeli
do
Prahy
poučit.
Vláda
jako
celek
nepovažuje
špatnou
kvalitu
prostředí
v
ČR
ani
pokračující
globální
ekologickou
krizi,
na
jejímž
prohlubování
se
podílíme,
za
své
problémy.
Někteří
ministři,
pravda,
občas
projeví
obecný
zájem,
ale
tím
to
také
končí,
většina
se
však
ani
nenamáhá
něco
předstírat.
Za
dané
situace
je
veškerá
odpovědnost
vlády
za
kvalitu
prostředí
ponechávána
na
bedrech
váhavého
ministra
Františka
Bendy
a
jeho
úřadu.
Ministerstvo
životního
prostředí
už
mnoho
měsíců
pracuje
na
návrhu
nové
ekologické
politiky,
což
lze
za
dané
situace
jenom
přivítat.
Je
však
smutné,
že
už
podruhé
vláda
jeho
návrhy
odmítla.
Svědčí
to
nejen
o
špatné
úrovni
meziresortního
připomínkového
řízení,
ale
především
o
tom,
že
mezi
členy
vlády
neexistuje
ani
základní
shoda
o
koncepci
ekologické
politiky
státu.
Jsou
zpochybňovány
samotné
principy
trvale
udržitelného
rozvoje,
předběžné
opatrnosti
a
odpovědnosti
za
škody
způsobené
životnímu
prostředí,
odvozené
od
obdobných,
relativně
úspěšných
politik
západních
zemí.
Na
strukturu,
rozsah
a
míru
podrobnosti
tohoto
dokumentu
jsou
navíc
kladeny
různé,
vzájemně
zcela
protichůdné
požadavky.
Není
proto
divu,
že
materiál,
předložený
na
jednání
vlády
17.
srpna
1994,
je
silně
nevyvážený
a
jako
celek
nepříliš
uspokojivý.
Vedle
deklarování
pozitivních
principů
stanoví
dosti
neambiciózní
cíle
(např.
v
období
2015-
2020
dosáhnout
stavu
životního
prostředí
běžného
v
zemích
OECD)
a
navrhuje
soubor
nástrojů
jejich
realizace,
bohužel
často
velmi
nekonkrétních
(typu
případné
úpravy
stávajícího
daňového
systému).
Navzdory
dlouhodobé
neexistenci
státní
politiky
v
oblasti
péče
o
životní
prostředí
je
vláda
nucena
přijímat
mnohá
rozhodnutí,
která
svými
důsledky
kvalitu
prostředí
zásadně
ovlivňují-
týká
se
to
například
dostavby
Temelína,
odsíření
uhelných
elektráren,
změn
daňového
systému
nebo
rozdělování
dotací
ze
státního
rozpočtu.
Protože
tato
rozhodnutí
nemají
oporu
v
žádné
celkové
koncepci,
nemohou
být
jiná
než
nahodilá,
a
tedy-
v
nejlepším
případě-
suboptimální,
nebo
dokonce
chybná.